Drby z vrby

Bábíkův náklaďák kromě nás vezl ještě zvukovou aparaturu pro pořadatele, takže jsme do areálu koncentračního tábora pionýrů v Hutích pod Třemšínem dorazili poměrně záhy a měli tudíž dostatek času na obhlédnutí shromaždiště. Jedna hospoda kamenná, jedna dřevěná, plus nějaká pípa ve venkovním stánku navíc, to vypadalo slibně. Bohužel, při bližším seznámení s výčepy mne nadšení opustilo. Personál, navyklý na vydávání jídel dětičkám, nestíhal. Po vystání dlouhé fronty a objednání jídla se čekalo další dobu na zaplacení i na výdej jídla, zkrátka zmatek. Ceny přitom byly nepřiměřeně vysoké a porce nekřesťansky malé. I dětičkám jsem musel přikupovat nášup. K tomu podávali pivo nevalné chuti a nejasného původu, takže po závodě jsme raději zamířili do blízké vesnice.
Ale abych nepřeskočil první etapu. Stavitel nezvládnul umístění startu. Skoro půlku prvního postupu si člověk mohl prohlížet záda soupeřů, startujících před ním. V lese by nebylo co řešit, nebýt posunutého zákresu několika kontrol, nesedících azimutů a odfláknutého promapování prostoru. Hlavně porosty a bažinky před cílem příliš neseděly, naštěstí se to dalo ukočírovat.
Pozávodní regenerace ve vesnické putyce se povedla. Gulášek i Gambáč nás výborně naladily a tak nám ani příliš nevadilo, že večírek se do rána přehoupl v putyce s hnusopivem v táboře.

Do promoklého nedělního lesa se mi moc nechtělo. Nezáživnou trať zpestřilo několik kontrol na náhodu, ale já měl tentokráte na světliny v hustníku kliku. Ani ostrůvek v rybníku, či závěrečný vodní příkop na doběhu mi radost z přežití víkendu překazit nemohly.

Závody mne moc nenadchly. Možná to bude tím, že jsem se dostal jen do plonkových céček. Nicméně musím pochválit ozvučení shromaždiště, zejména kvalitní hudební produkci, ale i spíkry, kteří originálním a úsporným způsobem komentovali průběh závodu, takže nikoho moc nerušili.

Honza Tojnar

odkaz

Novopačtí pořadatelé mne potěšili nejen slibným názvem mapy, ale i nalosováním na konec startovní listiny. Na každý závod se totiž dosti tvrdě připravuji a tak mi co nejdelší pauza mezi přípravou a závodem vyhovuje. Někdy se mi během ní podaří i vystřízlivět.
Začátek trati byl nudný běžák v pustém lese, plném cestiček vyšlapaných těmi, kteří už Opičku dávno opustili a ve stáncích pracovali na nové, vlastní. V nepřehledném rozbitém terénu uprostřed mapy mi pomohlo pomalé tempo i trocha štěstí. Na rozdíl od pomalého tempa, štěstí mne v závěru opustilo. Nad lesem se zatáhly černé mraky, z mapy jsem toho moc nevyčetl a ani vydatné přívaly deště, dopadající na mou zplihlou postavičku, mi zrovna situaci neulehčovaly. Trošku jsem si pobloudil a do cíle dorazil akorát na vyhlášení nejlepších. Málem na mne nepočkali. Těsně před obědem v hospodě pod hradem Pecka pršet přestalo, ale navlhlé rifle jsem dosušil až večer.
Po ubytování ve Studenci nás s Jéňou Míra Korek vylákal na výšlap do místní, údajně vyhlášené, putyky U Krakonoše (či tak nějak). Po skoro třech kilácích pochodu nás přivítala hnusná smradlavá knajpa s Kozlem pachově i chutově rovněž nic moc. Ve vedlejší restauraci mi spravili chuť Plzní, ale přesto jsme se rozhodli pro přesun zpět do vesnice, kde v hospodě u kostela pařil zbytek stavařů. Dorazili jsme tam asi hodinu před zavíračkou, ale obsluhující nám odmítnul načepovat pivo. Takhle pozdě se do hospody nechodí, prý ať jdeme tam, kde jsme se nalili. Líčení naší šestikilometrové štrapáce neuspělo, naštěstí půvab Honzy Čecha a výřečnost Terezky Bajgarové vrchního obměkčily. Nakonec se s námi sblížil tak, až se to jeho manželce nelíbilo. Panáky tvrdého sice mazaně ukrýval do džusu, ale zkušená životní partnerka brzy poznala, proč nechce kasírovat. První záchvat hysterie na ní přišel kolem půlnoci. Nekompromisně nám hodinu duchů určila za konečnou. Zopakovala to, už úspěšněji, kolem druhé ráno. Manžílek, údajný majitel hospody, ještě neměl dost. Přivolal taxíka a ti, co se nacpali do auta, odjeli na diskotéku do Jilemnice. Já se ani nepokoušel vejít a zamířil do spacáku.

V neděli pořádali Jilemničáci na mapě Malý Sovinec. Tratě vedly přes pole a louky nebo úzkými proužky lesa, nechyběl dlouhý povinný úsek a na něj navazující přespolák. Zkrátka nebylo co řešit, akorát dupači si asi pěkně zadupali. Prostor závodu ležel v ochranném pásmu KRNAPu, místní ochranáři na něm monitorovali orienťáky a jejich vliv na vzácnou přírodu. Údajně jsme prošli. Já osobně pozoroval spíše vliv prostoru na orientační běžce. I na mne tamní kopečky mocně zapůsobily, ale na béčka mi terén přišel hodně nezajímavý. Doufejme, že to byla záloha na budoucí nádherné závody v Krkonošském národním parku.

Honza Tojnar

odkaz

Už od dob, kdy moravskými penězi placený pluk žoldáků nestihnul včas opustit bojiště na Bílé hoře, a možná ještě déle, to ve vztazích mezi Čechy a Moravany občas zajiskří. Tato drobná vzplanutí doporučuji hasit mokem z pivovaru Černá Hora, který velkým dílem přispěl i ke spokojenosti s uplynulým bečkovým víkendem na Moravě.
Na pozvání spřáteleného oddílu ADA, vydala se delegace Fakulty stavební Praha, vedená čecho-moravo-slezsko-sudeto-pražským Eskymákem Jéňou, na béčkové závody u Blanska. Soudružská návštěva napomohla k posílení nerozborného přátelství českého a moravského pracujícího lidu a upevnění územní celistvosti našeho státu.

Přes počáteční zdržení, způsobené blouděním temným lesem cestou na shromaždiště, se podařilo najít jednací sál nekuřácké country restaurace v Hořicích, a sbratřování mohlo začít. První fáze rozhovorů se protáhla do ranních hodin. Druhá etapa, sportovní, dokonale prověřila fyzické a morální kvality nejen naší delegace. Trať se Tondovi Věžníků docela povedla (nic jiného mi strach ostatně ani napsat nedovolí).

Po závodě navštívil zplnomocněný velvysranec J. Tojnar v doprovodu zástupců Moravy jeskyni Býčí skála, kde pravěcí Moravané na počest svého velmože obětovali životy desítek mladých lidí. Tato tradice, spojená též s kanibalismem, se již v moravském krasu neprovozuje. Nebo jí alespoň neukazují cajzlům.
Vydatný deštík posléze zahnal obě delegace opět do country clubu, kde byly svědky rozepře o to, zda místní kovboj na koni absolvuje trať H21B rychleji než pěší závodník. Spor bohužel zůstal jen v teoretické rovině, konina se nekonala.
Další fázi sbližování bratrských národů při zpěvu u táboráku zpestřil vedoucí pražské delegace položením několika kontrolních otázek (namísto věnců). Družba byla tak intenzivní, že při ní praskly tři struny kytary Karla Truhláře.

V neděli pořádali radioamatéři z Blanska, kteří nás hned ráno vyděsili ohlášením čtyřicetiminutové cesty na start. Bylo to blíž, což mi nevadilo tolik jako fakt, že jsem si vsugeroval o 30 minut dřívější čas vyběhnutí a tři čtvrtě hodiny mrznul a sledoval rozumnější závodníky.
Na kamenité trati mne zaujala zejména druhá kontrola, umístěná o pěkný kus výše než měla podle mapy být. Trošku vadily i ostré úhly při odběhu od kontrol, ale několik povedených postupů s možností volby a rozumná délka překlopily pocit z proběhnutí spíše do příjemna.
V závěru se potvrdilo, že Tonda V. je muž činu, když vlastníma rukama vytáhnul čip, který spadnul jednomu závodníku do TOI-TOIky. Naštěstí uvíznul jen v kapalině.

Závěrečná deklarace podepsána nebyla, ale obě strany se navzájem ujistily v plánech sejít se na Ceně střední Moravy. Jestli tam bude podobně skvělý bufet jako v Hořicích, nebudeme to mít vůbec lehké.

Honza Tojnar

odkaz

Zatažená obloha proměnila podvečerní první etapu téměř v nočák. Sice nepršelo, ale kosa byla ostrá. Se stoupajícím startovním časem se kontroly halily do čím dál tím hustší tmy a mapovat se dalo jen na loukách. Při mém doběhu kolem osmé hodiny už to skoro nešlo ani tam.Večer v El-Pasu proběhl nezvykle poklidně. Alespoň si na nic významnějšího nepamatuji.

Královská druhá etapa dala zabrat i zdatnějším borcům než jsem já. Mapa překvapivě seděla, stavba trati patřila k těm povedenějším, ale divoký západ to byl ukázkový. Ne každému El-pasistovi se podařilo závod dokončit.
Druhý večer v El-Pasu už byl živější. Hvězdou večera tentokráte nebyli Pragováci se svými sóly na žaludek, ale místní malířka švýcarského původu. Do putyky dorazila už řádně upravena, její pes se stulil do rohu u našeho stolu a panička, kterou údajně opustil životní partner, na celou hospodu řvala do vypnutého mobilu sprosté nadávky. Seděla při tom na barové stoličce přímo u výčepu, ale jen do té doby, než se skácela na zem. To se jí povedlo ještě několikrát, pak jí kdosi odtáhnul. Její kolii se v naší společnosti zalíbilo natolik, že se za pár minut opět vrátila a vůbec jí nevadilo, že je hledána po celých Mariánkách.

Ve třetí etapě jsme se pro velký úspěch vrátili na mapu Malé Švýcarsko, proslulou vysoce umělecky zpracovanými hustníkovými pasážemi, o kterých i sám jejich autor přiznává, že ho při mapování kartografická múza zrovna nelíbala. Stavitel všech zadností mapy dokonale využil. Nestihnul jsem start a byla mi zima, takže jsem si řekl, že pořadatelem avizovaná problematická čtvrtá kontrola rozhodne o délce mého pobytu v lese. Ač varován, naběhl jsem na poněkud posunutý hustník v hustníku úplně přesně, a to opakovaně z několika směrů, takže jsem tam nechal skoro osm minut a mohl s čistým svědomím zamířit do cíle.
Příští rok pro nás prý mloci na pátek připraví sprint v lázeňském parku a o co bude první trať kratší, o to bude sobota delší. Už se těším.

Honza Tojnar

odkaz

SAXBO bývá jedním z nejtěžších dvojzávodů v roce. Řada měkoňů se tam proto hlásí do veteránských či zkrácených kategorií, ale my masochisté využíváme snadné dostupnosti kategorie elity a za své startovné si dopřáváme opravdu hodnotných zážitků.
Začínali jsme v Německu. Skalní města, jaká nikde jinde nenajdete, v kombinaci se zvláštní zálibou místních stavitelů v dlouhých a kopcovitých tratích, dokážou udolat i trénovaného jedince. Cedule na startu sice v češtině slibují, že v lese jsou „nové plody“, bohužel to ale nebyly rychlené jahody či borůvky, pouze zkomolený výraz pro oplocenku.

Už na začátku vyrobím několik hrubek a tak není divu, že dělám patník téměř všem soupeřům. Poprvé, ale ne naposled, mne napadá kacířská myšlenka vykašlat se na to a jít do cíle. S pocitem, že bych mohl být tak v půlce, rozbalím mapu a hrůza - mám za sebou zhruba třetinu! Pomalu se šinu po trati a najednou před sebou slyším funění. Zvědavě sleduji kdo mi to běží v ústrety, a jéje, ona to stovka! Ve svižném tempu prosvištěla kolem mne a zmizela za obzorem.
Někde ve dvou třetinách trati cítím kolem sebe kouř. Že by hořel les? Najednou se ze všech stran ozývá houkání sirén, následované kvílením hasičských vozidel. Pro jistou si zjišťuji směr větru a pohledem na mapu vybírám únikovou cestu k nejbližší vesnici. S vypětím všech sil se mi daří přemoci červíka, který mne opakovaně přemlouvá k návratu na shromaždiště a neohroženě se vrhám do dalšího skalního labyrintu. Tam na mne už čeká limit. Ani ho nepozdravím a pochoduji dál. Na závěrečných čtyřech kontrolách bojuji s dvoustovkou. Útočí na mne zákeřně zezadu a její dusot se nezadržitelně blíží. Nasazuji (pro mne) zdrcující finiš a můžu se jí vysmát - 199:06 - s přehledem.

Večer regenerujeme v hospodě přímo na shromaždišti nedělní etapy. Její trať je přece jen o něco méně náročná než sobotní, nejhorší eliťák jsem to šel pouhých 116 minut.

Honza Tojnar

odkaz

MTBO Stavárna dosud nepořádala, tak jsme si to chtěli jednou vyzkoušet. Odvoz i ubytování zajistil Bábíkův náklaďák, občerstvení a zázemí pro závod nám poskytl Country Saloonu Nashville v Kytíně. Diplomy dodal Pakuo, většinu věcných cen Kurej (většinou věci po bývalých nájemnících bytu, ve kterém bydlí) a já dodal Dášiny velikonoční zajíčky a beránky z perníku a dokoupil dva šampusy pro vítěze hlavních kategorií. Nechal jsem je chladit v restaurační lednici a všechny jsem žádal, aby mi to před vyhlašováním připomněli.

Před začátkem závodu jsme sledovali místní domorodce při železné neděli. Kurejovi se podařilo zachránit malé dětské kolo přímo z kontajneru. Sice už bylo poněkud rozpadlé a skoro nepoužitelné, ale měli jsme další cenu.

Transparent cíl se nám podařilo umístit tak výhodně, že na něj bylo vidět z oken hospody. Stůl prezentace se tak proměnil v cílovou fotobuňku. Někteří závodníci po dojezdu nějak nechápali, že v 21. století už na ně nemusí na pásce čekat člověk se stopkami, obzvláště když prší. Většina ale rychle pochopila a spořádaně nám donesla klasickou průkazku nahoru.
Vyhlášení proběhlo až po skončení hokeje Slovensko – Ukrajina. Kurej sice tvrdil, že neví komu má fandit, neboť z Košic to má blízko tam i tam, ale radoval se jen ze slovenských gólů. Při předávání cen už nepršelo. Chlapy vyhrál Ondra Hašek, dětské kolo si odvezl Kamenáč (cena za nejpočetněji zastoupenou rodinu), ženy vyhrála jeho dcera a jeho synátor dostal jako nejmladší účastník stolní hru mraveniště. Na šampusy v lednici se samozřejmě zapomnělo. Naštěstí ne úplně, vypili jsme je cestou do Prahy.

Honza Tojnar

odkaz

Bábíkovo kamion je přímo ideální dopravní prostředek pro dopravu lidí a kol, obzvláště když s sebou máte flašku hruškovice. Po ubytování jsme zašli do restaurace na koupališti "dojednat shromaždiště". Jednání se protáhlo až o rána, ale družba s domorodci byla úspěšně navázána.

Deset zdatných cyklistů a cyklistek najezdilo o víkendu přes sto kiláků náročným horským terénem, v prostoru rogainingu rozmístilo přes 80 lístečků a zmapovalo desítky hospod, teď zbývá jen vybrat z nich ta nejvhodnější kontrolní stanoviště. Rozhodnutí kam vyrazit už necháme na závodnících.

Někteří z nás s sebou měli i digifoťák, snímky z terénu si můžete prohlédnout na webu závodu.

Honza Tojnar

odkaz

Letošní prodloužená zima přiměla pořadatele velikonočních třídenních ve Zlatých Horách přesunout shromaždiště z hor dolů do města. Tím nás sice připravili o náramné dobrodružství, ale zase o něco prodloužili odpočinek ve spacáku. Do této oblasti jsem zavítal poprvé, nicméně jsem se tam cítil skoro jak doma (zdejší nezaměstnanost je ještě o něco vyšší než u nás v Litvínově). Díky kytaře Míry Koreckého jsme se brzy skamarádili s majiteli dvou místních hospod, ve kterých jsme ladili formu na další etapy. Už při příjezdu jsem rozhodně vyvracel „fámy“ o zrušení konkurenčních velikonočních třídenních na Kokořínsku. Až Kurejův telefonát mne přesvědčil, že tentokrát bohužel nešlo o informační šum. Milan Hanák dokonce na poslední dvě etapy do Zlatých Hor přijel.

Sprintík na mapě 1:5000 se mi moc nepovedl. Nepodařilo se mi pochopit promapování jámoviště hned za startem, v půlce trati jsem minul třetí kontrolu ze čtyřech na 200 metrech za sebou, ale pro jistotu jsem si ten úsek proběhnul ještě dvakrát. No, hlavně, že jsem neztratil chuť na večeři.

Sobotní dlouhou etapu jsem celou odploužil, a to stavitel využil jen třetiny vrstevnic, které měl na mapě k dispozici. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že to byl můj poslední sportovní výkon víkendu. Večerní zpívání v hospodě se protáhlo, uplakané a chladné ráno ozvláštňované sněhovými vločkami a Korkova nabídka časného odvozu do Čech ohlodaly mou už tak chabou vůli nastoupit do vytracena. Na okraji Zlatých Hor jsem ještě stačil nakoupit láhev Zlatokopa (nejlahodnější rum jaký má ústa dosud požila), čímž jsem splnil nejdůležitější úkol velikonoc a mohl jet domů.

Honza Tojnar

odkaz

Hrdina stejnojmenné autobiografické povídky Ladislava Klímy prožil na mezi poblíže Cholupic milostné dobrodružství při náhodném setkání s neznámou ženou. Při nedělním ekonomickém závodě mi nic takového nehrozilo. Meze totiž ještě neoschly, navíc po lese se pohybovaly jen tváře důvěrně známé, a to včetně mé manželky, takže jakýkoli mimosportovní styk vůbec nepřicházel v úvahu.

Sportovně jsem se na trati utkal s částí TOI-TOI týmu. Přesněji řečeno, ti hajzlové se okolo mne zcela nespolečensky přehnali. Držel jsem se statečně, ale při pokusu předběhnout Ski-TOI-TOIe jsem si málem vyvrknul kotník.
Malého vítězství jsem se ovšem dočkal už před závodem. Za správnou identifikaci internetových textů o minulém ekonomickém žebříčku mi pořadatelé věnovali pytlík sušených sépií.

Po loňských zkušenostech mi jarní ostružiní připadalo úžasně prostupné, ale uhodnout, který z kamenů v kolečku je ten pravý, mi nešlo ani letos.

Honza Tojnar

odkaz

Noční přebor Prahy, v posledních letech tradičně pořádaný Stavárnou, je součástí nočního Silva Cupu, a tak se ho zúčastňují i mimopražští závodníci. Letos jsme použili dosud nezmapovanou část klánovického lesa, kde se plochý terén sem tam i trošku zavlní. Poměr pořádajících a běžících Stavařů byl zhruba 1:1. Hrdinou večera se stal náš nový člen Smota (občanským jménem Smotlacha), který vyrazil na svůj vůbec první orienťák a hned v noci. Startoval prozíravě mezi prvními, našel jen část kontrol a vrátil se až těsně poté, co jsem přinesl první kontroly z lesa. Hrozně se podivoval, jak někdo může obejít celou trať a ještě v tak krátkém čase.

Závod proběhl bez problémů, akorát mužští čtyřicátníci si trošku pohledali jednu jámu v čistém lese. Noční na rovině má jisté půvaby.

Honza Tojnar

odkaz

V Hradečně nám Kladeňáci podle očekávání připravili klasický běžák, okořeněný několika hlubokými údolími. Myslím, že tento závod patřil k vydařenějším počinům tohoto oddílu, i kontroly tentokráte byly na svých místech. Naštěstí OB folklór v okolí Prahy jen tak nevymře, stále tu máme ještě dost oddílů se svérázným pojetím národního orienťáku.
Trošku dost vázly výsledky. Ke stolu s mezičasy se přes chumel nedočkavců také nedalo prodrat, naštěstí mám jiné potřeby a touhy. Jenomže fronta na pivo se stála paralelně vedle té na vyčítání čipů, přičemž obě končily až těsně u vchodu do hospody.

Honza Tojnar

odkaz

Geronťácká polovina Pragovky se nás rozhodla seznámit s dosud nezmapovaným prostorem, kterých v okolí Prahy už moc nezbývá. Kousíček lesa, na kterém nám nakroutili tratě, ovšem nepromapovaný ponechali, zřejmě z piety. Např. vrstevnice vypadaly, jakoby základovce z oka vypadly. Občas to stálo hodně přemáhání vydat se do kopce a ne po rovině či ze svahu dolů, jak člověku lživě předstírala mapa. Azimuty vynášely jednou doleva, podruhé doprava, ale lampióny jsou červenobílé a trpělivý orienťák je dokáže najít i na dosti ošemetných místech. A nejen ten, kontroly v lese zaujaly i pár nezávodníků. Naštěstí jimi odnášené krabičky se podařilo zachytit jen kousek od cíle.

Pořadatelé vyhlašovali vítěze dětských kategorií a dostalo se i na Stavárnu. Můj synátor sice přišel o pár minut pozdě na start (po kom to ksakru má) a skončil až čtvrtý, ale na vyhlášení se na rozdíl od svých soupeřů dostavil a tak na něj zbyla čokoláda.

Zda Attlův pes a psův Attl patří k veteránské nebo juniorské části PGP se mi zjistit nepodařilo.

Honza Tojnar

odkaz

Záplavy sněhu kousek za Prahou ve mně minulý víkend vzbudily naději, že by se úvodní turnovský závod na Kosti nemusel konat. Jako na potvoru ale zrovna v tomhle lese téměř žádný sníh nezůstal, takže pro mé staré kosti zimní lenošení definitivně skončilo.

Bez hřebů, tradičně v pískovcích zakázaných, to ve svazích pěkně klouzalo. Dosud čerstvé zkušenosti z LOBů (hojně používaná zadní brzda) se docela hodily. Nemile překvapila kvalita revidované mapy. Některé její partie jakoby páni revizoři vůbec nenavštívili. Skoro všechny kontroly naštěstí byly na jasných místech, dost z nich dokonce svítilo jak maják, a tak dvanáct a půl kiláku v celkem běhatelných kopcích poměrně rychle odsejpalo. Vůbec nechápu, proč mi SportIdent v cíli naměřil čas přes dvě hodiny. Asi ho při prvním závodě ještě neměli pořádně seřízený.
Největší výhrady jsem měl k občerstvovačkám. Na první nabízeli skvělý ionťák, bohužel úplně mimo nejlepší postup. Druhá sice ležela na ideální trase, jenže existovala pouze na mapě.
Umístit sběrku na kámen nad skluzavkou také nebylo nejšťastnější řešení, celkově však s tímto prvním rankingovým proběhnutím musel být každý spokojen.

Honza Tojnar

odkaz

Když jsme s Jéňou v pátek večer vystoupili v Březí z autobusu, zarazilo nás množství sněhu podél silnice. Mou naivní domněnku, že se jedná o pouhé zbytky v příkopech, vyvrátil pohled na okolní pole. Bylo jasné, že zítra se máme na co těšit.
A taky že ano. Áčkovou trať (23.1 km) jsem vzhledem s ohledem na mou trénovanost rovnou zavrhl a přihlásil se do béček (14.3 km) s vědomím, že nejspíše nemám ani na céčka (11.9 km). Vzhledem k tomu, že řada orienťáků zápolila na Krkonošské sedmdesátce či vizovickém Brutusu, dorazila jen zhruba padesátka účastníků. Chatka na shromaždišti praskala ve švech, ale vešli se všichni.

Začátek závodu se pokusil narušit známý recidivista Šváb výkřikem "Start!". Málem se mu to povedlo. Vybíhalo se s černobílým plánkem cca 1:50000, áčkaři na mapu Údolí raků s několika povinnými a spoustou nepovinných kontrol, přeběhem na Roštěnou s povinnými kontrolami a občerstvovačkou (vodka, kmínka, rum a voda), kam už předtím rovnou zamířila béčka a céčka. Na občerstvovačce se rozhodoval závod. Mně například panák rumu napomohl k tomu, že za mnou po dlouhé době při závodě někdo visel. Ti, kteří se na rozdíl ode mne občerstvovali vodou, nebyli schopni zvládnout závěrečný paměťák v Babickém lese a za trest se museli dívat na moje záda. Ještě horší abstinenti (Kalimero a téměř všichni členové Pragovky) byli dokonce disklí za nenalezení sběrky, důmyslně ukryté za hromadou klacků. Totéž se ale (ne)povedlo i neabstinentovi Švábů.

Cíl se mne dočkal po 141 minutách. Úřadovala v něm Terezka, která stíhala měřit a zapisovat časy, nabízet pivo, čaj, grog, párky, úsměvy a jiné dobroty. První áčkař se doplazil po 164 minutách, jenže mu chyběly některé nepovinné kontroly. Všechno posbírali pouze tři mušketýři (David Hanslian, Vojta Hora a Pavel Princl), trvalo jim to přes čtyři hodiny. VOI TOI si pochvaloval, že to byl prima Brutus, a ani kvůli tomu nemusel jezdit do Vizovic jako jeho rodiče. Pak do sebe šoupnul dvě pivka, nasednul na galuskáče a vyrazil směr Praha. My ještě museli pomoci pořadatelům vyprázdnit sud a nedopitou občerstvovačku.

Všem (i mně) se závod líbil, akorát mé nožky si stěžovaly ještě v úterý.

Honza Tojnar

odkaz

Poslední letošní loby se jely v Německu na biatlonových tratích pod Groß Arberem. V místě ubytování fungoval výborný bufet, který končil až nad ránem, přičemž obsluha se přesunovala na shromaždiště, kde prodávala za české koruny. V lyžařském areálu jsme se mohli uchýlit též do vyhřívaných buněk a vytápěných záchodů. Pouhé čtyři mísy bohužel nevydržely soustředěný nápor desítek zadnic a na druhý den se ucpaly. Největší podíl na této zácpě má jistá Pája K. (EKP). Na pánských záchodech už fungovala pouze jedna kabinka, a z té po chvíli čekání vyšla výše skoro jmenovaná s tím, že dámy už jsou zacpané. Po ženských toaletách dokázala naplnit kapacitu i u chlapů - její spláchnutí zaplnilo nádobu až po okraj a já musel vyrazit pohnojit sněhy národního parku.

Stopy byly perfektně upravené, místy však vedly místy docela hodně dobrodružnými (potoky, rýhy, díry). Ne všechny lyže to vydržely. Desítky cm prašanu dovolovaly krosit přímo lesem, na některé kontroly jsem najížděl azimutem a pouze vizuálně dohledával lampión. Naše béčková trať byla na můj vkus až přespříliš prokřížená a přeplněná vracečkami. Holt plonková kategorie.
Naši chemičtí áčkaři si omylem vyměnili strčprst. Jelikož pořadatelé nekontrolovali čas oražení check kontroly, Honza Čech získal už na startu takový náskok, že ani nejlepší borci z jeho kategorie na něj neměli nárok. V cíli se pak spolu s Tomášem Fibírem marně snažili přimět německé i české pořadatele, aby ta čísla čipů uvedli zase do pořádku. Ti to chtěli odložit na večer "až bude čas". Proti Honzově vítězství jsem pak musel osobně protestovat při vyhlášení výsledků. Později to nějak opravili. Sobotní vyhlášení se vůbec povedlo. Výsledky hlásili z komentátorské věže, ceny předávali 100 metrů od ní, komunikace dost vázla a tak se to celé pěkně protáhlo. Když jsem Magdě Horové blahopřál ke druhému místu v dámské elitě s tím, že oba zjevně máme stejného koníčka, totiž že neustále proháníme mladé holky, ukázala mi svou stříbrnou medaili. Byl na ní vše vysvětlující nápis "Herren".

V neděli už se počet stop v lese zdesateronásobil. Nám, kteří jsme startovali na konci, stačilo pouze hlídat směr a kontrolovat kódy v mapě. Ubylo vraceček, ale ne křížení, ovšem trať byla o něco hezčí než v sobotu.
Německým pořadatelům se podařil ještě jeden žertovný kousek. Aby ušetřili za igelitky a zároveň podpořili mezioddílovou družbu, nechali vždy dva až tři týmy odevzdávat mapy do stejné tašky. Občas zabedněný kamarád A vyzvedl mapy kamarádům B,C, D a ti zase jemu, takže na někoho sobotní mapa nezbyla. Mně tam nechali naštěstí alespoň jednu propíchnutou.
Po vyhlášení zazvonil zvonec a letošní LOBy skončily.

Honza Tojnar

odkaz

Krátká trať konečně bez křížení a protiběhů se mi líbila. Kdyby se mi podařilo najít fáborky do cíle, byl bych spokojený úplně. Poslední kontrola totiž byla na mapě s cílem propojena rovnou čarou, značení dojezdového úseku najednou skončilo a já vlevo uviděl cílový transparent. Jelikož přede mnou nikdo nejel, vyrazil jsem směrem k němu. Stopa tam vedla pouze symbolická, takže bylo jasné, že tudy cesta nevede. Proto jsem se po chvilce váhání vrátil zpět a pokračoval neznačeným koridorem dál. Někteří jedinci prý ale nevyměkli a přijížděli do cíle z opačného směru.

V neděli se ještě více oteplilo, ze stromů doslova padaly i několikakilové laviny. Pár jedincům to otočilo mapník, někteří dostali herdu za krk, ale já měl štěstí. Bomby padaly sice těsně, avšak přeci jen vedle mé ploužící se postavy. Několikanásobné křížení tentokrát hodně ztěžovalo udržení postupu na následující kontrolu. Lyže moc nejely, těsně před cílem se mi do cesty postavil silný protivítr, nicméně závod se mi dokončit podařilo.

Honza Tojnar

odkaz

Ekonomové poslední dobou pojímají své závody hodně ekonomicky, přípravou mistrovství se proto údajně zabývalo jen pár jedinců. Některé stopy se začaly projíždět až hodně po začátku sobotního závodu a narazil jsem i na jednu, která nebyla protažená vůbec. Klasifikace stop mi moc neseděla, občas se bruslit nedalo ani tam, kde v mapě byla nejsilnější zelená čára. Ale jelo se mi pěkně až do okamžiku, kdy jsem se na jedné kontrole pokusil uhnout nějaké dívce a upadl při tom nejen na hubu, ale i na mapník, a prolomil ho. Během vteřiny došlo k fázovému přechodu z usměvavého gentlemana na rozmrzelého sprosťáka, který si po celý zbytek trati hlasitě ulevoval.
V cíli nechutně kňourali zoufalci dožadující se občerstvení čajem (pořadatelé nosili várnice odněkud z daleka a nestíhali). Chvilku jsem se zaobíral myšlenkou, zda se k nim nemám přidat, ale bylo jich dost a tak jsem jako vždy zamířil na občerstvení pivem. Cestou mne ještě pozdržely dvě lepé děvy v nelepých reklamních oděvech, které mne pozvaly na jejich Jägermaister party. Slíbil jsem, že si na toho prvního panáka zdarma určitě zajdu. Svůj slib jsem dodržel, kolem půlnoci jsme ho tam přišli zasunout. Potom se večírek přesunul do jakéhosi nočního klubu. Přestože nás v nepravidelných intervalech rušil nějaký karaokeující šílenec, laciné pivo a poměrně útulné prostředí nás zadrželo až do časných ranních hodin.

O nedělních štafetách se ode mne nic nedovíte, neboť jsem místo nich raději navštívil manželkou s dětmi v Janských Lázních.

Honza Tojnar

odkaz

Není žádným tajemstvím, že staronový oddíl CHP (za který se ne poprvé na zimu překabátili běžci FSP), nebudil mezi pořadateli dostatečný respekt, a proto naše želízka na Mistrovství byla "nalosována" na samý začátek startovní listiny. Naši zástupci jak v ženách tak v mužích se nevýhodného nalosování nezalekli. Honza Čech (start 14) na prvním mezičasu skončil 4. když ho o 10 sekund porazil Milan Venhoda a o 1 sekundu dokonce porazil pozdějšího mistra Lauermanna. Naše želízko v ženách Lenka Borovičková (start 07) zase skončila na první kontrole 2. o pouhé 2 sekundy za pozdější mistryní Bárou Chudíkovou. Oběma gratulujeme za důstojné zahájení sezóny.

Kdo si myslí, že je to všechno jinak, ať se probere a koukne do výsledků http://lob2004.wz.cz/vysl_so/protokol.htm

odkaz

Na chlastačky z přelomu letopočtu plynule navázaly večírky první série LOB poblíže Králíků. Náročný program začal v pivnici Dekl, kde už na nás čekali závodníci konkurenčního oddílu FS Praha. Kvůli prachům totiž někteří profíci letošní zimu absolvují v dresu Chemie Praha. Českomoravské pomezí nás uvítalo vynikající kuchyní, poměrně chutným pivem (volba Holba 11 x Starouš 10) a velmi vstřícnou obsluhou. Té jsme nejdříve slovně naznačili, co ji o víkendu čeká, a pak předvedli malou ukázku OB občerstvování. O půl jedné v noci byla spokojenost oboustranná, takže nám vrchní rezervoval stůl i na sobotu, slíbil navařit nějaké hotovky a my odešli do sokolovny. Tam mne v noci cosi probudilo. Zvednu hlavu a vidím, jak se nade mnou sklání nějaká silueta a civí na mne. Oslovil jsem jí: "Co blbneš, Jéňo!", ale vzápětí mi došlo, že to je kůň našíř, obložený mým vlastním kabát a čepicí.

Ráno proběhlo ve znamení tlačení stolice a Trabantu - obojí šlo lehce, a čištění (zubů a skel Trabantu). Lidové vozítko nás v pohodě provezlo zavátými cestami až skoro na vrchol. Pořadatelé nahoru kromě dvou, tří opozdilců nikoho bez řetězů nepustili, kola parkujících vozidel proto zdobily barevné řetízky, pravděpodobně čerstvě zakoupené těsně před tímto závodem. Že by tajný sponzoring?
Autobusy ale musely zůstat pod kopcem, jejich cestující se nahoru dostávali na korbě pořadatelské Pragy V3S.

Shromaždiště bylo na lobácké poměry nevídané. Českomoravská chata snad je nafukovací, dovnitř se vešli úplně všichni. Některá paka si tam dokonce vzala i svoje lyže, přesto nikdo nemusel uposlechnout pořadatelskou výzvu, aby si když tak venku postavil oddílový stan. Obsluha zvládala nápor překvapivě dobře, ale když se na oběd dostavili turisté, bylo lepší vrátit se do nížin.

Jenže předtím nás čekal závod. Měla to sice být klasika, jenže stavitel jí pojal dost neklasicky. Na kopce nadávají jen měkoty, ale když já si na těch vracečkách připadal jako hrdina románu "Proti všem!", přičemž na úzkých stopách s podivnou, alespoň o stupeň posunutou klasifikcí, se téměř nedalo vyhnout, tak došlo i na klení. Většinou se vyplatilo sundat lyže a popoběhnout, ať už z kopce nebo do svahu. Některé obnažené potoky nešly bez namočení, a někdy dokonce bez zlomení lyží přejet. Varovné fáborky na nebezpečných místech asi někdo strhal. Nebo zapomněl vyvěsit? Závodníkovi mých kvalit a rychlosti naštěstí žádný ouraz nehrozil, přežil jsem to ve zdraví a dokonce ve stopadesátiminutovém limitu, který pro mnohé zůstal jen nenaplněným snem.

Odměna za předvedený výkon byla sladká. Vynikající jehněčí gulášek mnohokrát zaholbený, druhá večeře a partie Černé kočky s Věžníkem a spol., při které se mi poprvé podařilo neudělat renonc, takže panáky platili protihráči. Jéňa po půlnoční zavíračce prosadil a prospal návštěvu Becher baru a šlo se do hajan.

Druhý den už jsme se do tráboše nevešli, což bylo štěstí. V půli kopce mu došlo palivo, přesto všichni odstartovali včas, a vypadá to, že už jsou i v Praze. Kde Trabant jejich, nevím.
My s Jéňou jsme jako tradičně na šumperských závodech využili práva nenastoupit do poslední etapy. Pořadatelé nás za to pokárali, vrchní však nikoli. Nakonec jsme si i zalyžovali. Sjezdovka k autu děda Koděda byla sjízdná i batohem na zádech.

odkaz

Skalský Roman 16:55
Princ Pavel 19:53
Fibír Tomáš 20:36
Čech Jan 21:48
Cabrnoch Jiří 22:19
Borovičková Lenka 23:29
Čadil Jan 24:57
Háněl Jaromír 25:10
Schling Jaromír 25:26
Šváb Jan 26:21
Háněl Aleš 26:49
Chvátal Vratislav 27:29
Bajgarová Tereza 31:08

odkaz

Nevím kolikrát jsem se zapřísahal, že na tento panákáč už nikdy nepřijedu. Pokaždé se ztratím, skoro nic nenajdu a hrozně prostydnu, přesto se napřesrok přijedu znovu znemožnit.
Letos nemrzlo, zato se na nás z oblohy snášel drobný deštík, který spolu s mlžným oparem ještě více snižoval chatrný dosvit našich světlostrojů. Zazávodit si přišla i trojka portugalských orienťáků. Do závodu zasáhli jen nepatrně. Na jedné kontrole sebrali nevypitého panáka a na další nechali ležet krabičku od portugalských cigaret. No, hlavně že les opustili včas a bez cizí pomoci.
Těsně před vyběhnutím jsme obdrželi černobílou mapičku neznámého původu a měřítka s vyznačením polohy mapového startu. První tři kontroly byly pivní, jejich umístění si každý musel namapovat ještě před odběhem. Při přeběhu na Hladomoří jsem vytvořil koalici se Staroušem. Perfektně jsme se doplňovali v chybných odhadech správného směru postupu, ale štěstí v dohledávce přálo oběma. Kontroly jakoby nám samy skákaly před reflektor. Na všech třech lahváčích jsme byli první, na tu poblíž mapového startu jsme dokonce dorazili dřív než pořadatel. První vyhrání mělo z kapsy začít vyhánět, jenže i pozdější panáčkování docela odsejpalo. První zádrhel přišel až poté, co jsem vyzval Honzu Čecha "na férovku". Po pár stech metrech sprintu nás azimut vyhodil u vedlejšího hustníku. Po korekci úchylky se kýžený lampión objevil v kuželu mého světla, ale nahlas jsem to oznamovat neměl. Do prohlubně jsem už skákal jako druhý a má fixace na lampión (byly tam dokonce dva), mne stála bod. Tuby s lihovinou ležely na opačné straně díry a koalice se Staroušem skončila. Na vlastní pěst jsem vytěžil pár panáků a přifařil se k Bábíkovi. Oběma nám přestávalo svítit světlo, ale něco jsme našli. Pak se k nám přidal Honza Čech, který dokonce našel lahváčo-panáko-jointovou prémii. Po vypití a vyhulení obou bodů se mi už nikam nechtělo. Půlnoc v čudu, baterky v čudu, tak jsem se rozhodl taky skončit. A v tom se to stalo.
Milé dámy, mám pro vás dvě zprávy. Ta špatná je, že mi ve svahu ujely hřebíky a já si poranil nejdůležitější mužský orgán. Ta druhá je dobrá. Dnes ráno jsem byl na pravidelné preventivní prohlídce, a doktorka mne ujistila, že ta ledvina je jen mírně naražená. Kromě toho, že nějaký čas nebudu moci ležet na levém boku, mi nic vážného snad nehrozí.

Tu noc jsem si ovšem vůbec ničeho nevšimnul. Snad jen toho, že máme s Fandou stejně bodů a tudíž se máme dostavit na nějaký rozstřel o vítězství. Pakuo někam ven umístilo panáka a před srubem nám prozradilo pouze popis kontroly – stůl. Vrhli jsme se k tomu před chatou, navzájem se snažili jeden druhého od něj odstrčit, ale nic tam nebylo. Fanda se vyrazil mrknout za srub a já si posvítil na vedlejší barabiznu. Tubička už se na mne smála. Nepoučen z předchozích nezdarů, radostně jsem si zavýsknul. Naštěstí Fanouš byl dostatečně daleko a zázrak byl dokonán.

Druhý den jsme sebrali kontroly, zašli na snídani do Zvole, a nebližší možný ranní spoj nás v 16:40 odvezl do Prahy.

Honza Tojnar

odkaz

Na Kuželově chatě v Jevanech nás přivítaly spousty piv, litry vína a jiných kapalných pochutin. Do lesa se mi tudíž vůbec nechtělo. Jenže každou sezónu je potřeba zakončit, i takovou mizernou jako letos, loni, předloni či napřesrok, takže bylo nutné absolvovat stojedenáctiminutový skorelauf, vytyčený dvanácti nebodovanými kontrolami ve stanoveném pořadí, a při tom posbírat co nejvíce okolních jedno, dvou a tříbodových kontrol. Na donašeče, který by přinesl lampión a kleště z prémiové kontroly, čekala pětibodíková odměna. Jelikož se mi na osm let staré mapě Rybníky povedlo několikrát zabloudit, vyinkasoval ji Sosna. Poměrně po zásluze. Provaz s kleštěmi, uvázaný k pořádné větvi, pohozené v bahně rybníčku, se i s lampiónem při výlovu utrhl, takže Milan donesl do cíle celý důkazní klacek. Ačkoli mu s jeho poponášením pomáhal Martin Žáček, do cíle se oba dostali s takovou kládou, že veškeré nasbírané body jim spolkla penalizace. I mně ta bestie uzmula 1 bod za 59 sekund zpoždění. Vítězství stejně viselo hodně vysoko, Tomáš Fibír nás rozdrtil rozdílem třídy. Spolu s ostatními bedňáky obdržel hodnotnou cenu, ale odmítl si jí vzít domů. Přitom tak krásnou televizní anténu už dnes v obchodech nekoupíte. Příště ho vyhrát nenechám.

Pořádat pouze jeden závod Kuželovi zjevně nestačí. Po několikahodinovém oddechu, spojeném s občerstvením, nás vyhnal ještě na noční, údajně třicetiminutový panákový skorelauf. Deset závodníků dostalo dvě mapy, každou se 4 kontrolami, na které pořadatel roznesl vždy po dvou panácích v tubách nebo sklenicích od dětské přesnídávky.
Cestu na shluk na Jámách II jsem měl pečlivě nastudovanou, ale po 50 metrech mi zhaslo světlo. Tak rychle skončit se mi nechtělo, rozhodl jsem se tedy zkusit alespoň kámen v blízkosti osvětlené ulice. Po několika marných pokusech opravit baterku jsem jako můra vlítnul do lesa za Pakuovým světlem. Ostružiny mne nezastavily, klacek ve výši kolena ano. Pokorně jsem se vrátil na silnici, poradil zmatenému budoucímu vítězi, kde se nachází, a odklusal k vytouženému šutru. Kupodivu se mi ho povedlo najít i po tmě, jenže ani důkladné ohmatávání balvanu a listí v jeho těsné blízkosti k úspěchu nevedlo. Naštěstí se tam doplazila Jana H., která na mé zavolání nejenom že dosvítila nádobky s lihovinou, ale půjčila mi i fungující světlo, neboť popíjení alkoholu v lese prý nepatří k jejím oblíbeným činnostem. Svá slova vzápětí dokázala tím, že svou porci třešňovice nevypila, ale v rozporu s pravidly ji nevypitou odnesla do cíle, čímž uvedla ve zmatek zbylé borce, kteří se bezvýsledně snažili najít plnou sestřičku mé na zemi pohozené prázdné sklínky. Potěšen tím, že zase vidím pod nohy, našel a vysosal jsem ještě jednu třešeň, bezchybně objevil i další, bohužel vypitou kontrolu, a odkvačil zkusit štěstí do druhého lesa.
Na Jámách jsme měli všechny 4 kontroly společné, na Rybníkách ne. Já bohužel vyfásnul velmi schopné konkurenty, kteří využili mého zhruba dvacetiminutového záseku na první kontrole a vychlastali mi zbylá tři stanoviště. Trpělivost obvykle panáky přináší, tentokrát ovšem nedala víc než jednoho, přičemž avizovaná půlhodina se protáhla na 120 minut.
Hodnocení chcíplé sezóny vydrželo až do rána, a dopoledne po krátké snídani pokračovalo. Nejpřesnější charakterizaci uplynulého roku během večírku předváděl Kurej, semipantomimicky – z našich výsledků by se jednomu fakt zdvihnul žaludek.

Do prověřování branných složek státu se tento víkend Jéňovi nějak nechtělo, akce pro mne skončila fádní večeří U Poříčské brány. Hasiče vyzkoušíme asi až na Silvestra.

Honza Tojnar

odkaz

(Z Pakuovy fotogalerie)
A protože ten přenos díky ukecané Vrbě stál víc než ta piva vpředu, poslal jsem všechny loňské zprávy do archivu Vrba - archivu

odkaz

Strach z bludných kořenů, kterých se v nočním lese vyskytuje mnohem více než ve dne, spojený s absencí touhy po pobytu ve vlhkém a chladném prostředí, mne už léta odrazuje od účasti na nočních závodech. Rád na ně přijedu, ale až na pár lahváčových skorelaufů se během nich uchyluji do míst, kde je i není sucho. I na HULK už pěkných pár let jezdím jen jako diviak, a nikdy se mi nestalo, že bych nenašel spřízněnou duši. Letos mne Komanč ml. s Jéňou nenechali počkat ani na doběh druhých úseků, a tak jsme spolu s jednou dámskou ozdobou vyrazili do restaurace Bílá bříza, kam za námi měl po závodě dorazit i zbytek Stavárny. Po téměř půlhodinovém pochodu nás na místě přivítala cedule "Vstup pouze na rezervaci – taneční zábava". Tož pošli jsme pár set metrů k nálevně Eureka, vyzdobené pro změnu nápisem "Dnes výměna koberců". Nesli jsme to statečně, tedy až na Jéňu, který docela brblal. Následující, cca 500 m vzdálená putyka, už k mému zklamání do vzájemné mezikonkurenční směny peršanů nebyla zapojena, avšak za chvíli zavírala. Během večeře jsem se snažil varovat Stavaře, aby Spořilov vůbec nezkoušeli, ale nikdo mi nezvednul mobil, takže nezbylo než se vrátit na shromaždiště. Pouhé jedno pivo Jéňovi nepřipadlo jako dostatečná odměna za dlouhé plahočení, ale protestoval marně.
U vchodu do metra Roztyly nějaký pražský zahradník zanechal krásný přerostlý zdřevnatělý kedluben. Sedm cenťáků tlustý a přes půl metru dlouhý pendrek, nahoře ozdobený velkými listy, mi pomohl mírně narušit vyhlašování výsledků. Poté jsem s ním obešel pár vybraných děvčat plus Reichla a daroval ho Ilče Hrabánkové, aby svým dítkám udělala salát. Ta ho však vzápětí věnovala vítězům.

Stavárna se pak přesunula na Pavlák (viz Pakuova fotoreportáž). Po odchodu z Havrana jsem se těšil na brzký spánek, jenže Jéňa si prosadil zastávku v karlínském nonstopáči. Obvyklý scénář zakoupení piva-usrknutí-usnutí-vyhození se tentokráte nekonal. Po chvíli si k nám dokonce přisedl párek Romů. Když zjistili, že pocházím z Litvínova, hned se ptali na známé z Chánova. Jejich jména mi nic neříkala, započatou družbu to ale neohrozilo. Probrali jsme romskou otázku, oni nám povolili nazývat je Cikány a já je na oplátku potěšil názorem, že ne všichni Romové kradou. Hovor utěšeně plynul, přerušován pouze rundami panáků, venku už svítalo, a my nějak propásli vhodný okamžik k odchodu.
Zaspali jsme oba. Budíček obstaral Jéňa, který mne požádal o přivolání policie. Nějací dva Romové od vedlejšího stolu mu z bundy sebrali mobil a tři tisíce. Naši "známí" dosud neodešli. Zlodějům v akci nijak nebránili, přece jenom jim byli bližší než my, navíc věděli, že jsem spal, a tak se tvářili jakoby nic. Já opravdu netušil která bije, nicméně poslušně jsem vyběhnul před bufáč a zavolal fízly. Přítel Cikán se ještě chvilku sugestivně dotazoval, co se děje, a pak zmizel. Vrchní evidentně nebyla na naší straně a přivolaní orgáni nás poslali na místní pobočku za rohem, kde se s námi s odvoláním na náš stav odmítli bavit.
Po probuzení jsme usoudili, že ani jeden z nás nedokáže pachatele identifikovat a simkarta mobilu už je stejně někde vyhozená, tak jsem odjel odpočinout si k rodině. V síťovce mého batohu jsem našel černou dámskou rukavici. Asi mne taky šacovali, ale Jéňa, který to odnesl, neboť seděl víc na kraji, mne probudil včas.

Před týdnem jsem Jéňovi volal sanitku, teď to byli policajti, copak nás asi čeká příští víkend na zakončení u Kužela?
Pokud neuhořím, přečtete si to na Vrbě.

Honza Tojnar

odkaz

fotky z HULKu

odkaz

Zdraví Starouš online = pivo ne ten závodník .

odkaz

Nezastírám, že před Ligou malých moravských měst jsem pociťoval určitou trému. Historicky první účast kompletního družstva z Čech, a co z Čech, rovnou z Prahy, se nemusela obejít bez komplikací. S vědomím, že v našem týmu převládají nekonfliktní osobnosti typu Jéni Švába, a s obrovským odhodláním ukázat, že i v Praze žijí přijatelné bytosti, vyrazilo nás pět misionářů vlakem do Blanska. Už v Praze jsme si připsali první úspěch. Ze Smíchova na Hlavák s námi přejížděl pár jezevčík-psovod, oba navlečení do slušivých maskáčů. V kupé nám nechtěně zanechali košík. Asi pejskův. První získaná trofej nás povzbudila, a naše nálada se dále zlepšovala s každým vypitým lokem rumu. V Blansku jsme stihli i povečeřet a bez větších zádrhelů jsme přistáli v hospodě v Ježkovicích. Když nás Tonda Věžník nevyhnal na mráz, a dokonce nám protekčně dovolil ubytovat se na postelích, začali jsme se seznamovat s místní folklórem. Jednalo se o vyškovskou desítku, mok příliš sladký i na můj sladkofilní zobák, ale za deset korun - nekupuj to. Páteční večer se ještě příliš řádit nemohlo, tak jsem stihnul zaplatit pouze jednu rundu panáků za renonc při vykládačce Černé kočky.

Při sobotním ranním nástupu nás Tonda uvítal jako první kompletní družstvo z Čech, nesouhlasné výkřiky proti naší účasti se naštěstí objevovaly jen sporadicky s tím, že to ještě bude řešit kongres. Následovaly projevy otců zakladatelů a zpěv hymny LMMM, provázený konzumací piva z pulitrů a lihovin z věčně putovních trofejí – zlatého a stříbrného kríglu.
Start prvních úseků se zdržel jen nepatrně. Začínalo se vykládačkou Černé kočky, v mém podání tentokráte téměř bez chyby. Karet jsem se zbavil jako druhý ze všech, ale protože jsem si takticky stoupnul hned vedle map, ze hřiště jsem vybíhal první. Pár metrů po poli jsem si užíval pozice leadera, ale pak už se vše vrátilo do normálních kolejí. Svou poslední pozici jsem ještě pojistil kufrem při dohledávce prvního lampiónu, a jakékoli naděje na úspěch definitivně pohřbila třetí kontrola, na které nás pořadatelé hostili rumem. Při odběhu z ní jsem bez povšimnutí přeběhnul asfaltku a prohloubit svou ztrátu na odhadem půl hodiny. Po padesátimetrovém skákání v pytli od brambor mezi diváckými kontrolami jsem si proto v klidu dopřál nepovinného panáka slivovice a vyrazil do druhého kola. V cíli mne čekal ještě jeden kalíšek, tentokráte povinný. Po mně startující Jéňa (ženský úsek), Honza Čech, Terezka Bajgarová a finišující muž Jana Haluzová se snažili, ale můj strašlivý výkon se jim napravit nepodařilo.

Co jsem pokazil v lese, hodlal jsem napravit při společenské části akce. Konzumace nevázla ani vteřinu, přesto se mi zdálo, že piju nějak málo. Došlo i na vlastnoručně vyrobené zeleninové kuličky, ale ty bohužel nikoho výrazně neomámily. Valná hromada, a hlavně kongres, na který ovšem Pražáci, ženy a podobná havěť nemají přístup, stačily probrat pouze nejdůležitější problémy LMMM, takže o naší účasti se prý nejednalo.
Po předání trofejí vítězům (Adamov) následovala série krátkých dynamických show, ve které se měla předvést všechna zúčastněná města. Na můj dotaz, zda je Praha považována též za město, bylo odpovězeno kladně, za což jsme se s Jéňou odvděčili Gumovým panákem. Cítil jsem, že předvedený výkon už měl své mouchy, ale snažili jsme se ze všech sil, přičemž moje hlasivky to docela odnesly. Jéňovi ovšem jedno vystoupení nestačilo. Po nějakém čase opět zatoužil dostat se do centra pozornosti, tak předvedl jistou variantu kolapsu. Protože na něm bylo vidět, že si nevymýšlí, zavolal jsem záchranku, která ho odvezla do vyškovské nemocnice. Spousta lidí si přitom myslela, že to je jen nějaká další taškařice.
Akce pokračovala dál. Já už se dostal do stavu, který nešlo dále vylepšovat. Zatmění Měsíce, na jehož pozorování jsem se tolik těšil, proběhlo bez mé účasti. Zapojil jsem se do další Černé kočky, což mi vyneslo několik panáků zelené od mých soupeřů. Jen matně si vzpomínám, jak se mne vrchní pokoušela přemluvit, abych přiměl ostatní k odchodu na kutě, a na zdrcující (a osvobozující) výkřik "Poslední pivo!", po kterém se účastníci rozprchli do svých spacáků. I já si svůj pytel našel, a kdyby mne Tonda v deset ráno neprobudil, tak bych v něm zůstal dodnes.

Ráno jsem ze sebe nebyl schopen vydat ani hlásku, tudíž ověření stavu Jéni Švába musela obstarat Terezka. Naštěstí už se z toho dostal, jen si ho tam nechali na pozorování. Docela je chápu, šance vidět něco takového se jim hned tak nenaskytne. Teď už je zas v Praze a chystá se na HULK.

Honza Tojnar

odkaz

Více informací najdete na http://fsp.ini.cz/zak03/

odkaz

Tak na takové radovánky vás nalákají

odkaz

Erupční aktivita Slunce se v posledních dnech zvýšila natolik, že je teď možná nejvyšší za celou dobu, co ji astronomové systematicky sledují. Při troše štěstí a jasné obloze můžeme i u nás pozorovat polární záři – auroru. V pátek 31.10. ve dvě ráno prý zářila i v Praze. Pokud se Slunce neuklidní, třeba se dočkáme aurory i při oslavách dnešního výročí VŘSR. Doufám, že nenapáchá tolik škod jako její slavnější jmenovkyně.

O tom, že magnetické řádění Slunce může ovlivnit i závody v orientačním běhu, se (možná) na vlastní kůži přesvědčili pořadatelé jednoho východočeského žebříčku (25.10. SRK). Elektromagnetický šok údajně způsobil kolaps 20 SI jednotek z celkového počtu 83. Pořadatelé odmítli zaplatit za pronájem Sport Ident sady, a doufají, že poskytovatel, který se vymlouval na sluníčko, je proti slunečním bouřím pojištěn. Ale však on už to Béďa nějak vyřeší.
Já měl štěstí, že jsem v tu dobu běhal v Maďarsku. Krabičky tam fungovaly jedna báseň a nevadila jim ani teplota kolem nuly. Neselhaly ani v době, kdy už jsem to vzhledem k dosaženému astronomickému času (170 a 140 minut) vcelku očekával. Egerský parkáč, který se konal ve stejný den jako rychnovský žebřík, startoval ale až ve dvě odpoledne, takže pořadatelé nejspíš začali SI jednotky programovat až po ranním narušení zemské magnetosféry. Anebo ti kujóni maďarští používají nějakou tajnou ochranu.

O nadcházejícím víkendu se síly kosmické chystají atakovat orienťáky ještě jiným, rovněž zajímavým způsobem. Družstvo Stavárny bude hostem pořadatele Ligy malých moravských měst, Tondy Věžníka. Věhlas této akce dolehl i do Prahy, slibovaný program je více než lákavý, takže se moc těšíme. Nejvíc samozřejmě na večírek ze soboty na neděli. Doufám, že se juchání protáhne dostatečně dlouho, neboť v noci se uskuteční úplné zatmění Měsíce.
Start 00 (vstup Měsíce do polostínu) bude 8.11. ve 23:17 SEČ, částečné zatmění začíná 32 minut po půlnoci. Úplné zatmění budeme moci pozorovat mezi 2:08 a 02:29. Konec částečného zatmění je naplánován na 04:04, výstup Měsíce z polostínu a konec celého divadélka na 05:20 ráno. Snad nám gastronomické zážitky neznemožní pozorování jevů astronomických. Pokud nás tam nepověsí, budu vám o tom vyprávět.

Mějte vždy jasno.

Honza Tojnar

odkaz

Po rozlučce s užší i širší rodinou (s Dášou a dětmi v Litvínově, s Jéňou a Kurejem na Hřebence), přemístil jsem se na místo srazu s mou hrobovou partnerkou Jitkou K. a Požíračem. Vokurčák nás měl všechny naložit někde u zličínského Globusu. Není to zrovna malý obchůdek, přesto mi trvalo skoro půl hodiny, než jsem ho mezi tím shlukem megakrabic obasfaltovaných parkovišti našel. Požírač v dohledávce neuspěl. Objevil pouze benzínku Globus, vzdálenou od kýženého supermarketu asi půl kiláku, a rezignovaně se vrátil do bufáče u metra, kde jsme ho museli vyzvednout. Vokurčák se mezitím pomalu prokousával zácpou. Když dorazil, provedl v čele Harcova skoro půlhodinový nájezd na sámošku. Přes značné zpoždění se nám ale na prezentaci do Tachova podařilo dojet včas. Jelikož jsem dosud nezašel k zubaři, pravá strana mého obličeje se docela zakulatila. I když to nebolelo, do hospody se mi vůbec nechtělo, a rovnou jsem hupsnul do spacáku.
Ráno už mne nepoznávali ani nejdůvěrnější kamarádi, a tak jsem po snídani vyrazil hledat zubní pohotovost. Nejbližší byla v Plzni. Řekl jsem si, že po první etapě tam zajedu vlakem. Naštěstí to nebylo třeba. Asi v půlce závodu mi váček sám prasknul, a po intenzivním odplivování (chudák partnerka) otok zmizel.

První etapa se mi moc nelíbila. S ohledem na dámskou část týmu jsem volil raději obíhačky po cestách, a to i za cenu poměrně dlouhých vraceček, na kterých jsme potkávali své rychlejší soupeře. O moc příměji bych to ale nejspíš nešel ani s výkonnějším partnerem. Po nudných silnicích téměř bez možnosti volby nás na konci čekal královský postup na kupku u potoka pod kulatým kopcem. Ač se mi ne úplně podařilo udržet svou loveckou vášeň na uzdě, a začal jsem kontrolu dohledávat hodně předčasně, zkušeně jsem nevyměknul, a pochodoval tak dlouho, až se lampión sám přihlásil.

Potěšen vydařenou plastickou operací obličeje, vyrazil jsem spolu s celým týmem na večeři do blízké restaurace. Jídlo nebylo nejlacinější, ale tělo potřebovalo vydatnou porci. Když se má lesní spoluběžkyně rozhodla odebrat na kutě, slíbil jsem jí, že na sobě ještě zapracuji, aby se naše výkony staly alespoň trochu kompatibilními. Vymetl jsem ještě v několik lokálů, a zjistil, že v pokynech slibovaného jídla se v pivnici Sportbar bohužel nedočkám. Obsluha se na pořadatele prostě vykašlala a má druhá večeře už tedy byla tekutá, a ve dvě ráno mne přestali krmit úplně.

Nedělní závod se mi líbil mnohem víc. Spousta možností kudy postupovat, dlouhé přesuny terénem a občas hodně těžké traverzy, docela povedená divočina. Rychlost našeho páru se oproti sobotě ještě snížila, a já jen tiše záviděl protisměrně běžícím H-MIXům zoufalé výrazy jejich lepších poloviček, které vlály 50 m za nima a vypadaly vskutku politováníhodně. A ta moje se pořád jen usmívala. Příště musím být tvrdší! V závěru jsme se ale rozeběhli i my a ojeli několik dvojic, které nám chvíli předtím dokonale vyluxovali banány na občerstvovačce.

V cíli na Jitku čekaly teplé sprchy a na mne putyka s pivem a gulášem, na jehož přípravu údajně spotřeboval 5 kg hovězího masa. V tomto kovbojském kraji ale na nějaké krávě nesejde, pasou se jich tam stovky. A tisíce jejich exkrementů nám při závodě vynahrazovaly zdejší pověstné bažiny, do kterých nás k mé velké lítosti pořadatelé letos nezahnali.
Zázemí v cíli obou etap bylo excelentní. Škoda jen, že mi nebylo dopřáno užít si ho alespoň z části tak jako Požírač. Z tratě příchozích se s Vokurčákem pokaždé vraceli jako první, a v neděli se mu během pár hodin čekání na náš návrat povedlo urvat devět kusů. Pak se ještě s Vokounem vsadil, že zaplácne mouchu na stole, a vyhrál desátý. Celou cestu do Prahy s ním pak byla sranda. Největší asi v momentě, když pod pohrůžkou zavlažení auta donutil řidiče zastavit na dálnici. Všechna kolemjedoucí vozidla nás i jeho naštěstí minula.

Honza Tojnar

odkaz

Vlaštovky už se dávno nadrátovaly a odtáhly do teplých krajin. To my s Jéňou a Mírou Korkem zvolili jiný přístup. Fáze nadrátování, odstartovaná úterním pivařským dýchánkem na Žižkově, byla úspěšně završena vzájemným oviňováním v autobuse, jenže ten nás odvážel lítat po krajinách pěkně studených. Předpověď počasí pro Maďarsko slibovala sníh a mráz, což mne uklidňovalo, neboť to v řeči meteorologů znamená, že bude hezky. Zkušenosti z minulých podzimních výletů do Uher mi přesto velely zabalit si opravdu teplé prádlo, dokonce i rukavice. A vyplatilo se. Kulich, který omylem zůstal doma, mi docela chyběl.
Po ubytování v nevytápěné chatce a úvodním otestování termálních bazénů v Bogacském kempu jsme mazali rovnou do sklípku. Večeře chutná, porce vydatná, víno laciné a superkvalitní. Na čtvrteční kvalifikaci mistrovství Uher ideální příprava.

Brzký odjezd v sedm nesvědčil nikomu, ani Česílkovo Karose, které se po ránu nechtělo topit příliš ekologicky. Naopak, za takového chladu vcelku logicky, proměnila se v plynovou komoru plnou aromatických uhlovodíků. Mé chemické plíce zajásaly, ale pro veteránskou většinu našeho autobusu to byl další podnět pro nesouhlasné brblání a stížnosti, které po celý zájezd téměř neustaly. K vážnějším pěstním soubojům typu Jéňa-Attl se letos nekonaly, ale stejně jsem právem třetího nejmladšího cestujícího nazval náš dopravní prostředek Gerontobusem.
Ačkoli nás vyvětraný a vytopený bus vyvezl o pěkných pár stovek výškových metrů blíže Sluníčku, tepleji tam nebylo. Na delší průzkum shromaždiště stejně nebyl čas. Popisy se Maďarskou vydávají až na startu (a i to je novinka, dříve je člověk měl jen na mapě), stihnul jsem jen zjistit polohu bufetu a navštívit maďarskou verzi TOI-TOIek, nazývaných KEXI. Ty mají prkénko opatřené pérem tak silným, že si na něm lehká děvčata nejspíš neuleví.
Na start se muselo ještě popojet pořadatelským Ikarusem. Topení mu zjevně nefungovalo už léta, a jeho stoupací rychlost virtuálně povyšovala zdolávaný kopec na velehoru.
Startéři mi vydali mapu minutu před startem a ochotně přiisolepili popisy na rukáv. Utrhly se v hustníku hned za první kontrolou. Ty natištěné na mapě naštěstí vydržely. Terén odpovídal místním standardům. Mapa výborně seděla, k mému překvapení se dalo věřit dokonce i hustníkům. Převažoval čistý bukový les s klacky a kameny, které mne brzdily víc než večerní konzumace. Trať naštěstí nebyla příliš těžká orientačně ani fyzicky. Stavitel se rozhodnul usmýkat elitní kategorie poměrně složitým systémem smyček se spoustou vraceček, ostrých úhlů a opakovaní již jednou navštívených pasáží. Dokonce se mu povedlo postavit nulový úhel odběhu. Kontrolu před uzlovkou umístil cca 70 metrů od kontroly následující hned za uzlovkou, zkrátka opakování matka moudrosti. Ale nestěžuji si. Použití okruhů dovolilo pořadatelům rychleji nás vyhnat do lesa, já dostal příležitost vyděsit svým tempem několik soupeřů a platonicky se zamilovat do jedné maďarské reprezentantky (Eva Makrai). Snaha udržet se na dosah jejího nezadržitelně se vzdalujícího pozadí mne docela motivovala. Běžela mnohem rychleji než já, avšak chybovala v dohledávkách, a tak se mi za ní podařilo odevlát skoro dva okruhy. Rozdělili jsme se až těsně před cílem. Já šel do kufru, ona na bednu. Skončila druhá, od Oláhové dostala búra, ode mne nic.
Vyběhnuté body do světového rankingu a zaručená účast v A finále maďarského mistrovství (všichni cizinci postupovali bez ohledu na to jak dopadli v kvalifikaci) si zasloužila oslavu. Cestou do kempu jsme se zastavili v putyce, kterou Katka Ronai znala z minula. Tam jsme se chutně navečeřeli a domluvili další návštěvu na sobotu. Přes naše protesty geronti majiteli nadšeně odkývali objednání živé hudby. Po návratu do kempu následovala koupel v termálu spojená s popíjením rumu. Koupací pohodu ještě prohluboval černý humor, kterým jsme komentovali první sněhové vločky tiše se vznášející nad parami horkých bazénů.

Moje nálada se dále vylepšila po ranním probuzení. Vně spacáku na mne čekal souvislý bílý koberec, mráz a pomyšlení na nastávající čtrnáctikilometrový závod. To se to panečku vylézalo! Protože jsem byl v kvalifikaci jasně nejlepší, dostalo se mi cti jít do lesa jako první. Sníh mi sahal vysoko nad kotníky, a klacky s kameny pod ním zůstaly. Co chvíli mi ujely nohy, na zemi jsem byl častěji než na kontrole. Tentokráte nás hnali do pěkných závrtovišť, přičemž téměř každá díra měla, podle mne dost nesmyslně, na dně ještě křížek označující plošinku. Oproti kvalifikaci se mi promapování porostů zdálo horší. Na Silici bývají závrty zapeklitější, ale ten sníh dokázal ze závodu udělat survival. Přestože přede mnou museli kontroly navštívit zavaděči, a později i ti, co mne předběhli, naváděcích stop bylo minimum. Hledání plochých údolíček či mělkých prohlubní po půlkilometrovém traverzu bukovou strání mi činilo značné potíže. Skončil jsem beznadějně poslední (170 minut oproti vítězným 84), ale má láska E. M. vyhrála. Asi ji tentokrát při závodě nikdo neobtěžoval.

V egerských lázních jsme s Jéňou už byli. V sousedních bufáčích sice taky, ale někam jsme jít museli. Na večeři se jelo do několikrát vyzkoušeného sklípku paní Biro. Ve dveřích nás očekávali nějací muzikanti. Svá fidlátka ani nerozbalili, za podpory našeho zpěvu je vyhnala Korkova kytara. Časem se k nám přidalo i pár Slováků a jedna Češka. Chvíli po večerníčku už většina Gerontobusu chtěla na kutě, podpořila nás pouze mladice Míla Z. Museli jsme zaplatit a doopít se doma v termálu.

Na sobotu jsem se těšil. Na programu návštěva Egeru, sázení maďarské loterie (rekordní čtyřmiliardový Jackpot nepadl, přestože si vsadil celý autobus včetně mne a Jéni) a odpolední městský běh - konečně odpočinek. Akorát jsem nechápal, jak do třech kiláků parkáče nacpou avizovaných 32 kontrol. Odpověď člověk našel v parametrech trati. Těch kiláků bylo víc jak sedm, plus 200 m převýšení. Při dopolední procházce po městě jsme prošli všechny záludné pasáže místních pasáží a průchodů, jen do hradu nás nepustili. Na nádherně čitelné mapce mi pak i nejsložitější dvorky nepřipadaly jednoduché. Skrz hrad jsem proletěl bez problémů a už jsem stoupal vzhůru podchodem, který jsme ráno s Davidem Komínem probádali. David mi po doběhu prozradil, že právě zde prý přešel do chůze. Tak jsem se kousnul a vyběhnul to celé. Ve stavu naprosté vygumovanosti mi však nedošlo, že schody na konci tunelu tvoří jakýsi U-turn. Když se pak po vyběhnutí z průchodu myšlenka "musíš rovně nahoru do kopce" srazila s realitou, nějak si nenotovaly. Začal jsem kroutit hlavou a volantem a chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že elektrické dráty železnice jsou v tom nevinně. Jéňa a pár dalších, kteří věřili sobě víc než busole, dopadli hůř - proběhli se stovky metrů úplně opačným směrem a zpět. Následoval výběh k egerské televizní věži, při kterém se mi najednou začalo chtít na velkou. Půlku závodu už jsem měl za sebou, tak jsem doufal že to donesu do cíle. Nepovedlo se. Snad mi správa hlavního parku v Egeru odpustí.

Trest za pohnojení keříku přišel ještě týž večer. Odnesli to se mnou i ostatní účastníci zájezdu, za což se jim omlouvám. V předem zamluvené hospodě nás totiž čekala "živá hudba", tj. nějaký Maďar, který za zvuků synťáku kvílel nadnárodní popsongy i uherské lidovky. Korka to tak vytočilo, že si přesednul do vedlejšího sálu. Já ho po čase přišel podpořit. Společně jsme sledovali maďarskou televizi. Rozuměli jsme bez problémů, vysílali souboj o titul šampióna nějaké profi organizace v boxu. Nějaký Argentinec mlátil Maďara, po čase si role vyměnili, a skončilo to tím, že Uherák udeřil jihoameričana pod pás. Ten se svalil a asi půl hodiny se svíjel na zemi v křečích. Soudce už chtěl maďarského boxera diskvalifikovat, a donekonečna opakované záběry mu dávaly za pravdu. Jenže utkání se boxovalo v Maďarsku, ring byl obklíčen rozzuřenými Huny a mezi provazy rozhodčího pronásledoval trenér domácího borce. Asi mu vysvětloval, že Argentinec je simulant, přecitlivělý ze sledování telenovel. Na sudím bylo vidět, že by se v té chvíli nejraději nacházel někde hodně daleko, a když dav začal skandovat koulobijcovo jméno, podlehl a vyhlásil jej vítězem mače. Ještě popřemýšlím, jaké z toho plyne ponaučení.

Nedělní dvanáctikilometrová dorážka se běžela na suverénně nejhorší mapě, trati i terénu. Na maďarské poměry to ovšem pořád byla docela slušná úroveň. Houštiny byly četnější a nepříjemnější, sněhu bylo míň, ale klouzalo to stejně. Po celých 140 minut pobytu na trati jsem si střídavě užíval buď cestovek nebo stupidních výplazů do kopců. Nevzdal jsem to jen proto, abych se vám mohl pochlubit 7 hodinami strávenými na 4 dokončených etapách.
Cestovní balíčky (několik lahví vína a klobásy), nakoupené v supermarketu za Budapeští, nám vydržely až do Prahy, kam jsme dorazili po půlnoci. Panovalo zde značně teplejší počasí než v Uhrách. Po důkladném odpočinku jsme se s Jéňou skoro celé pondělní odpoledne usilovně přeorientovávali na pivo. Navečír mi přijela rodinka a v úterý už jsme všichni sprintovali ve Vlašimi.

Honza Tojnar

P.S. Z nedělních novin jsem se dozvěděl, že za dvě uhodnutá čísla a svých 750 vsazených forintů dostanu 700,- Ft. Takže i vítězství se nakonec dostavilo, alespoň pro maďarskou sázkovou kancelář.

odkaz

...Katedra tělesné výchovy se dokázala vymluvit, že její zaměstnanci zapisují pouze čísla sportovních výsledků a k tomu nepotřebují znát gramatiku českého jazyka. Inspirována příkladem tělocvikářů, pokusila se této povinnosti zbavit i katedra měření... Více http://www.student.cvut.cz/view.php?cisloclanku=2003102703

odkaz

V Maďarsku se na nás usmívaly stovky práporů, a ani po příjezdu domů tomu nebylo jinak. Stádní svátky obou zemí na sebe navazovaly podobně jako naše chlastačky. Když nás po příjezdu do Prahy nepustili v okolí Jéňova bydliště do putyky, odnesla to určitá část dovezeného egerského vína. Na pondělní směnu v chemičce se mi nechtělo už v pátek, tož jsem zvostal v Praze. Jéňa je zodpovědnější, po sedmi Staropramenech U Fandy odejel roztáčet kola výzkumu. Já si zajel na nádraží pro rodinku, uspal děti a připojil se k pařbě U Houdků.
Oslavy 28. října pokračovaly účastí na PGP sprintu ve Vlašimi. Po 435 minutách naběhaných v Uhrách, s ústy i hubou opuchlou (zub + Honzíkův kopanec do obličeje), se mi na mapu místního zámeckého parku s pověstí černější než štoudev dehtu moc nechtělo.

Na shromaždišti nás čekala standardní pragovácká pohostinnost. Hospoda zavřená, prezentace prováděná rychlostí zpomaleného filmu a bufet, kterého jsem si ani nevšimnul. Stejně prý nabízel pouze tatranky a kafe. Tisk a výdej výsledků rovněž nebyl nejsvižnější. Přesto mi ještě před startem dokázali zvednout náladu, když se jedna pořadatelka opakovaně pokoušela udat lísteček jistému Chmelaři. Namísto jména závodníka omylem vyvolávala autora softwaru, uvedeného na spodku papírku.
Samotný závod mne překvapil spíše příjemně. Stavitel se úspěšně vyhnul nejtragičtějším partiím mapy, kromě nesporně sporné první kontroly na hřbítku a pár dalších maličkostí téměř nebylo na co nadávat. Trať přímo vybízela k použití brodů. Bořanovi údajně Blanice omyla i prsní bradavky. Já, přestože to bylo evidentně ztrátové, jsem vodu překračoval pouze po mostech. Vzpomínka na maďarské sněhové závěje byla příliš živá. Obíhačka po asfaltce na jižním okraji závodního prostoru byla naopak výhodná, jen trochu životu nebezpečná. Muselo se při ní seskočit ze skoro dvoumetrové zdi, přičemž se nedalo zabránit dopadu doprostředka poměrně frekventované silnice. Naštěstí zrovna nic nejelo.

Únava z Maďar mi nedovolila příliš rychlé tempo, ale počasí se vydařilo a tak na poslední rankingový závod této sezóny určitě nebudu vzpomínat ve zlém.

Honza Tojnar

P.S. Tento text byl psán v rychlosti při vybalování batohů z Uher a ze závodů, za zvuků automatické pračky. Moc jsem ho nekontroloval, snad v něm nebude moc chyb.
Povídání o Maďarsku sepíšu asi až po návratu z HROBu. Pokud nějaký bude.

odkaz

Předstartovní video, natočené při vytyčování povinného úseku těsně před cílem, který pořadatelé nazvali "kamzičí stezka", promítané závodníkům za účelem nalomení jejich závodní morálky, mohlo zastrašit jen pár nejslabších měkoňů.
Stavitel nás nejprve nechal pátrat po lampiónech umístěných na nepříliš výrazných terénních objektech (některé jamky bych asi ani nemapoval, pár skalek se mi v mapě za běhu vůbec nepodařilo objevit). Dohledávku navíc ztěžovalo nepříliš kvalitní promapování porostů. Několikrát se mi zdálo, že jsem ulítnul úplně někam do pryč, neboť se mi v mapě nepodařilo najít hustníky, kterými jsem právě probíhal. Ve dne se to naštěstí dalo zkorigovat podle krmelců a posedů, ovšem absolvovat zde nočák, např. ten při letošních pětidenních, musel být asi zážitek. V prostřední části jsme pročvachtali několik výživných bažin (příprava na maďarské termální lázně, jen s vodou poněkud nižší teploty), a pak už přišla vytoužená atletická vložka. Na stometrovém postupu s 30 m převýšení jsem dostal 46 vteřin. Nejhezčí zážitek z celého závodu na mne čekal až v cíli, kde mi Kapka nalil rum.

Po lehkém obědě (dvě hovězí polévky) a krátkém odpočinku jsem vystartoval na 3.5 km městský sprint. Mapě se nedalo nic vytknout, detailně zachycovala kdejaký zelený flíček, zídku či lavičku. Chvilku mi trvalo, než jsem se na startu srovnal, ale pak už zbývalo pouze práskat do koní a pozorně sledovat, zda je plot opatřen brankou či nikoli. Jeden stojan se mi podařilo najít až poté, co od něj odstoupil hlouček čumilů, bez úhony se mi podařilo krosnout obě rušné silnice, a byl jsem v cíli. Přes můj brzký start už tam žádný rum neměli. Hanba, třikrát hanba!

Přesun do Prahy proběhnul hladce, stejně jako posezení v místních lokálech. V neděli nás Kurejomobil odvezl na slánský žebříček. Na avizovaných 14 km za chladného počasí jsem se psychicky připravoval už od rána, přesto se mi do lesa vůbec nechtělo. Vyběhnul jsem s minutovým zpožděním. Dlouhé nudné cestovky se střídaly s houbařením v členitém terénu severní části Ostrova. Zajímavé bylo, že během mého téměř dvouhodinového pobytu na bohatě překřížené trati jsem potkal jen pár běžců, většinou v protisměru. Hlavně při došukávání jam a údolíček bych nějakou společnost docela uvítal. Na zimu a chlad se mi podařilo zapomenout hned při postupu na první kontrolu, pocit z ne příliš vydařeného závodu a hlad velmi rychle zahnala kachní pečínka plus gambáč v restauraci naproti shromaždišti.

Poslední rankingový víkend byl znamenitou přípravou na mezinárodní mistrovství Maďarska, kam se chystám tento týden. Parametry tratí jsou přesně stejné jako v Boru a Slaném, i počasí tam očekávám obdobné. Vzhůru do světového rankingu!

Honza Tojnar

odkaz

Pošesté se smát pomočenému umyvadlu ve vodňanské škole se mi už nechtělo. Obejdu se i bez pozorování pragováků, infantilně křepčících na zábavě, proto jsem se letos přidal k početné skupince Stavařů, a namísto na Kapra zamířil do podještědí.

Některé partie čtyři roky staré mapy Bedřichovka se kaprovským omalovánkám docela blížily. Zejména oblast bývalého muničáku Krásná studánka, na starší verzi značená ještě jako zakázaný prostor, překvapila i mne, který v tamější strážnici strávil podstatnou část jednoho z nejkrásnějších údobí mého života – základní vojenské služby.
Prvních osm zašitých lampiónů se mi s pořádnou dávkou štěstí podařilo došukat téměř bez chyby. Naše trať přitom několikrát překřížila asfaltku, po které mám naježděno stovky kilometrů UAZem a vejtřaskou. Mé sebevědomí ještě vzrostlo po zjištění, že následující postup vede rovnou skrz opuštěnou vartu. Stačilo jen prosvištět kilák po cestě, krosnout již zrušený plot a u skladu granátů zahnout doleva k další cestičce. Jenže žádné nostalgické vzpomínání se nekonalo. Místo, kde jsem s pistolí u boku předváděl divadélko lampasákům, zarostlo natolik, že křoviny naprosto zamaskovaly granátoviště, a já se neměl čeho chytnout. Povedlo se mi to až po delším váhání. Jistě jen ze skromnosti se nikdo z mapařů k těmto Bermudám nehlásí, v přehledce zmapovaných úseků jsou zobrazeny anonymním bílým flekem.
Vítěz závodu mne hned na začátku doběhnul o dvě minuty, mému tempu však nestačil ani kontrolu. Alespoň že mi přepustil Fánu Peterku, podle kterého se dá výborně určovat míra vlastního kufrování. Když člověk nedělá větší chyby, Fána ho několikrát za sebou předběhne. Mně se nějak dařilo, ojel mne snad desetkrát. Na občerstvovačce jsem po něm dojel šťávu. Než mi došla poznámka pořadatele, že z toho kelímku pil ten přede mnou, už jsem jí měl v sobě.
Jana H., přestože vyhrála ženská elka, dostala jako cenu pouze tričko emko.

Spali jsme u Tomáše Bajera v Rochlicích. Dle upozornění domorodců tam v některých putykách údajně řádí choroba, která sklátila Franze Kafku, ale nesmí se o tom moc mluvit. Doufám že naše posezení v podniku "U chobota" zůstane bez následků. Vždyť jsme tam přežili i velkoplošné promítání fotbalové kvalifikace.

V neděli jsme se podívali na Kančí zoubek. Zima panovala prakticky jen na stinném shromaždišti, v lese bylo příjemně. Bujarý večírek za to asi nemůže, ale nějak se mi mapově nevedlo. Hledat Bohouškovo vývraty, tj. stromky o průměru deset cm, které nevydržely váhu Bohouškova těla, když se o ně unaven opřel (vyskytují se většinou v bažině a jsou obklopeny desítkami mnohem mohutnějších polomů), už zvládám docela bravurně. Na zbylých kontrolách, zejména těch skalních, jsem si ale tentokrát vylámal své kančí zuby. Náladu mi spravil až oběd v turnovské nádražní restauraci.
Objektivně ovšem musím přiznat, že závod se mi líbil. Pořadatelé by jen pro příště neměli blbnout se zákazem hřebů. Na svou poctivost doplatil i jediný skutečně český Honza z našeho oddílu, který kvůli tomu běžel v rozpadajících se teniskách. Mnoho drzejších závodníků se na pokyny vykaslalo, a startéři je pouštěli plech neplech.

Honza Tojnar

odkaz

Jako každý rok, jela část závodníků již v pátek vlakem. Cesta vlakem je čím dál delší, pro zpestření se dokonce přestupovalo na autobus a někteří si cestu raději vůbec nepamatují. Ostatně vyloučen z přepravy měl být přece podle průvodčího někdo jiný. Autobusem ráno jela mládež a starci. Z hovorů, které se hlasitě nesly autobusem mi utkvělo: Kolik vážíš? 47? Tak to jich můžeš dát 10 a jedno malé, když to přepočítám, že já dávám 15. Realizace byla večer naštěstí trochu skromnější, i tak některá děcka musela být během večera uklizena na záchod a poté odtažena do školy. Hopsací večírek nabíral obrátky, ale již po půlnoci byla odtroubena (opravdu odtroubena) večerka a dav se vydal do nočních vodňanských podniků. Nálada už byla asi unavená, ale Jéňa Šváb duchapřítomně nezapomínal v podnicích, které s ostatními vymetal batoh. Teprve ráno ve třídě si vzpomněl, že vlastně na zábavu šel bez batohu. K batohu s kopačkami, fotbalovými chrániči a panským deodorantem se nikdo z orienťáků nehlásil. Jen Kurej neopomněl vystříkat obsah spreje do mých odložených věcí na shromaždišti, na psa A. už se nedostalo. Další stříkač, asi antipyroman se našel ve škole, a tak bylo po ránu na chodbách zamlženo. Nevím proč se děcka neumí před cestou autobusem pořádně najíst, ale to mlíko naštěstí dopadlo na mé místo asi 5 vteřin po tom, co jsem ho opustil. V lese to bylo dostatečně kapří a to i na nové mapě, i když Ovčínek před 14 dny byl mnohem kaprovatější. Občerstvení v megastanu dálo Kapru jinou dimenzi, i když ceny nebyly zrovna lidové. Kaprů získala asi nejvíc Pragovka (už zase), prý jich mělo být 12. V sobotu překvapilo zrušení 2 kategorií. I touto maličkostí se pořadatelé chtějí přiblížit kvalitním velkým závodům jako jsou například mistrovství.

odkaz

Dobrý den. pro CONEX: následující podání postupuji dle věcné příslušnosti k přímému vyřízení. pro ROPID: na vědomí pro p. Borovičku: Vaši stížnost postupuji dle kompetence fi. CONEX k přímému vyřízení. V daném případe se nejedná o linku provozovanou DP Praha, a.s., ani o řidice DP Praha, a.s., proto se s dalšími případnými stížnostmi v souvislosti s provozem linky 165 obracejte na E-mailovou adresu CONNEX.Praha@tiscali.cz, příp. na adresu ROPID@ROPID.MEPNET.CZ. Mgr. Novák, odd. stížností DP Praha, a.s. -----Original Message----- From: Milan Borovicka [mailto:Borovicka.Milan@ini.cz] Sent: Thursday, October 02, 2003 10:15 AM To: Stiznosti.podnety Subject: Nezastaveni autobusu na zastavce Dne 1.10.2003 nezastavil v zastávce Nádraží Zbraslav spoj linky 165 s pravidelným odjezdem ve 23.48 (směr Jižní město) ač na stanici stálo 10 lidí (stanice je na zanmení, ale cestující dávali najevo, že hodlají nastoupit). Museli jsme jít pěšky na Zbraslavské náměstí, a jet náhradně spojem v 0.04 na Smíchov. Je možné poučit řidiče, že jako řidič má vozit cestující a né jezdit prázdným autobusem po Praze?

odkaz

Na poslední zářijový víkend jsem rodince naplánoval sportovně vzdělávací výlet po Praze a okolí. Po sobotním na Valech jsme měli přejet parníkem do Tróje, navštívit ZOO a pak povečeřet v nějaké putyce. Z plánu však zbyly jen trosky. Manželka musela zůstat doma s nemocným Honzíkem, odcestoval jsem pouze já a dvě nejmladší děti. V Praze jsme zjistili, že kvůli vyhrazenému jezu se paroplavba (a tím ani návštěva trojské ZOO) nekoná. Bacardi rum, nakoupený jako prevence proti mořské nemoci, jsem tedy neotevřel na lodi, ale na shromaždišti ekonomického závodu. Areál VŠE poskytoval výborné zázemí nejen závodníkům, ale i stádu ovcí. Že by nový směr, ekoagroekonomika?
Fungoval bufet i dětská školka, do které se mi úspěšně podařilo umístit svá robátka, ale už ne Johnyho Veita. Jeho přesvědčivá argumentace mentálním věkem ekonomy neobměkčila.
Na zkrácené trati, poměrně slušně postavené, nás čekaly prudké kopce s čistým lesem i zapráskané houštiny a obtížně průběžný podrost. Došlo i na pár smeťáků. Mapa nebyla nejpovedenější, zelené fleky hustníků v ní střídavě chyběly nebo přebývaly, také promapování svahů na okraji mapy mohlo být důkladnější. Někteří závodníci si stěžovali na špatnou čitelnost mapy, já měl potíže snad jen v závěrečném pytlíku, kdy se mi ne zcela dařilo přečíst detaily prostoru bývalé raketové základny. Horší bylo, že jsem jako přespolní běžec nevěděl, kudy se klíčové postupy mají běhat. Má obíhačka spodem, která mi z mapy připadala jako jediná možná, vyvolala u těch, kteří už na Točné něco natočili, shovívavý úsměv. Náladu mi to samozřejmě nezkazilo.
Dětem jsem se za pražskou paroplavební společnost omluvil a vzal je do náhradní ZOO v Břežanském údolí. Při pohledu na jezevce, výra velkého a jiné vodní potvory chutnal rum skoro stejně jako na lodní palubě.

Účasti na sparťanských závodech se pokud možno vyhýbám. Jenomže když chce člověk vyhrát rankoholika, musí občas zavítat i na taškařice pořádané v tradičním osvědčeném a neopakovatelném sparťanském duchu.
Jako favorita mne nalosovali na konec startovního pole, v lese jsem pobyl 104 minut, tudíž mé ratolesti se mohly na fotbalovém hřišti dostatečně vyblbnout. Volný čas využily dokonale. Zpod betonku na lavičce náhradníků začaly dolovat břidlicové šutry, ze kterých budovaly své vlastní stavby. Kdybych nezasáhl, asi by domácí přišli o střídačku.
Ani já se v lese nenudil. Bášovi se mezi slabšími místy klasické omalovánky Králův exkrement (použita při loňských štafetách) podařilo najít ta nejhodnotnější, a umístil na ně kontroly. Maturovalo se skoro na každém druhém postupu. Řešili jsme nesedící azimuty, vzdálenosti, výškopis, porosty i zašití lampiónů. Nejtěžší předmět kategorii H21L čekal v severovýchodním cípu lesa na 14. kontrole. Na papíře to vypadalo jako dávačka - kupka uprostřed velké zarostlé paseky. Jenomže asi až po 2 minutách brouzdání sem a tam ostružinami mne z čirého zoufalství napadlo slézt dolů do poměrně vzrostlého lesa, kam stojan skutečně zapíchli. Někteří méně šťastní tam zůstali i o pět minut déle.

Putyka na shromaždišti fungovala vzorně, akorát nabídka jídla se záhadně obměňovala po jakýchsi "směnách". Nejprve došly utopenci, sekaná apod. a zbyl jen guláš, později někde vylovili vše včetně utopenců, ovšem kromě guláše.

odkaz

Na sobotní PHK áčka jsem vyrážel v sobotu ráno z Náchoda. Kousek od baráku mé tchýně najednou z nebe spadnul holub, na asfaltu ještě párkrát škubnul hlavou a chcípnul. Jistě chápete, že po takovém stresujícím zážitku se nedá vítězit. Nepomohlo mi ani a to, že mne autobus vysypal na východní straně závodního prostoru, tudíž mi nezbývalo než projít napříč celou mapou. Z lesa na mne spiklenecky mrkaly kontroly a ze všech stran se rojili orienťáci, ale já se pokoušel tvářit jako nezaujatý túrista. Pršelo, naštěstí teplota byla docela příjemná. Zkrácená trať se staviteli docela povedla. I mapa seděla, jenom v tom dešti se mi do ní nějak nechtělo koukat, občas jsem proto ulítnul. Raději bych se potil v tropickém parnu, jenže ta už pro letošek asi skončila.
Déšť vyděsil majitele aut, zaparkovaných na rozbahněném poli. Pořadatelé jim na pomoc sehnali traktor, Kája Nitsch přesto raději přejel do pár km vzdálené putyky v Záboří. Já měl po doběhnutí vyhnat Jéňu z bufetu a nasměrovat ho k autu. Jenomže já jen matně tušil, kde ta díra leží, navíc mi byla docela kosa. Poradil jsem mu, aby se vydal směrem na vodojem a mazal pryč. Vodojem ovšem nebylo z dolíku vidět, tak Jéňa vylezl na kopec, a z něj prý spatřil vodojemů pět, všechny v okolí 2 km. Naopak si na rozdíl ode mne nevšiml davů proudících do zmíněné vesnice k autobusům. Když dlouho nešel, vyrazili jsme ho hledat. Na podivnou postavu s batohem nás upozornila kolem jedoucí obsluha bufetu (koneckonců byl to jejich nejlepší zákazník), a vzápětí jsme ho odchytili. Hůře dopadl M. Žáček. Půl hodiny před mým startem se z nějaké telefonní budky pokoušel ode mne vymámit informaci, jak se dostat na závod. Přestože se nacházel jen pár km od nás, telefonická navigace se nezdařila. GPS měl bohužel jen on, takže se objevil až na nedělním shromaždišti.

Při přesunu na nocležiště v Borovničce jsme poobědvali v Mostku, ve známé krčmě u koupaliště. V ubytovně jsme se hned hrnuli k výčepu, plně okupovanému Stavárnou, ale šéf zařízení na nás naléhal, ať se jdeme nejdříve ubytovat. Hodili jsme tedy bágly na zem, vytáhli spacáky a hurá na večeři. Podchlazená dvanáctka Krakonoš se dala docela pít, jen ta zvýšená plynatost byla na prd.

Brzký start v nedělním závodě mne donutil vstát dřív než by se mi zamlouvalo, náladu mi pozvedlo sluníčko, které konečně vyfakovalo mračna na obloze a prohřálo mé staré kosti. Stejně jsem přišel pozdě, asi o minutu a půl. Vběhnul jsem do provazů s polopravdu na rtech: "Já jsem Martin Škorpil, už jsem měl dávno startovat! V jedenáct!" V pohodě mne pustili až k mapám, akorát vzadu za mnou se ozval hlas jakéhosi verána: "To seš ty! Ty to děláš pořád!" Radost z toho, že dnes možná Škorpila nepustí do lesa, mi vydržela po celých 128 minut v lese. V cíli mi však úsměv na rtu ztuhnul, když mi Martin Š. po převyprávění historky prozradil, že samozřejmě zase přišel pozdě, a použil i mnou citované věty, akorát v čase 03, tedy 10 minut přede mnou. Málem jsem skončil ve vlastní jámě.
Závod se mi moc nelíbil. Dvě kola s postupy bez nápadu (některé úseky jsme šli dvakrát), na mapě která moc neseděla, s kontrolami na triviálních objektech, s jedinou možností volby, která na závodníky čekala na divácké kontrole, umístěné pár metrů od cíle. Běželo se okolo výběhu s velbloudy, i ve mně chvilku hlodalo pokušení nasednout na jednoho z nich, proběhnout cílem v protisměru a mazat do hospody. To by mne snad i Klimpl hlásil. Vlastně jsem řešil ještě jedno "pokušeníčko". Kousek před cílem jsem narazil na pramen s cedulí: "Sledováno Českým hydrologickým ústavem". Naštěstí pro pány vědátory už jsem si chvilku předtím ulevil.

Na shromaždišti tekl Krakonoš 12°, který na kelímku zanechával hnědé stopy, ale zopár jsem jich zkousnul. Stihnul jsem i letmo přelouskat jakousi petici, která visela tam, kde pořadatelé, zase bez mého souhlasu!!!, vyvěsili můj výsledný čas. Sice se mne to ještě netýká, ale jejich problémy chápu. Který muž by to nechtěl mít delší, že? Když se ale veteráni budou dožadovat zvláštního postavení, nevím, nevím, zda uspějí. Ale třeba se najdou stavitelé, kteří zvednou rukavici a vezmou jejich věc do ruky. Uvidíme.

Honza

odkaz

Na mapce Kamenického Šenova 1:5000 nakroutili pořadatelé 3.8 km mužské trati, 95 m převýšení. Přestože se většinou běhalo po asfaltu a dlažbě, chtělo to asi obout hřebíky. Na poli a po nezpevněných cestách mi to v teniskách dost klouzalo. Několikrát jsem se nachytal, když jsem se neodvážil odbočit do prašné uličky, v mapě značené jako asfaltka, a přidal si tak zbytečné metry navíc. Jednou jsem málem komusi vyboural vrata do zahrady. Neměli si vyasfaltovávat vjezd do dvora těsně před ulicí do které jsem měl odbočovat.
V závěru už mi v železo ztuhly nejenom svaly, ale i mozek, a při blackoutu se mi podařilo minout ulici která vedla přímo ke sběrce. Obíháním bloku jsem ztratil přes minutu a umožnil Kapkovi získat můj drahocenný skalp. Budiž mu přáno.
Honzíka jsme poprvé vypustili na trať bez fáborků a doprovodu. Závod o čtyřech kontrolách bez jakékoli možnosti zabloudění ho vůbec nenadchnul, bylo to prý na něj moc jednoduché.

Po závodě jsme oblezli kamenné varhany a Českou skálu a otestovali místní putyky. O víkendu tam otevírají až odpoledne, v Práchni (domácí bramboráky, Louny 10°C) ve dvě, Pod Panskou skálou (Starouš) ve tři.

Přenocovali jsme poblíž pensionu s nádherným názvem Tavba. Hned vedle vyvěrá pramen, jehož voda tryská z úst kamenné žáby. Ta ovšem chrlí jen do cca 9:15 dopoledne, po zbytek dne se můžete svlažit pouze z trubky vyvedené o pár metrů níže. Ráno jsme tam posnídali, proudila k němu nepřetržitá řada důchodců s plastovými kanystry a lahvemi. Zřejmě má toto zřídlo pověst elixíru mládí, nebo mají Šenovští strašně drahé vodné.
Dětičky měly slíbenou jízdu Hurvínkem (motoráček místní lokálky Šenov – Kamenice). Strašně se těšily, ale já je raději krotil, protože na jakékoli dráhy se nedá moc spolehnout. Bohužel jsem měl pravdu. Na nádraží visela omluvná cedule, že z technických důvodů zrovna tento víkend vlaky nepojedou. Tak jsme šli pěšky přes zříceninu na Zámeckém vrchu na oběd v barokní hospodě Starý klub. Tento bývalý špitál asi ještě navštívím. Přes víkend tam mají do půlnoci, točili Kozla, nabízeli polévky, hotovky (velké porce), dětské hřiště atd. Dokonce zafungovali i jako úschovna báglů, abychom je nemuseli tahat na Jehlu (skalní rozhledna nad městem).

Honza Tojnar

odkaz

Po mapování 2 parků v Pekingu (Old Summer Palace) nás čekala poslední mapa v Číně revize mapy Ming Tombs na níž jsou 3 ze 13 hrobek králů dynastie Ming. Terén je to proto atraktivní, ale ne pro orientační běh. Sady které tvořily většinu prostoru mají jako podrost kukuřici a okurky. Do mapy se dostěhovali zemědělci a jejich psi. Další části terénu díky zataraseným cestám naopak zdivočely a zarostly.

Jak je vidět na obrázku, obklopují prostor hrobek už pěkně vysoké hory a určitě z některé z nich je již vidět i Velká čínská zeď.

Při mapování velké zdi může narazit mapař na klasický problém, který nevyřešil ani klíč ISSOM. Poraďte. Je to za mnou cesta nebo nepřekonatelná zeď?

A nakonec pár zkušeností s Aeroflotem. Cestou tam nám 7 hodinový přestup v Moskvě prodloužil na 16. Budiž, stává se, i to že náhradně letěl IL96. Ale jako u jedné z mála společností si musíte opatřit až v Moskvě další palubní lístek pro další let, na což se v Moskvě nějak pozapomněl vyhradit prostor (v době olympiády se tu asi jen vystupovalo a nastupovalo). Cestou tam byla navíc přepážka zavřená. Nazpět zase odbavit vlnu Číňanů na další cestu trvá dlouho, zvlášť když se musí znova kontrolovat víza (kontrolu si při tom provádí Aeroflot už v Pekingu). Vrcholem bylo když při nastupování do letadla neprošlo pár Čechů a jeden pár ze Západu bezpečnostní kontrolou. Měly u sebe víc než předpisovou částku peněz, která by snad ani nestačila na noc v lepším pražském hotelu. Že by na palubách letadel ohrožovali teroristé cestující dolary? Já si dosud naivně myslel že oblast obchodů duty free je alepsoň po celní stránce mezinárodní a že převážení dolárů z Číny do Čech bdělé moskevské policajty by nemělo zajímat. Letiště vůbec vypadalo jako by teprve včera sundali olympijské kruhy a možná by se v některých kancelářích našel pověšený portét milovaného L.I.Brežněva. Přeju Rysákovy v Moskvě skvělé zážitky při návratu z Indie.

odkaz

Vysoké Tatry jako terén pro OB jsem poznal už před více než 25 léty jako místo konání nechvalně známého Poháru prezidenta republiky. Běhalo se tehdy v rovinatém a zapráskaném prostoru u Eurocampu, mapy byly alespoň na moravské poměry ubohé, kontroly náhodně umístěné. Ale co člověk může čekat od jakési nádoby prezidenta - skladníka, kterým Gustáv Husák nepochybně byl. Od té doby ale mapy v tatranské oblasti udělaly ohromný pokrok. Protože místní terén byl použit pro nominaci na mistrovství světa, byly mapy zpracovávány nejlepšími českými mapaři. A hlavně potom závody, které v Tatrách před léty proběhly společně se sérií světových pohárů vyloženě nadchly. A tak nebylo divu, že do Tatranské Lomnice se letos sjelo velké množství českých závodníků, aby důstojně ukončili letošní prázdninovou sezónu. Pidizávody pořádané v oběhaném a nezajímavém terénu východních Čech či na omalovánkách v Krušných horách nemohly závodům slibovaných do nejkrásnějších partií slovenských velehor konkurovat ani náhodou! Na rozdíl od již zmíněných třídenních závodů a svěťáků, kde se muselo hodně přejíždět, bylo letos shromaždiště na jediném místě : na západním okraji Tatranské Lomnice pod skokanskými můstky. Jako prostor závodu byl použit nově revidovaný terén kdysi výborně zmapovaný Zdeňkem Lenhartem. A terén rozhodně překonal veškerá očekávání,ba i nádherný prostor v okolí Štrbského plesa se oproti tomuto skvostu musel jevit jako triviální a jednoduchý. Zkrátka Norsko ve všem všudy! První etapu šlo zvládnout ještě bez velikých chyb, v následujících dvou jsem si ale připadal jak Alenka v říši divů. A nebyl jsem rozhodně sám. V lese jsem dokonce narazil na skupinku dospělých, kteří seděli na na zemi a rokovali, kde asi mohou být. Kurej na mě křičel: "Víš kde jsi?" "Ne." "Já také ne. Ale myslím si že v Tatrách." To vše už jsem někdy samozřejmě viděl. Ale nikdy ne na tak výborné mapě! Oficiální ubytování bylo v Eurocampu. Nechutně drahé. Oddíloví členové Honza Čech, Terezka a Tomáš dali přednost levnějšímu ale stále ještě dosti drahému Športkempu. Já společně se starším z Komančů a Pakuem jsme se rozhodli pro ubytování v Tatranské Lomnici pod širákem, v lese, v parku, pod stříškou, ve stanu či pod slunečníkem.; vždy podle počasí. Kurej s mladším Komančem spali v kurejomobilu. Vše zdarma včetně parkování. Tonda Věžník se svými syny se stali squatery. "Čůrám z okna," cituju nepřesně pana docenta. Také toho asi mnoho nenaplatili. Občerstvení v cíli bylo poddimenzované, člověk se naštěstí mohl uchýlit do Lomnice. Piva na Slovensku jsou výborná, Šariš si na rozdíl od opilce Zemana nemohu vynachválit. Kdyby něco takového vařili na jeho milované Vysočině; tedy mám samozřejmě na mysli Hlinsko či Humpolec, Polička je jiná třída. Jen ty ceny by pod Tatrami mohli být nižší. Vůbec se ale na Slovensku hodně zdražilo. Závěrečný mejdan stál také zato. Vítěz padesátek Dědek (Tonda Sklenář ) při něm debatoval s Lotyškami, které považoval za Litevky ,a neustále je přerušoval: "Mluvte česky." A vítěz pětatřicítek mladý Komanč ráno pravil: "A ten pohár, který jsem vyhrál, daruju Kurtovi. "Ale vždyť jsi ho dal včera hospodské," odvětil mladší z kmene. "Aha, tak to Kurt nic nedostane." Počasí na závody vyšlo skvěle. Pršet začlo až na vyhlášení. Pouze v noci občas sprchlo, a tak se stalo, že Pakuo, jenž spal tvrdě a nezalezl do spacáku, se umyl.

odkaz

Klidně zůstaňte sedět na zadnici, panoramatický výhled z rozhledny si můžete prohlédnout zde:
http://www.ceskehory.cz/krusnehory/default.asp?menu=99&content=document&ID=99 dokonce si můžete i virtuálně projít celou trasu:
http://www.ceskehory.cz/krusnehory/virtguide.asp?file=e01

odkaz

Klidně zůstaňte sedět na zadnici, panoramatický výhled z rozhledny si můžete prohlédnout zde:
Panoramata Krušných hor, dokonce si můžete i virtuálně projít celou trasu:
Virtuální procházka

odkaz

Poslední prázdninový víkend byl relativně chladnější než všechny předchozí. Běhalo se celkem příjemně, žádné extrémní srážky se nekonaly, jenom stan poprvé letos mohl zažít pocit užitečnosti. Skoro to vypadá, jakoby začal podzim. Asi budu muset vypustit ještě spoustu freonů a pojíst hodně fazolí, abych svými skleníkovými plyny prodloužil vedra alespoň do konce října.

V pátek před závodem jsme si s rodinkou prošli cca 5 km naučnou stezku okolím Horní Blatné. Po dolování stříbra a cínu tam zůstaly krásné skalní lomy (Vlčí jámy, jeskyně Ledová jáma, ve které zůstal sníh a led i po letošním extrémním létě a další). Na Blatenském vrchu vás možná za dobrovolné vstupné pustí na rozhlednu. Klidně zůstaňte sedět na zadnici, panoramatický výhled z rozhledny si můžete prohlédnout zde:
Panoramata Krušných hor,
dokonce si můžete i virtuálně projít celou trasu:
Virtuální procházka
Po dobrém a levném obědě v Kolibě U medvěda jsme se odpoledním vlakem přesunuli do Potůčků.
Ve vesnici žije necelých 400 obyvatel, ale díky vietnamské tržnici a poloze na německé hranici evidentně prosperuje. Nerušeně jsme se tam vyčvachtali v krytém bazénu se saunou i vířivkou, trhovci asi ještě doprodávali Němcům trpaslíky. Tyto plastové figurky vévodí i mnohým místním zahradám.
Spolu s orienťáky ze Šumperka jsme povečeřeli v pensionu Prag, nejspíše jediném rozumném podniku v obci. Točili výborný Samson 10°, podávali chutné minutky, vynikající houbovou polévku a na požádání vysmahli i topinky. Po domluvě navařili na sobotní oběd i segedín a hovězí játra s knedly. Levné občerstvení se dalo pořídit ještě přímo v tržnici, ostatní podniky poblíže hraničního přechodu ale byly zaměřeny na jinou klientelu.
Stan jsme rozbili přímo v cíl obou sobotních etap - do lesa byl vstup zakázán. Ani závod nakonec výjimku nedostal, pořadatelé na sebe vzali odpovědnost za všechny případné škody napáchané závodníky. Na okrajích lesa visely cedule:

Vím, co je to obecné ohrožení, takže první výklad termínu "obecné užívání", který mne napadnul, byl gruppensex. Po několika přeháňkách a při poměrně malé účasti závodníků však žádné hromadné vzplanutí nehrozilo.

V lese jsem makal na dvě směny, jako doprovod synátora na trati HDR a v kat. H21A. Trať první etapy se moc nepovedla. Pořádat přespolák na mapě 1:5000 je možná zbytečné, závod komplikovala jen překvapivě nepřesná mapa a podivuhodně pozašívané lampióny. Přece jenom, když mám v kolečku i v popise jasné rozhraní hustníku na louce, nějakou vteřinu trvá, než mi dojde, že se mám mrknout i dovnitř křoviny, kam stojan umístil lstivý zavaděč. Takový vtip se opakoval poměrně často během celého víkendu.
Trať druhého závodu se naopak stavitelsky vydařila. Jemná mapařinka mezi spoustou skalek, s možností volby postupů, mapa až na místy podivné pojetí hustníků seděla, a protože se mi během dopoledne podařilo i vystřízlivět, v lese mi to na desítce odsýpalo lépe než ráno na pětce.
Hrozně mne potěšily tratě HD10. Žádné fáborky ani zvláštní dětské kontroly, stavitel Herodes je nahnal rovnou do skal a skalních průchodů mezi dospěláky. Nejvíce mne nadchla vidlice melioraček v bažině, obklopená ze všech stran polomy, kterou jsem málem přehlédnul i já. Pozorovat dětičky jak překonávají padlé lesní velikány se mi moc líbilo. Jen nechápu, proč Honzík mé nadšení nějak nesdílel. Kupodivu se ale našla dítka, která to zvládla i bez doprovodu. Klobouk dolů.

Start třetí etapy se zpozdil o třicet minut, neboť rupnul přívodní kabel baterie napájející checkovací krabičku (externí zdroj je levnější než originál), a čekalo se až ho pořadatelé přiletují. Poté, co jsme se vrátili z Honzíkovy tratě, tentokráte bohužel opravdu dětské, začal les propouštět první muže, a ti hlásili, že došlo k přehození kódů kontrol, a tudíž se to asi bude rušit. Do lesa jsem vyrážel s tím, že se nemusím moc honit, ale s vědomím, že na divokém západě to s rušením kategorie nemusí být tak horké. Rankoholik ve mně to chtěl oběhnout celé, ale studený deštík, zašitá čtvrtá kontrola, 2.5 hodiny zbývající do odjezdu vlaku a vidina teplého oběda v putyce ho nakonec přehlasovaly. O posledním prázdninovém víkendu jsem si tedy připsal pouze dva rankobody. Celkem mi jich za léto přibylo 30 (z 33 původně plánovaných).

Přes nedostatky, které se u snaživých, ale nepříliš zkušených pořadatelů daly očekávat (kromě už zmiňovaného se vyskytly i problémy s programováním kontrol - záporné mezičasy) to byly pěkné závody v tradičně nádherných terénech, na které se i napřesrok vyplatí zajet.

A nakonec ještě přidám Dášin zážitek z neděle. Dohledávala kontrolu ve svahu, samozřejmě na správném místě. Dokonce už ten kýžený kámen viděla, jenže když přišla blíž, zjistila, že má oči a začíná se pohybovat směrem k ní. Byl to divočák. Naštěstí si jí vůbec nevšímal a nechal jí v pohodě orazit u stojanu stojícího jen kousek vedle. Honza Tojnar

odkaz

Mapy dělal Bohoušek, tratě stavěl Bohoušek, ve stánku sportovních potřeb prodával Bohoušek, pivo točila jeho žena, ale běhat a chlastat jsem musel sám. A nebylo to vůbec jednoduché. Jak první dvě etapy na mapách 1:5000, tak i třetí den na desítce mi daly pěkně zabrat. Na to, že turnovské sprinty obvykle bývají delší, jsem ale byl myslím alespoň o něco lépe psychicky připraven než jeden nejmenovaný závodník ze šumperské divočiny, který mi v neděli tvrdil, že by stavitel zasloužil po hubě. Přesnou citací bohužel sloužit nemohu, bylo to na občerstvovačce v hlubokém údolí, a já se právě chystal pořádně si vychutnat poslední vrchol před cílem. Nástrahy na člověka čekaly v každé etapě. Moje trať se dost často prolínala s ženskou, takže jsem neustále s nějakou kecal, až jsem málem vniknul do falešné jeskyňky. Naštěstí jsem narazil tu správnou. A mohlo to být ještě vzrušivější, jen kdyby Bohoušek nevyměkl, a nechal nás proběhnout kolem objektu v mapě opatřeného nápisem "Pozor, zlí psi!". Docela mne pobavila představa, že v lese potkám krvežíznivou bestii s rukou se strčprstem a busolou v mordě.
My zoofilové jsme se nakonec přece jen dočkali, ale až při vyhlašování výsledků. Pořadatelé tam jako ceny nabízeli drobné hlodavce. Škoda, že jsem tentokráte výjimečně nevyhrál. Ale inspirovalo mne to. Stavárna by příště mohla nejlepší závodníky (nice) honorovat třeba Šváby, Sosnami nebo Tojnary. Možná by vítězům stačila i jedna večeře s nimi, aby si uvědomili, že nemají být tak rychlí.

Skály miluju, proto není divu, že tratě se mi docela líbily. Udržet balanc nad propastí bylo občas hodně obtížné, obzvláště při vyhýbání se na úzkých skalních plošinkách a při častých odbězích v ostrých úhlech od kontrol. Mapě šla vytknout snad jen pochybná klasifikace porostů, jenže ta nebyla podstatná.

Hordy orienťáků poměrně slušně zahltily hotel Králíček (jediná vařící restaurace v Kacanovech). Najíst a napít se dalo i v bufáči u shromaždiště, příp. na sále kde probíhaly diskotéky. Hudební produkce nic moc, ale jinak to byl docela odvaz. Z pódia lidé skákali šipky, samozřejmě jednomu dav nepodržel a ten si rozbil tlamu. Hvězdou večera se stal jistý Bahnhof, který vyskočil z prvního patra po hlavě. Mně se to taky nezdálo moc vysoko, ale že to, co jsem v noci považoval za zem, bylo křoví, jsem na rozdíl od něj zjistil až ráno.

Po náročných večerních etapách mi to v lese moc nešlo, jenže já běhám pro radost. A tu jsem udělal snad skoro všem soupeřům.

Honza Tojnar

odkaz

A tak jsme nejdrive v sobotu vyrazili s novym sefem mistniho PWT office do pubu. A v nedeli sem Cinu zaradil jako druhou zemi, kde mne svezli na parni masine.

odkaz

Kdysi jsem přišel na nápad vyrábět stavebnice pro začínající pyromany. Taková krabice pro zájemce do tří let by kromě zápalek, bílého fosforu, benzínu obsahovala také doutnák. Jmenovala by se Malý Nero. Stavebnice pro pokročilejší kutily by byla navíc rozšířena o zapalovač, napalm, elektron, nějaký jednodušší pekelný stroj, případně o nějaké termitové či termátové směsi. Nesla by hrdý název Malý Dimitrov .Absence obdobných stavebnic na našem trhu společně s nedostatečnou úrovní výuky chemie však způsobuje dlouhodobé zaostávání tohoto krásného hobby. Těžko se dneska může stát, to co za mého dětství, kdy můj bývalý spolužák Luxa ( žák 3. třídy zvláštní školy, takovou mělo tehdy školství úroveň!) zapálil budějovická kasárna. A ta díky nechtěné spolupráci velitele posádky a požárníků vyhořela do základů. Letos se o něco podobného v Novém Boru pokusil neznámý pyroman, snad místního původu. Alespoň byl chycen vrchním z toho stánku, kde se točil Staropramen, když se chystal podpálit sportovní halu. Stánkař po dopadení žháře volal okamžitě na policii, ať si pro zločince přijedou. Dostalo se mu však odpovědi, ať ho dopraví na vhodnější místo: u sportovní haly se špatně otáčí auto. Stánkař pak při střežení o hlavu vyššího pyromana zažil skutečně horké chvilky. Dopadení žháře lze litovat. Požár sportovní haly by byl určitě zajímavější než ohňostroj, třebaže i ten byl obecně obdivován.

odkaz

V úterý jsem musel soustruh vypnout už v jednu, abych stihnul dopravit rodinu vlakem do Nového Boru. Kemp na místním koupališti už kolem osmé večer moc místa ke stanování nenabízel, ale my se jako vždy někam vetřeli. Zápěstí nám ozdobili umělohmotnými obojky sloužícími jako ubytovací průkaz, jízdenka pro dopravu na etapy, popř. vstupenka na řadu doprovodných akcí. V kempu nás ale kontrolovalo pouze první dva dny, řada jedinců si stejně upravila náramky aby šly sundat.
Novoboráci si letos usmysleli, že uspořádají superakci ve velkém stylu. Plakáty a transparenty Bohemia na každém rohu, slavnostní zahájení na náměstí, každodenní vyhlašovací show ve sportovní hale, profesionální modelky prodávající trika a předávající ceny, volný vstup na koupaliště, do letního kina, koncerty, diskotéky, pivní štafety apod. Skoro to připomínalo orienťáckou olympiádu, a myslím, že každý si tam našel svoje. I já byl spokojen s restaurací Bohemia, bufáčem v místě ubytování a s možností vyrážet s rodinou na výlety po okolních lesích.
Neplánované, ale nejzábavnější doprovodné akce na závodníky čekaly v první den závodů. Do jednoho z pořadatelských busů narazil příliš rychle jedoucí osobák, lidi museli šlapat přes hodinu pěšky na shromaždiště. Po závodě jsem zavedl rodinku na lesní hřbitov, abych jim ukázal popraviště rumburských vzbouřenců. Průtrž mračen nás překvapila právě když jsem dětičkám popisoval jak probíhá poprava zastřelením. Honzíkovi nebylo jasné, proč se při tom zavazují oči, když stejně všichni vědí, že na ně budou střílet. Odbyl jsem ho kecy o humanismu a tím, že když půjde na vojnu, určitě bude popravování probírat. Zrovna totiž začalo pršet, a já zavelel k ústupu do nejbližšího úkrytu. Než jsme doběhli k nejbližším panelákům, docela jsme promokli.
Bouřka prověřila kvalitu řady objektů v kempu. DIXI kadibudka pád kmenu o průměru cca 20 cm přežila poměrně bez problémů, trochu jí to pomuchlalo střechu a vyvrátilo dveře. Prý v ní i někdo seděl, ale nemám to ověřeno. Pakuův velestan ovšem vítr srovnal se zemí, proto byl posléze degradován na zemljanku – tropiko bylo nataženo jen přes horní část konstrukce asi metr vysoké. Na úterý třináctého docela slušná sbírka událostí. Zaplať pánbůh že nebyl pátek.

Hospody na shromaždišti a v okolí nestíhaly. Dva tisíce účastníků je docela dost, ale stejně se divím zarputilé naštvanosti majitele pensiónu cca kilák a půl od cíle, kterému pořadatelé nic neoznámili. Pokud za den vydal 300 obědů, tak snad nemá důvod k nespokojenosti. U stánků na shromaždišti se muselo čekat v dlouhých frontách (ale to se při tom počtu startujících dalo čekat), pivo bylo teplé a pěnilo, takže většina závodníků rychle odjížděla zpátky do Boru. Po druhé etapě se část Stavárny včetně mojí famílie zdržela ve zmiňovaném pensionu s tím, že pojedeme poslední busem. Ten měl jet v 16:30, ale nejel. Jéňa to běžel reklamovat na shromaždiště, k radosti nejen dětí nás pak domů odvezla pořadatelská Avie. Ještěže měla solidní plachtu, zrovna začaly padat kroupy. Řidič musel dokonce zastavit, neboť pro déšť nic neviděl. Naštěstí krátce před výstupem pršet přestalo.

Kvalitou sportovní části pětidenky letos patřily k lepšímu průměru. Tratě nevynikaly složitostí, na stupiditu postupů si stěžovali zejména někteří eliťáci, proběhnutí to však bylo příjemné. Mapám se až na pár evidentně na sebe nenavazujících partií, podivnému odstupňování zelené a sem tam nevyzeleněných křovin, dalo máloco vytknout. Já měl problémy hlavně s cestami. Občas se mi pěšinky v lese ztrácely pod nohama, a několikrát se mi podařilo přeběhnout i poměrně silné dálnice, aniž bych si jich v terénu všimnul - byly zarostlé vysokou travou.

Když to shrnu, považuji letošní 5denní za vydařené. Kromě zrušené páté etapy u kat. D16 klaplo snad úplně všechno. Ne všechny pozávodní akce byly podle mého gusta, ale účast na nich nebyla povinná, a pořadatelé kvůli nim neošidili nic podstatného. Takže díky a pro příště přeju hodně zdaru hlavně mladým boračkám. Zaslechl jsem stížnost jedné z nich, že by ta trička namísto těch modelek dokázaly prodat taky, že zas nejsou o tolik ošklivější. Mají pravdu.

Honza Tojnar

odkaz

Vcera prselo (asi jen nad lesem, ve meste ne) a tak jsem si zajel neco nafotit do mesta. Co asi sosnu zajima v Cine nejvic? co asi

odkaz

Borovice s travickou, ktera je diky pravidelne pastve nakratko a navic je v kraji prijemne pocasi a tak je i v pulce srpna vsude zeleno. Suchomilne pichlaky se tady nechytaji. Teren je mirne zvlneny, obcas nejaka ryha nebo udolicko, radost mapovat. Les je jakymsi narodnim parkem (plati se vstupne), kde se beha i Vasuv beh, lyzuje se - ted v lete na trave. Je tu plno turistu, ktery krouzi autobusem po okruzni asfaltce a tak se tu v lese dostanou i lahvace. V me casti lesa ale vladnou vesnicti domorodci coby pastevci a houbari. Dnes mi do prostoru zahnali kravy zrovna kdyz zacaly prezvykovat a mne bylo jasne, ze je vyhnat nemuzu. Opravdu pastevci natahuji mezi stromy houopaci site a davaji hodinovy spanek. Vybudit kravy si netroufam a tak mapuji vsechno okolo a valim na lahvace a obed. U stanku maji krome piva i nefalsovane cinske lahudky jako varena srdce a hlavne kohouti paratky balene po 8 kusech. Mnam. Pan u buface ma dokonce triko s emblemem PWT. Vypada to, ze nam zatim vydrzi slunecne pocasi s obcasnou prehankou. Bydlime u lesa asi 12 kilomeru od mesta. Cela plocha od mesta se zastavuje vilovou zastavbou. Ze by byla na tuto petiletku naplanovana vystavba sidel pro milionare. Domy jsou prazdne a po ctyr ci sestipruhovych slinicich se muzu prohanet sam na kole. Milionari jsou naplanovani asi na dalsi petiletku.

odkaz

V obci Skalka u Doks se o víkendu sešli nejen skalní sprinteři, ale i skalní turisté. Parkovalo se v silážních jámách místního JZD, neboť hygienička zakázala pořadatelům parking na loukách. Důvod: teď tady platí předpisy EU, nemáte vyřešen únik pohonných hmot, šmytec. Olej a benzín v krmivu ze siláže zřejmě krávě (tím nemyslím tu hygieničku) vadí méně než v čerstvé trávě.
Závodům pořádaným ve stylu tradičního jičínského minimalismu nic nechybělo. Vedro mi v lese moc nevadilo, čekání mezi dvěma sobotními etapami zpříjemnil dobře fungující bufet a partička kroketu ve stínu. Koupání v okolí Doks nebylo doporučeno, tak jsem se oplachovali jen vodou na shromaždišti. Láďa Hrubý to s menší cisternou a bez traktoru zvládnul o mnoho lépe než před týdnem Chrasťáci. Pochopil, že je třeba na místě nechat alespoň pár naplněných barelů, které překlenou dobu potřebnou k dovezení nové vody.

Tratě se mi letos zdály o něco jednodušší než kdysi na Valečově nebo na loňských pětidenních, ale zkušený plašan si v lese užil své. Postavené to bylo pěkně, dumat se muselo nejen nad volbou postupů, ale i nad způsobem jak se vyšplhat k lampiónu. A občas se hýžďovalo z dosti prudkých srázů, někdy i poměrně skalnatých.
Jediné zklamání mi připravila obsluha kdysi dobře fungující restaurace U rybníčku. Nějak nestíhali donášet pivo a porce jídla se od minulé návštěvy zmenšily, přestože jejich cena vzrostla. Příště asi zajdeme jinam.
Po zavíračce jsme dorazili do putyky v kempu U Termita. Na terase hrálo a zpívalo pár důchodců, ale žádného orienťáka už jsme nezastihli. Sprintovat ve skalách, a ještě vydržet do půlnoci chlastat, holt dokáže kromě Stavařů jen málokdo.
Honza

odkaz

odkaz

Vysočina, Vysočina a ještě jednou Vysočina. Teď už naštěstí budeme mít od toho salámu pokoj. A pivovar Hlinsko, který ze mne o letošních prázdninách nevymámil ani korunu, si může užít zisk za desítky prodaných pivenek. Jelikož Rychtář měl tentokráte na shromaždišti monopol, vlastní sklo mi nebylo k ničemu. Když se Jéňa od pořadatelů dozvěděl, že v Libici nad Doubravou, vzdálené cca dva kilometry, čepují Plzeň, nebylo co řešit. Dvanáctka tam stála 18,- Kč, navíc tam i levně a dobře vařili a nevyhnali nás na mráz dříve než ve dvě ráno. V sobotu jsme tam odmakali regulérní dvanácku, plus nějakých půl hodiny navíc. Těžce zaplacený přesčas. Bohužel (nebo bohudík) přednostně obsluhovali frontu u výčepu, takže mi občas pivo donášeli ve více jak půlhodinových intervalech, ale opice si nás stejně našla.
Na návsi před hospodou měli sousoší rytíře Ljubjaty s jeho vlčákem, a přístřešek pro posezení, označený jako Ljubjatova tvrz. Rytíř Ljubjata je prý údajný zakladatel obce Libice. Tímto mu děkuji.

Páteční sprint se mi docela líbil. Mapa většinou všude seděla, v dobře průběžném lese stavitel nasázel hodně kontrol, na kterých se i při mé rychlosti dala udělat chyba.
Mapa byla na firmu Omphale až výjimečně čitelná, dokonce ani se sobotní patnáctkou nebyly problémy. Sem tam sice hrubě nesouhlasil výškopis, několik skalek jakoby nějaký obřík sabotér přenesl o dost níž, než se nalézaly při mapování, některé v lese skoro neznatelné pěšinky byly na papíře prezentovány jako silné cesty, zvláštní mi připadala i klasifikace porostů (podrost ani ne půlmetrových náletových smrčků vyzeleněný jako regulérní hustník), ale určitě to byla asi nejlepší Omphalovánka, na které jsem letos běžel. Škoda jen, že tratě zbylých dvou etap nebyly nápaditější. Klasika se podobala spíš prodlouženému sprintu (mnoho kontrol, žádné delší postupy, minimální možnosti volby), já ale už kousek za startem chytil křeč a celou trať odpajdal. Skály v údolí Doubravy jsme navštívili jen symbolicky, turistika to ovšem byla pěkná.
Nedělní zkrácená trať měla koncepcí stavby i délkou blízko ke klasice. Došlo i na delší úseky mezi kontrolami, a v lese mi citelně chybělo občerstvení. Jenže já bych ho stejně nenašel, podobně jako v sobotu, kdy se sice nacházelo na ideálním postupu, jenomže já si zvolil jiný, "lepší", a bez vody.
S vodou to na těchto závodech vůbec nebylo jednoduché. Místní jezeďáci zapůjčili pořadatelům poměrně malou cisternu na valníku, která se při plném odběru rychle vyčerpala a muselo se hodinu čekat, až traktorista přiveze novou. Ráno mne zvuk Zetoru vždycky donutil vstát a doběhnout si ze zbytků v hadicích vydojit pití do láhve. Naštěstí můj stan stál nedaleko umyvárek, i na zubočištění mi pokaždé nakapalo. Ne každý dokázal po doběhu do cíle vyčkat na traktor. Mnozí raději seběhli půl kiláku k Doubravě, anebo se otřeli ručníkem a mazali se umýt vnitřně do putyky.

P.S. pro stavitele příštích vícedenních: gerontové si opět stěžovali, že byli v lese příliš krátkou dobu. Nezapomeňte prodloužit tratě veteránů alespoň na hodinu a půl!

odkaz

Během druhého letošního OB víkendu na Vysočině se o cca 300 účastníků staralo tak 50 pořadatelů. Až na maličkosti jim organizačně téměř vše klapalo. Pro tisk tratí použili nějaký pošahaný plotr, který některá kolečka vychýlil o skoro milimetr, a ne vždy se to dalo odhadnout. Ve třetí etapě mne to stálo dobré tři minuty šukání v hustníku. Mám holt číst pořádně popisy. Mapa Žižkova studánka (1. a 3. etapa) mi moc neseděla, ale v pátek jsem měl dost štěstí a v neděli už mi o nic nešlo, takže jsem se s ní nějak vypořádal. Dosti mne ovšem nazlobila nepovedená stavba tratí. Každou etapu stavěl někdo jiný, kupodivu se jim ale podařilo dodržet jednotnou koncepci netrápit závodníky zbytečnou nápaditostí, nabídkou volby postupů apod. Vetoši si tentokrát stěžovali na příliš krátké etapy. Hlavní mužská kategorie měla délku OK, za to ovšem odběhala značnou část třídenních po stupidních postupech, často po cestách. Kontroly se mnohdy nacházely na dost nejednoznačných objektech, třeba na tečkovaných rozhraních porostů v náletech malých smrčků, někdy byly i hodně zašité. Nechyběl ani přeběh pole těsně před sklizní. Ještěže to byly malé závody, jinak by se Palas nedoplatil.
Při královské klasice na mapě Lipnice, na kterou jsem se po loňsku dost těšil, nás čekala bohapustá atletika. Gazdu z VSP, který přijel právě jen na tento závod, to naštvalo natolik, že dokonce požádal pořadatele o vrácení startovného. A kupodivu prý uspěl, přitom ho ani z výsledků nevyřadili!

Pořadatelé patrně vůbec netušili, jak se ve třetí etapě organizuje doběh hendikepovaných sportovců. Až když po doběhu prvních dětí začali řešit, kdo že vlastně vyhrál, poradil jim Jéňa, aby umístili cílovou jednotku kousek za doběhovou čáru a hlídali pořadí přiběhnuvších lidí.

Jediná putyka v Lučicích má obzvláště vstřícného hostinského. Když se naň havlíčkobrodští obrátili se žádostí, zda by nemohl pro účastníky připravit něco k jídlu, vyhnal je se slovy, ať mu tam nikoho neposílají, on že obsluhuje jen místní, a o žádné cizáky nestojí. Ani já s Jéňou jsme u něj nepochodili, když jsme se za pět minut jedenáct pokoušeli vyžebrat ještě pivo. Ve 23:00 se zavírá a basta! Zamknul se vevnitř s několika štamgasty, kteří na nás pokřikovali, že takhle se do hospody nechodí. Občerstvovat jsme se museli na shromaždišti, kde v karavanu prodávali stejní vydřiduchové jako před týdnem (počítám že next weekend tam budou zas). Ti během Botasu několikrát zaokrouhlili ceny, samozřejmě směrem nahoru, nyní sjednotili cenu piva čepovaného do jejich plastu a do vlastních nádob. Na přidané dvojkoruně i přes protesty sklenkařů trvali. Na HSH Interkompas si půlitr raději neberu. Počítám, že to už bude o dvě koruny dražší než do kelímku.

Nevím nevím, jestli na takové závody příští rok přijedu. Přitom stačilo tak málo – postavit rozumnější tratě.

odkaz

Ve Stavárně máme lidi rozličných řemesel, včetně toho nejstaršího

Paráda, pivní bohové mne vyslyšeli. A víte vy vůbec, bando nevzdělaná, kdo jsou ti pivní bohové? Předpokládám, že ani náhodou. Takže pro vaši informaci: pomocní pivní bohové se jmenují Humulus a Lupulus, jejich šéfem je Špiritus. Existuje ještě pomocná bohyně piva Aqua, manželka Špiritusova. Ta si kromě pivního božství přibrala ještě řadu jiných funkcí, namátkou jmenuji třeba bohyni tvrdého alkoholu, mytí a koupání, limonád a minerálek a další. Má těch portfejí tolik, že absolutně nestíhá. Je z toho nevrlá a zapšklá, svědkové dokonce uvádějí, že se jedná o bytost vskutku otravnou. Sám mohu potvrdit, že bez přítomnosti Špiritusovy stává se Aqua opravdu nesnesitelnou. Špiritus toho rovněž nemá na svých bedrech naloženo málo. Musí zvládat mimo jiné božství tvrdého alkoholu, desinfekce apod., jenže na rozdíl od své partnerky to zvládá bravurně a bez zbytečných stresů.
Takže ještě jednou, pivní bohové mne vyslyšeli. Pokud se dobře pamatuji, tak během celého víkendu, mé rty neokusily ani lok hlinského piva. Na shromaždišti tekla kromě Rychtáře i desítka Regent a 12° Plzeň, a kousek odsud se nacházel pension, ve kterém jsme s Jéňou strávili podstatnou část víkendu. Lili tam do nás havlíčkobrodského Rebela. Z toho jsem měl také trošku strach, po pár sklenicích ale zmizel. Během pár hodin se z nás stali štamgasti. Majitel si nám postěžoval na pořadatele loňských áček. Ti ho informovali, že přijede přes tisíc orienťáků, ale nezajistili dostatečnou propagaci mezi závodníky, tudíž téměř vše co se navařilo, snědla popelnice. Tabuli s jídelním lístkem má schovanou dodnes, Jéňa si jí vyfotil. Letos natruc pořadatelům vyvářel jen klientům v pensionu ubytovaným, pro externisty v nabídce ponechal pouze klobásu a utopence. Nám, rychlokvašeným štamgastům, večeři samozřejmě neodepřel. Z podniku nás nikdy nevyhnali před půlnocí, a ve stáncích se dalo pokračovat až do rána. Já odpadával odhadem kolem třetí ráno, přesně nevím. V sobotu před půlnocí prý dokonce došlo na zásah policie se záchrankou – nějaký magor měl údajně vytáhnout pistoli a střílet. Nemám to bohužel ověřeno z důvěryhodných zdrojů, my seděli ještě v hospodě.

Pivní štafety se opět obešly bez naší účasti. Miro Kovář, který se před časem rozhodl abstinovat, se obětoval a zúčastnil se. Jeho štafeta skončila druhá, porazili je Brňáci vedení trenérem našich juniorů Zřídkáčem. Když se Zbraslaváci podivovali, že Zhusta pije pivo, dostalo se jim zajímavé odpovědi: "No, já vypiju tak pět piv ročně, ale každé pod pět vteřin."

Nezkušený Tonda Věžník si zakoupil pivenku na jedenáct Rychtářů. Samozřejmě mu nechutnalo, přepadával proto ještě nezkušenější dámy a nutil je pít jím zaplacené pivo.

Do lesa se mi po ránu nikdy moc nechtělo, ale přemohl jsem se. Mapy, tradiční Omphale miniatury, docela ušly, akorát místy měly rozposunované azimuty. Ještěže vidím poměrně dobře a běhám pomalu, slepnoucí veteráni to asi měli dost těžké.
Podařilo se mi odhalit skutečné povolání jedné významné členky našeho oddílu. Dáma dvou tváří, s iniciály stejnými jako vlak Inter City, která ve druhé etapě startovala se mnou, si po vyběhnutí od startovního lampiónku povzdechla: "Všichni běží po cestě, jenom já musím do bordelu!"
Před mým stanem jsem po třetí etapě zaslechl další zajímavý rozhovor: "Mezičas 69 minut, to je co?" "No, trošku jsem se prospal. Na první kontrole jsem se poblil, na druhé posral, na třetí zase poblil, tak jsem si schrupnul a pak šel do cíle".

Honza Tojnar

odkaz

Vocas Kap 2003

Existuje spousta závodů, na které jezdím víceméně pravidelně. Součástí této množiny je pár akcí, kterých se zúčastňuji pravidelně s obavami. Jednou z nich je Botas cup. To, že při něm téměř vždycky prší, by mi ani tolik nevadilo. Ale když si vzpomenu, že na shromaždišti čepují patok nazývaný Rychtář, produkovaný sračkovarem Hlinsko, který bohužel tyto závody sponzoruje…
Znám jen málo piv, oplývajících nahnědlou pěnou, která po odpití loku zanechává hnědý kroužek na stěně kelímkáče. Většinu z nich jsem píval před lety na dálném východě, v dnes už bývalé části naší země. A jen jediný mně známý "pivovar" pokračuje v této bohulibé tradici dodnes.
V 60. letech některé americké pivovary za účelem stabilizace pěny přidávaly do piva kobalt. Jedinci, kteří pili hodně takovýchto piv pak trpěli zvedáním žaludku, zvracením a mohli mít patologické nálezy na srdci. (Zdroj: http://plumbum.ceu.cz/ETD/ - doporučuji jako nápovědu před konzumací jakékoli chemikálie). Časem se s tím přestalo, asi si někdo přečetl, že tento prvek je zdraví škodlivý.
Myslím, že nejen za sebe mohu potvrdit, že hlína, která se evidentně v Hlinsku do Rychtáře přidává kvůli stabilizaci pěny, způsobuje ty samé příznaky, jenomže i u lidí, kteří si dají třeba jen jeden pulitr. Kam se na ně ti amíci hrabou.
Loni to bylo prima. V okolí kempu se čepovala Polička, jejíž produkty v současnosti podle mne náleží k nejlepším pivovarnickým výtvorům naší země. Proto i letos jsem před odjezdem do Skleného pečlivě zkoumal mapu. A zjistil jsem, že z Poličky to tam mají o pěkných pár kiláků blíže než z Hlinska. Doutnej, doutnej, jiskérko naděje!
O tom jak to dopadlo, poreferuji po svém případném návratu z akce.
Honza Tojnar
P.S. Myslím, že petice za výměnu sponzora Botas Cupu by byla na místě

odkaz

Sbalil jsem pět spacáků, stan, Lochnesku a vyrazil i s rodinou na rozloučení se Šindelovou. Tu Lochnesku jsem tam před lety měl s sebou jako maskota při nominačních závodech na MS ve Skotsku. Chtěl jsem, aby byla i u toho, až se rozloučím se svou veleúspěšnou reprezentační kariérou, což jsem hodlal učinit tam kde začala. Naneštěstí pro dnešní reprezentanty se mi nepodařilo vydat původně zamýšlené prohlášení. Snad někdy jindy.
Zdejší terén patří v naší vlasti k orientačně nejnáročnějším, zázemí k nejlepším a účastníků bývá tradičně jen pár. Letos se pořadatelům podařilo postavit nádherné tratě, které i Jéňu přiměly dostavit se na všechny etapy. V první etapě byl dokonce druhý, pak se postupně vypracoval až na první místo. Odzadu. Já se po letech konečně přestal ztrácet na náročných postupech hustníky, semi – open terénem a bažinkami, ve kterých běžíš azimutem a jen se modlíš, aby ses někde chytil, ale bohatě mi to vynahradily kufry na jednoduchých kontrolách. Při nepříliš závratném tempu, zapříčiněném právě tím vynikajícím zázemím, mne tak na některých postupech porazila i má borůvky sbírající manželka. Prapor Stavárny tak zachraňoval malý Honzík, který běžel H10 s doprovodem (mladá A. Rambousková). Ze čtyřech až pěti dětí byl celkově druhý, přičemž ve druhé etapě mu vítězství uniklo jen o 8 vteřin. Prý mu na fakáč usednul motýl, tak se s vodičkou zastavili, a on jí povídal, jak ve škole motýly maloval.
Po večerech jsme alternovali mezi Rambobufáčem a místní putykou, ve které po večerech vládla country. Před poslední etapou nás Rambo z bufetu vyhnal diskotékou. Já si dříve myslel, že diskžokej z Kouře nemohl nikdy existovat, jenže když jsem slyšel slogany a produkci DJ Pepy, připadlo mi, že se vrátila doba před dvaceti lety. JTT (Jinak Tolerantní Tojnar) snese hodně, ale když mu k chlastu servírují nepřetržitý proud Janečků, Gottů, Hložků, Melenů apod., prokládaný větami typu: "A to byste určitě nevěřili, že k vám dnes zavítá samotný Majkl Dejvid!", neubrání se ani on sprostému pokřikování na vypouštěče takových normalizačních hnusů. Na parketu zůstali jen geronti, děcka a blahoslavení, my odtáhli na kántry. Naštěstí už dohráli.
A to měl ten DJ takového sympatického, cca dvouletého synka. Přišel rovnou do bufetu a žádal: "Pivo!" Nejprve mu nechtěli nalít, potom mu se svolením matky nalili tak cenťák do dvoudecky, on to vypil a pravil: "Etě!" Tak mu dali další, zase to vypil a: "Etě!" To se opakovalo asi pětkrát. Obsluha se ho marně snažila vystrnadit, a ani máma, která se ho snažila přemluvit, aby přestal, jinak že bude čůrat, neuspěla. Podařilo se jí to až když mu nalila pivo, a vzala si kalíšek k sobě. I poté ho stejně musela od pípy odhánět násilím. Nadějnému kojenci jsme slíbili místo ve Stavárně.
Honza

odkaz

Začala okurková sezóna, noviny jsou plné článků o neslýchaných věcech a nevídaných událostech, tak mi dovolte přispět svou troškou do mlýna. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, já a moji přátelé jsme minulý víkend strávili na závodech a zase jsme se ožrali jako…, no, jako obvykle.
99 pragováků se po dosti dlouhé době zmohlo na další zvací rozpis. Doba bohužel nepřeje zájezdům spřátelených armád, tak jim na Zvůli přijelo jen něco přes tisíc orienťáků. Tanky tentokráte nepřijely vůbec.

Na shromaždišti fungovala vynikající putyka, oplývající snad nejsympatičtější a nejschopnější obsluhou co jsem kdy zažil. Střídavě se nám věnovalo možná i více jak deset vrchních, z toho 90% byla krásná, příjemná a hlavně ochotná děvčata. Každá z nich obstarávala jeden stůl, ale když šly nevytížené okolo, v pohodě zalezly kolegyni do zelí a obsloužily každého. Jéňu potěšilo, že si ho obsluha pamatovala z loňských PGP závodů. Příprava na první etapu byla decentní, přesto si z ní moc nepamatuji. Ráno jsem se zastavil i v Čajovně Mistra Slavíka. K čaji jsem si přinesl láhev rumu. Mistr nám připravil urychlovací čaj, zaručující umístění v první desítce. Zafungovalo to jen u Honzíka, který opravdu doběhnul desátý.

Večer před druhou etapou nám Míra Korek reservoval dva stoly a začal hrát na kytaru. V narvané hospodě bylo nutno pořádně řvát, ale podařilo se nám přezpívat i skandující Sildy. Zavírali jsme až kolem třetí ráno, ale já měl u stanu ještě zbytek rumu a sedmičku Bikavéru. Konzumace před Ticháčovo chatou nezůstala bez odezvy. Druhý den mi Martin vyhrožoval fyzickým násilím, pokud by se to opakovalo. My už bohužel neměli co do úst. Mozaiku ukončení večírku jsme druhý den jen obtížně skládali kolektivně dohromady. Já trpěl utkvělou představou, naštěstí prý nepravdivou, že jsme zapomněli dopít ten rum a nechali poloprázdnou flašku někde válet. Můj kapesní nůž byl ráno nalezen ve vodním příkopě, asi tam spadl při mém návratu do stanu. Díky kudlo, žes to vzala za mne.

Na nějaké čajování před druhou etapou nezbyl čas. Čajovnu navštívil jen Honzík a Viktor mu uvařil urychlovací čaj tak do osmého místa. Bohužel nenašel kontrolu, schytal pět minut penalizace a tak Mistra seřval, že je kvůli jeho blbýmu čaji DISK. Kurej s Jéňou začali kalit už od rána a večer s nima žádná sranda nebyla. I jinak zábava vázla, obsluha to nějak pochopila a zavřela už ve dvanáct.

Před třetí etapou donutil Honzík Mistra uvařit zase vyzkoušený desítkový čaj. Po doběhu se divil, že skončil třináctý. Ptal se mne, zda to nesouviselo s tím, že měl při konzumaci v ústech žvýkačku. Kurej třetí etapu prospal, Jéňa zůstal věrný nálevně a já si raději zaběhnul 9 kiláků. Zjistil jsem, že je to fyzicky méně náročné, než sedět v putyce.

Právě jsem objevil na pragováckých stránkách výsledky. Uvádějí v nich přesné počty lidí, kteří jsou ještě na trati třetí etapy. Udivilo mne, že Honzík dopadl tak dobře, když vyrážel ze shromaždiště zhruba v čase svého startu a musel přijít min. o čtvrt hodiny pozdě. Kvůli zmatkům při startování se asi pořadatelé rozhodli etapu počítat až od první kontroly. To jsem si měl trochu déle pospat.

Honza.

P.S. Z výsledků mého syna je jasné, že Mistr z Čajovny je šarlatán. Buď vařil všechny čaje úplně stejné, a širokou nabídku pouze předstíral, nebo je měl amatérsky nakalibrované. Ať mu dával co mu dával, Honzík pokaždé skončil jedenáctý. Tedy jestli se těm výsledkům dá věřit.

odkaz

Už na konci loňského léta jsem slíbil pořadatelům Divočáka, že si letos nenechám ujít výlet do Třemešku. Osobní pozvání lehce přebilo mou touhu po obhajobě loňského vítězství na rogainigovém MČR.
I přes poměrně vysoký počet přihlášených se organizátorům povedlo dostát pověsti pohodového závodu menšího rozsahu. Zarazila mne jen nadprůměrná účast psích miláčků. Na malém prostoru se kromě bílých myší, růžových slonů a opilých švábů tísnily i desítky navzájem po sobě poštěkávajících zvířátek, které se snažily jeden druhého sežrat. Attlův pes dokonce nepohrdl ani Skřivánčím masem z Prostějova.

V lese se mi líbilo, ve druhé etapě jsem se jím kochal dokonce dvakrát déle než vítěz. Terén byl špičkový, ale mapa měla své mouchy. Vyrovnat se se svérázným pojetím výškopisu, místy rozjetými azimuty a vlastní podnapilostí, mi činilo značné potíže. Navíc jsem nestihnul start. Můj odhad, že bude třeba vyrazit nejméně 40 minut předem, byl správný, ale nějak se mi nechtělo ze shromaždiště. Přišel jsem jak o rozhled z doporučené vyhlídky v blízkosti startu, tak i o bod do rankoholika.

Jak už to na Moravě bývá zvykem, vynikající byla i kulturní stránka závodu. Já tam přijel slavit své narozeniny a rozloučit se s titulem úřadujícího mistra republiky. V dobře fungujícím bufetu Pivenky mizely jedna za druhou. Ani jsem si je nestačil prohlédnout a už byly durch přeškrtané. K tomu ještě něco tvrdšího a ejhle, rankobod za účast v třetí etapě byl rovněž v hajzlu. Hlavně že se mi tentokráte alespoň povedlo včas opustit Moravu. Pondělní odpočinek v práci sice nebyl moc dlouhý, ale zaplať Pánbů za něj. V úterý mne spolu s nejstarším synátorem čekal vlastivědný výlet na Dačicko a následně na pragováckou Zvůli.

odkaz

Dáma vybírající v cíli mapy: "Oddíl a jméno!"
Závodník: "Tojnar, FSP."
Dáma píše na mapu: "VSP"
Závodník: "Ne VSP, FSP!!! F jako fčela!"
Dáma: "Aha, tak to jsem asi předtím psala všechny vaše závodníky špatně. Budu to muset opravit."
Závodník: "Ale to bude v pořádku, já jsem asi jediný, kdo to z našeho oddílu doběhnul."
Dáma: "Aha, a vaše jméno? Včela?"
Závodník: "Ne, Tojnar."

odkaz

Přebor ještědské oblasti na klasické trati pořádal mladoboleslavský oddíl na Bábě. Obávaní favorité, bratři z kmene Komančů, kteří jsou Na Bábě jako doma, se k radosti všech rankoholiků na start nedostavili.

Na vyhaslém vulkánu se dvěma vrcholy, pojmenovanými Děd a Bába, nám pořadatelé nakroutili 12 km. Startovalo se na louce poblíž Night clubu Zámeček, a dobíhalo kousek od letadla při dálnici. To mělo v mapě svou zvláštní značku. Ještěže se nezúčastnili význační ISOMofilové.
Mé první zaváhání přišlo už na fáborcích k ostrému startu. Z inzerovaných sto metrů se vyklubalo téměř 200, navíc úplně opačným směrem než byl postup na první kontrolu. Dost jsem zpomalil, neboť to vypadalo, že se už nacházím na trati linie. Nevím kolik lidí bylo stejně blbě poctivých jako já, a došlo až k lampiónu, když to tam nikdo nehlídal. Závodní prostor jsme proběhali křížem krážem, pak nám vyměnili mapu a nechali znovu navštívit místa, kde se nám v prvním kole tak hrozně líbilo. Běželo se i okolo jednoho z Gerontů, jenom nevím kterého. Na trati se bylo možno občerstvovat lesními jahodami, já se jich ale ani nedotknul. Kupředu mne hnalo pomyšlení na sele, opékané na rožni před hospodou na shromaždišti. Mé obavy, že kvůli relativně pozdnímu startu a předpokládanému delšímu pobytu v lese na mne nic nezbude, se málem naplnily. Nicméně za svůj výkon jsem se odměnil 2 g/min lahodného masíčka. Byl to docela prima závod. Trať sice mohla být napadnutější, až na ten start se jí vcelku nedalo moc vytknout.

Dialog I - pozávodní rozhovor s Míšou:
Zdárný syn: "A tatínku, vyhrál jsi dneska?"
Milující otec: "Ne Mišáku, zase jsem nevyhrál."
Zdárný syn: "Ale stejně jsi nejlepší, že jo?"
Milující otec: "To víš, že jsem nejlepší, Ty truhlíku!"

Kratší část noci jsme strávili u Tomáše Bajera v Rochlicích. Noclehu předcházela návštěva pivnice U chobota.

Dialog II:
Sličná slečna přicházející do pivnice: "Dobrý večer!"
Sličný Tojnar vracející se z toalety: "Dobrý večer!"
Sličná slečna: "Můžeme si sem přijít sednout s partou? Ale je nás hodně, opravdu hodně."
Sličný Tojnar: "Jistěže můžete. Akorát já nejsem vrchní, jen pouhý host."
Sličná slečna: "Pardon, nezlobte se. Když vy jste tak vypadal."

Přitáhli s sebou čtyři kytáristy, kteří nám svojí produkcí trošku pokazili večer. Hlavně Pakua to docela vytáčelo.

V neděli se naše výprava rozdělila na část zoologickou a botanickou (Dáša & dětičky), a závodnickou, která vyrazila na tři sprinty v jednom dni. Ne každému se podařilo absolvovat plný program, shromaždiště na ruprechtické střelnici s dobře fungujícím bufáčem představovalo pro některé rankoholiky hodně velké pokušení. Zvláště když na mapě 1:5000 člověk lehce vyrobí chybičku hned na začátku a zbytek trati jen tak odkluše. Mně se podařilo úspěšně ignorovat třetí kontrolu první etapy, která se nacházela hned vedle dvojky, přímo na spojnici se čtyřkou. Při seběhu do údolí jsem se podivoval, proč u té skalky razil soupeř, který mne doběhnul o minutu. Došlo mi to až po přeskočení potoka. Vrátil jsem se a začal šetřit síly do druhé etapy. Těsně před koncem se mne nějaký žáček – pořadatel snažil popohnat slovy: "Pane, pohněte sebou trochu, za chvíli začnou sbírat kontroly!" Na sprint se mi to zdálo poněkud dlouhé. Druhá a třetí etapa už se sprintu podobaly o něco více. Celkově se pretěky poměrně vydařily, škoda jen, že mapa měla poměrně dost slabých míst. Zejména posed v hustníku, nebo jáma na nevýrazném rozhraní (ve skutečnosti dost daleko od něj), byly jen pro zkušené. Ještě holt musím trochu zestárnout.

Do historie rankingu se nesmazatelným písmem zapsal Jéňa. Po startu první etapy se neznámo mu jak ocitl na páté kontrole, jeho cílový čas o 12 minut překročil limit a ve výsledcích dostal od pořadatelského programu naděleno úctyhodných –7350 rankingových bodů. Zdálo se, že hvězdnější výkon už podat nelze, ale opak byl pravdou. Ve druhé etapě sice získal docela slušných nula bodů, když minul jedničku, seběhnul někam dolů z kopce, našel se, proběhnul diváckým úsekem a ztratil se podruhé, což ho definitivně přimělo vhodit ručník do ringu, ve třetí etapě ovšem vytvořil světový rekord v počtu získaných záporných bodů. Startovalo se v 15:10. Liberečáci nechali hendikep až do ztráty 60 minut, až poté měli startovat mimo jiné i téměř všichni Stavaři. Startéři se snažili Jéňu přemluvit, aby si pro mapu došel předčasně, ten to tvrdošíjně odmítal, aby nedošlo k ohrožení regulérnosti závodu. Nakonec se nechal ukecat, vynuloval a vycheckoval si čip a běžel rovnou do cíle. Na vytištěném lístečku měl výsledný čas –4 minuty, oficiální výsledky uvádí toto:
42.Šváb Jan VŠTJ Stavební fakult FSP5801 C 31947.25 +31931.54 R:-17189405b

Pokud by teď Jéňa přestal jezdit na závody, mohl by si časem tímto výkonem vynulovat všechny své dosud naběhané rankobody a s přehledem si zajistit poslední místo v rankingu. Bohužel, zatím se mu nejspíše započítává dost nenulových závodů.

Dialog III:
Průvodčí zpožděného osobního vlaku: "Vaše jízdenky prosím!"
Hlava rodiny, podávající jí kilometrickou banku (po koupeli v klánovickém podchodu dosti zdevastovanou): "Prosím!"
Průvodčí: "Tedy ta vaše banka je v dost hrozném stavu!"
Hlava: "Víte že jsem si toho také všiml? Skoro jak České dráhy."

odkaz

Zase jsem se po dlouhé době zúčastnil lahváče. Konal se v Klánovicích, startovalo se u podniku Black pes, a byl tentokráte dosti netradiční. Nekonal se v noci, nezačínalo se vypitím lahvoně, ale exovkou kelímkáče, nebyl to skorelauf, ale dvoukolový sprint s pevným pořadím kontrol a dokonce se běželo s mapou a průkazkou. V prvním kole nás čekalo 6 kontrol. Na první leželo 6 piv (pro 6 účastníků), na každé další bylo vždy o láhev méně. Ve druhém kole se naopak začínalo jednolahváčovkou a pak se počet lahví vždy o jednu zvyšoval.

Před závodem jsme popili gambáč s nějakou místní sabakou, která se z nás snažila vyloudit něco k jídlu. Vyměknul jen Fanouš, inu veterinář. Rozdělil se s ní o housku, za což dostal několikrát pac a byly mu poslintány věci v tašce.

Startovní exáč jsme zvládnul v poklidu a suverénně vyběhnul jako první. Nepozorné juknutí do mapy mne ale vzápětí zařadilo tam, kam dlouhodobě patřím. V lese už do mne ne příliš vychlazený Braník moc v poklidu nepadal. Zkušení lahváčisté mne hravě předpíjeli, zvláště ve druhém kole jsem si téměř neškrtnul. Alespoň ta šavle se mi docela povedla, cítím jí ještě teď. Těsně před koncem druhého kola se přihnala bouřka. Protržená mračna rozpustila mapu, která stejně spíše mátla než pomáhala, i průkazku. Jury však byla shovívavá. Vyhrál Fanda, kdo skončil poslední se neptejte, nebo vám rozbiju hubu.

Idea závodu myslím není špatná, akorát tratě se mi zdály příliš dlouhé a možná by prospělo i postavit pár kontrol blíž k sobě, aby se dalo více taktizovat.

V Black pesu už se mi podařilo utrhnout jen jedno pivo a hajdy na vlak. Zrádný, permanentně zatopený klánovický průchod pod tratí, do kterého už jsem kdysi před lety zahučel po pás, opět udeřil. Sice se v něm tentokrát svítilo, takže zhruba 15 cm hlubokou vodu bylo vidět, ale mé rozhodnutí vylézt na zábradlí, překonat po něm louži a skočit na suchou stranu, nebylo zrovna nejšťastnější. Při pokusu o odraz má pravá noha zavadila o příčku zábradlí a já hodil záda rovnou do té vody. Je vám líto, že jste u toho nebyli? Vaše chyba, měli jste mne doprovodit na vlak.

Na peróně jsem se seznámil se sympatickou dívčinou z Hollywoodu, která učí v Praze angličtinu. Ve vlaku jsme si pokecali, Miro Kovář nás naučil jednu dětskou společenskou hru. Pochválila foto mé manželky, tak jsem ji na Masaryčce dovedl na tramvaj. Když jsem do ní nenastoupil, vypadala dost překvapeně. Doufám, že se o ni Miro se Žaludem postarali.

Domů jsem dorazil těsně před čtvrtou ráno, naštěstí za chvíli už mi končí směna.

Honza Tojnar

odkaz

To byste nevěřili, ale na béčkách v Plzni bylo vedro. A v těch jejich rejhách aby se prase vyznalo.

Mezi etapami jsem se v hospodě U mizerů pokusil vyprovokovat Stavárnu k tréninku na pivní štafety v Třemešku. Vycukat se ale nechali jen Sosnovka a Martin Žáček. Exovali ovšem jen limo, přičemž Martin ho ani nezačal pít. Dosažené časy nebudu prozrazovat, konkurence by se nám mohla smát.
Já teď dávám kontrolní exovku téměř při každé návštěvě putyky. Raději se mi proto vyhýbejte.

Nedělní klasika svou délkou konečně odpovídala důležitosti národního žebříčku. Na vypražených pasekách jsem si připadal jak na Sahaře. Pořadatelé po lese rozmístili spousty občerstvovaček, občas je ale šoupli mimo postup. Čepovala se na nich jen voda, alespoň se dala použít na polití hlavy. Na shromaždišti tekl dobře vychlazený Gambrinus, který v pulitru nestíhal zteplat. Hlavu chladil rovněž dobře.

Honza

odkaz

Předstartovní příprava pro mne začala čekáním na východ Slunce. Okna máme směrem na východ, ale masiv Krušných hor touto roční dobou zapůjčuje sluníčko našim zrakům až těsně před 5:30. Ověřil jsem si to den předtím. Jenže když člověku za půl hodiny jede bus, ubíhá čas nějak rychleji, než když jen "musí" do práce. Zdálo se mi, že ta zlatá potvora dělá vše pro to, aby mne viděla klusat s batohem na zádech. Povedlo se jí to. Nicméně v pozorování toho, jak ji ten trpaslík Měsíc zastiňuje, mi stejně nezabránila.

Ač perfektně rozklusán, klasiku LPU začal jsem klasicky kufrem. Část prvního kolečka už byla mimo mapu, bohužel se mi nepodařilo udržet azimut (první stadium degenerace orientačního běžce) a na dobrých šest minut jsem se zamotal v rýhách a potocích 300 až 500 m od kýžené kontroly. Mapa byla za běhu téměř nečitelná, klasifikaci cest neporozuměl jsem vůbec. O Majorovo světlinkách škoda mluvit, navíc na jaře jsou v mapě žluté flíčky v terénu ještě zelenější, a tak matou úspěšněji než jindy. Jinak vše sedělo perfektně, chyba byla především ve mně. Zbytek trati jsem pojal jako trénink na Šindelovou: naběhnout do oblasti kontroly a terčík dohledat podle za pomoci popisů a scanování terénu. U Majorova bufáče už mi to šlo mnohem lépe.

Tělocvična, kde nás ubytovali, zavírala vrata v jedenáct. Ještěže používat Windows už umíme docela dobře. Jen mi připadlo, že ty G dvanáctky mne poněkud zmohly.

Nedělní mapa 1:10000 byla čitelnější, chyb se mi ale podařilo nasekat požehnaně. V poslední době při realizaci postupů trpím levicovou úchylkou azimutu, navíc jsem často přebíhal.

U stánku mne Hřebík přemluvil ke konzumaci dvou Rychtářů. To se nemělo stát, pachuť ve mně zůstala až do Prahy, kde to musela napravovat firma Staropramen.

Honza

odkaz

Sosna v hajzlu

Původně jsem zamýšlel věnovat tento víkend rodině (po dlouhé době nemáme nikoho v nemocnici). Jenže ve Stavárně teď nějak nejsou lidi, a tak mi nezbylo než přemluvit Dášu, aby mne pustila i na štafety.

Začalo se dopoledním supersprintem na mapě 1:5000 s ekvidistancí 2.5 m. Vypláznul jsem 160 Kč za dvojnásobek startovného v naději, že jednou přece musím přestat plašit, a že možná právě dnes přišel den, kdy se dokážu na mikromapě bez potíží zorientovat. Vystartoval jsem s mladým Rambouskem. Po pár metrech jsme spolu svižně naklusali do prostoru se spoustou kontrol na všemožných tvarech. Rambo zaklel, že vůbec netuší kde je. Bezradnost eliťákova mne potěšila, ale vzápětí mi došlo, že to nevím ani já. Přitom jsem stál kousek nad kontrolou, jen se mi ten terén nějak nedařilo napasovat do toho barevného papírku v mé ruce. Začal jsem obíhat lampión po lampiónu, neustále točil volantem, a nic. Několikrát se mi povedlo i přesně určit svou polohu, ale kontrola se na mne usmála až po šesti minutách blbnutí. Uvažoval jsem, že to zapíchnu, na první kontrole by to bylo poprvé, ale nakonec mi to nedalo, a zbytek trati jsem doklusal.

Trošku mi neseděla klasifikace cest a porostů. Některé pěšinky byly v mapě zobrazeny jako tlusté cesty (část z nich bych možná ani nekreslil), místy se mapaři rozhodli světle zelený hustník vydávat za bílý les, ale to myslím nikomu moc nevadilo. Ani při pomalém tempu nebylo lehké některé kontroly najít, pořadatelé je dost pozašívali. Dopolední příděl smůly už byl naštěstí vybrán, takže mělkou prohlubeň v náletu mezi borůvkami se mi podařilo objevit bez problémů. A Béďa mne, sice o fous, ale přece jen neporazil.

Po dobrém obědě a vystáté TOI-TOI frontě mne čekal první úsek štafety. Do úzkého koridoru těsně po startu jsem se s těmi tlusťochy málem nevešel. Naštěstí jsem hned první kontrolu podělal a byl klid. Posledních pár zmatkařů mne definitivně opustilo u mělkého údolíčka na rozhraní porostů, které jsem několikrát obkličoval, ale nezajal. Koukat se do mapy zrovna při míjení lampiónu se holt nemá. Kousek před sběrkou se mi do palce levé nohy zapíchnul trn. Zouvat se mi už nechtělo, na doběhu to alespoň vypadalo, že dobíhám skoro poslední kvůli výronu.

Povečeřeli jsme v Jilemnici, hospoda na Vítkově. Moc mi tam nechutnalo. Ne kvůli kvalitě jídla, docela ušlo, ale z vedlejší místnosti nám z děsně hlasité bedny opakovaně pouštěli Melena (Ne, pětku ne..), Gotta, Kotvalda i s Hložkem a jiné hvězdy normalizace.

Nedělní závod byl mapově o dost jednodušší, takže jsem tolik neplašil. Navíc Pakuo doběhlo zároveň s naší A štafetou, což bylo znamení, že se nikam hnát nemusím. Předsevzetí alespoň ze začátku pomoci Tomáši Fibírovi vzalo za své hned v prvním kopci, předhonila mne tam i Pavla F. Naštěstí už jsem měl namapováno a mohl se chvilku dívat na něco hezčího, než na tu flekatou omalovánku, která sice bez problémů seděla, ale čumět do ní hodinu ...

Přes jetelinu, spoustu rýh, bahniště na okrajích polí a cíl se mi nakonec podařilo dorazit do vytouženého bufetu. Tam jsem se nad sklenicí Samsona ujistil, že farstování bylo stejně jako u Hradečáků poněkud nevyrovnané. Slávisté měli v sobotu některé kontroly dost daleko od sebe, občas byly i odděleny hustníkem. V neděli se mi nelíbil shluk těsně před diváckou kontrolou. "Závodil" jsem tam s Drbsonem a zdálo se mi, že ho mám daleko za sebou. K mému překvapení já musel přelézat rýhu a on si v pohodě klusal po cestě. Budiž mu přáno. A kéž bych všem stavitelům mohl vytýkat jen takovéto prkotiny.

Ještě se musím zmínit o hajzlech a o pochodech na a ze shromaždiště. Zase si, podobně jako při našem PŽ v Brocně, někteří účastníci stěžovali na kopané záchody zakryté plentou. Předpokládám, že podobně jako při našem PŽ v Brocně a VSP nároďáku u Mníšku pod Brdy, se našlo pár dalších (nebo stejných), kteří kritizovali pořadatele za to, že je před startem donutili k několikakilometrové procházce. Zdá se mi, že národ orienťácký začíná nějak měknout. Jakmile se některým zadnicím nedostane odvozu antabusem či autem až na shromaždiště, a tam, světe zboř se, dokonce nenajdou své milované TOI-TOIky, je oheň na střeše. Houby platné, že Jilemničáci tam měli ještě několik normálních keramických mís, v pánské části téměř pořád volných. Vytknul bych jim snad jen to, že na pánských WC neměli videokameru, která by natočila Sosnův pád do žlábku, bohužel v tu chvíli ještě prázdného. Spot "Sosna v hajzlu" by se určitě dobře prodával.

K výsledkům našeho oddílu. Bodovala jen děvčata, stačilo jim jen zúčastnit se. Na 99.9 % si tak vybojovala účast na mistrovství ČR, a na rozdíl od chlapů nebudou muset jet za trest na štafety do Brna. Snad se nám na podzim podaří rozhoupat k účasti i ty, které mají šanci na slušnější umístění.

Honza Tojnar

odkaz

A dokonce se to bude započítávat do světového rankingu

Sobotní závod jsem stihnul jen díky povedené stíhací jízdě autobusu Smíchov - Dobříš, který mi navzdory firemnímu zákazu zastavil na zastávce Mníšek p. Brdy. Tam se mi podařilo přestoupit na linku do Stříbrné Lhoty, kterou jsme chvíli před tím předjeli. Automobilisté byli pořadateli donuceni zaparkovat v Mníšku a dojít min. 2.5 km pěšky. Stejně se jich na to pár vykašlalo a upíchli se poblíž cíle. Zlí internetoví jazykové tvrdí, že placu na parkování tam bylo dost, a v neděli tam prý stáli skoro všichni (ti drzejší?).

Cílová louka byla rozdělena na část posekanou a neposekanou. Majitele neposečené se podařilo odhalit až těsně před závodem, jenže zakázal jakýkoli vstup na svůj pozemek. Zpočátku nebyl zakázaný prostor výrazně vyznačen, ale i přes řádně označenou hranici později skákali závodníci, kteří si chtěli ušetřit 500 m z celkových 2.5 kiláku cesty na start. Hlídání čáry se ujal Kurej, ale stejně neměl šanci všechny pochytat.

Start první etapy se nacházel nedaleko kláštera Skalka. Před lety jsme tam byli na běžkách, klášterní kaple byla tehdy dost zchátralá. Dnes má novou omítku, uvnitř sice zůstalo vše při starém, ale už tam sloužili mši. Považoval jsem to za špatné znamení - zádušní mše již před startem. Ale zrovna zpívali "Bože dej nám sílu", tak jsem v duchu také poprosil. Vyplatilo se. Trať byla sice fyzicky náročná, ale já ji uběhl bez větších potíží. Škoda jen, že to nešlo rychleji. Překvapilo mne, že mapa docela seděla. Byl jsem připraven na horší Komančovinu, ale když většina postupů vedla po cestách, tak si chybek člověk ani nevšimne. V kamenných lomících už to bylo horší. Nevyznal se tam ani úřadující mistr České a Československé republiky v nočním OB. Naběhnul na naší kontrolu a chtěl po mně, abych mu ukázal, kde jí mám. Jenže já už byl dost daleko od něj a spěchal na pivo. Heňa vůbec neměl svůj den. Před cílem narazil falešnou sběrku a byl DISK.

Když jsem si stěžoval staviteli prvního závodu na stupiditu tratě H21B, byl jsem odkázán do patřičných mezí slovy: "Kdybys viděl, jak je to zmapovaný, tak by ses nedivil, že stavím kontroly u cesty". Nu což, hlavně že fungoval bufáč a přilehlá hospoda, ani 1500 účastníků nevytvořilo příliš dlouhé fronty. Z hospody nás sice vyhnali už kolem půlnoci, ale čepovalo se ještě ve stánku. Bohužel za doprovodu deště a produkce tří gerontů, kteří se pokoušeli o country fidlovačku. Spát se šlo poměrně brzy.

V neděli na mne po 2.5 km rozklusání na start čekalo stejných 12.5 km jako včera. Jen se mi zdálo, že kopců bylo méně. Hned na začátku závodu mne trochu vyvedl z míry Kamenáč, který tlačil kolo a tázal se, zda mám občerstvovačku nakreslenou na dolní nebo na horní cestě. Po pravdě jsem mu odpověděl, že v těch místech žádnou nemám. Později jsem se dozvěděl, že minul odbočku ke kalíškům a skončil 1500 m vzdušných a 80 výškových pod nimi.

Trať byla minimálně stejně stupidní jako sobotní, ale v porovnání s jinými kategoriemi na tom byla H21B ještě dobře. Třeba 2 km postup od kontroly ke kontrole po průseku na nás nevyšel. Ale proběhali jsme si místa, kde by mapa neseděla ani slepému. Pro zimní ligu to myslím bude ideální.

Těsně před sběrkou okolo mne proběhnul Pavlík Hanák. Zdálo se mi, že se nějak fláká, asi měl pocit, že to v lese podělal. Snažil jsem se ho vyburcovat tím, že jsem zrychlil, dohonil ho a šlapal mu na paty. Jenže se mi pod nohy připletl nějaký žáček, já se mu pokusil vyhnout a málem si vyvrknul kotník. Škoda, kdybych Pavlíka pohonil ještě na fáborech, možná by neměl na vteřinu stejný čas jako Horáček. Po závodě se mi v bufetu svěřoval, že příští rok s běháním v elitě končí, neboť ho už nebaví jezdit na závody a jít spát po pár pivech, že se chce někdy taky pořádně ožrat. Nejbližší takovou akci plánuje na pětidenních. Myslím, že nebudu sám, kdo ho podpoří.

Na shromaždišti jsem mluvil i se stavitelem druhého dne, Kožakem. Své dílo mi přes mé námitky sám vychvaloval. A má pravdu, nikdo to za něj neudělá.

Honza Tojnar

odkaz

Do Marihuánských Lázní jezdím často a rád, neboť tam nebývá nouze o zajímavé zážitky, a to nejen na poli sportovním. Jen nesmíte věřit prolhaným turistickým průvodcům, které za nejdůležitější atrakci města považují kolonádu se zpívající fontánou. Tou skutečně nejvýznamnější památkou obce je Eldorádo, El Paso, popř. Lidový dům. Tyto tři názvy patří jedné putyce, kde najdete možná nejlevnější a nejkvalitnější pohostinství v kraji, a zcela jistě se tam nebudete nudit.

Poprvé jsme jí navštívili hned během mé první návštěvy Mariánek (třídenní VŠ Praha, cca 1987). Jéňu zaujalo, že v plánku místních hospod, který získal ve vlaku od OB domorodce Fišáka, byl tento podnik označen jako místo, kde se smí zpívat. Jenže po předvedení Gumovýho panáka, Žluté ponorky apod. nás vrchní nejprve podmínečně, a hned na to i skutečně vyhodil z hospody. Vyprovodil nás slovy: „Zpívat tu můžete, ale řvát mi tady nebudete!“ Ještěže už jsme se předtím stačili podnapít. Cestou do kempu na ploché dráze našel Jéňa ježka, vzal ho s sebou a postupně nacpal všem Stavařkám do spacáku. Potom se nám zachtělo mrknout se kdy ráno startujeme. Jelikož nám nikdo nepůjčil baterku, jeli jsme si posvítit Bertíkovo škodovkou. Plochá dráha se nám moc líbila, obkroužili jsme jí ještě několikrát.

Byly to fakt prima závody. Pořadatele nezaskočila ani plánovaná návštěva komunistického ministra hvozdů, kvůli kterému místní dřevorubci odstranili z lesa všechny pečlivě zamapované vývraty.

Zjišťuju, že z prvního závodu si toho pamatuju relativně nejvíc, ostatní příhody a akce mi nějak splývají dohromady. Hádám, že to mohlo být v roce 1991 při mistrovství světa, když jsme v motelu Start na ploché dráze slavili narozeniny Moniky Lisé. Nikdo tehda nechtěl přistoupit na můj návrh, abychom ji v rámci oslav odnesli na kolonádu, dopřáli jí osvěžující koupel a proměnili tak zpívající fontánu ve vřískající. Po návratu z oslavy jsem nemohl najít svůj stan, neboť mi ho žertující přírodovědci poponesli o kus vedle. V té tmě jsem ho nemohl najít, takže se všichni náramně bavili, ale jen do chvíle, než jsem začal vytahovat kolíky jejich stanů. To se naopak začali vztekat, jenže stan mi stejně neukázali. Naštěstí Honza Ptáček po chvíli vyměknul.

Nejzajímavější setkání probíhala většinou v Edorádu. Předloni se mi nějaký Rom pokusil na záchodě prodat zaručeně zlatý prsten za dvacet korun. Nějak jsme se s ním pak dali do řeči. Dělal „šéfa“ jednomu negramotovi, kterému hrozilo vězení za krádež palubek. Podepsal prý někomu nějaký papír, dotyčný ta prkna naložil na náklaďák a ukradl. Cigoš ho celý večer přesvědčoval, že sedět nepůjde, když neumí číst. Analfabetický smolař nám poté ukazoval protokol, popisující jeho nespravedlivé zadržení policisty, když někde ležel opilý a pomočený.

Asi před pěti lety jsem v El Pasu zaplatil mladému Martinu Buzkovi z PGP dvě piva, a až následně jsem se od Sosny dozvěděl, že mu je teprve třináct. Letos se mi za to Marťas ošklivě odvděčil. V Eldoradu se pečlivě připravoval na maturitu, vpravil do sebe osm piv a pár zelených, načež poblil kulečníkový stůl, a chvíli na to i mojí bundu. Agresivní zakroucené polévkové nudličky mi zalezly dokonce mezi dva spojené suché zipy na rukávu. Přesto mu v žaludku zbyla ještě dávka pro jeho vlastní karimatku. Obsluha to brala sportovně, při uklízení šavlí s námi dokonce žertovala. Vyhodili nás teprve až poté, co se u vedlejšího stolu servala skupinka místních štamgastů. Jeden opilec vytrvale požadoval po své partnerce klíče od tiráku, nazýval ji dojnicí a ostatním u stolu říkal „vy sociálové“. Ona mu marně s pláčem vysvětlovala, že žádné klíče nemá. Nakonec se na ní vrhnul a museli ho pacifikovat spolusedící. Přitom ho nazvali pedofilem, což konflikt ještě vystupňovalo. Po utišení incidentu nás s omluvou, ale přece, zkasírovali.

Sobotní návštěva Lidového domu nebyla nijak dramatická. Nejprve usnul Sosna. Jéňa mu přizdobil klín narciskou a vyfotil ho (fotky snad časem dodá). Z ničeho nic se Milan probral, vystartoval z hospody tak rychle, že Sosnovka jeho nástup nezachytila a musela s námi zůstat do zavíračky. Později usnul i Jéňa, bohužel se přitom zapomněl vyfotit. Alespoň jsme si s Lenkou mohli v klidu pokecat o výchově dětí.

Jo, také jsme byli v lese, a dlouho. Terény jsou tam špičkové, mapy a tratě mívají své mouchy, jejich úroveň se však bohužel každým rokem zlepšuje. Už to zkrátka není ta správná západočeská bojovka. Ale třebas to vyjde zase napřesrok. Účast na příštím ročníku Jarního trojúhelníku vám rozhodně doporučuji.

Honza Tojnar

odkaz

Tak jsme si konečně jednou zapořádali při poměrně slušném počasí. Při zavádění stojanů nám sice trochu sprchlo, čarodějnický táboráček ale stejně vzplanul. Podstatnější komplikací bylo, že ač hostinská slibovala putyku otevřenou dlouho do noci, v devět všechny vyhnala, a já musel své dětičky namísto slibovaným gulášem nafutrovat opečenými buřty. Úplně nejhorší rána osudu přišla kolem desáté večer, kdy jsem se konečně dovolal šéfové místních fotbalistů, která nám měla přivézt pípu. Omlouvala se mi, že dorazí až ráno před závodem, skuhrala něco o chřipce. Z jejího hlasu bylo však patrné, že to rozhodně nebyla chřipka stoprocentní, tak maximálně dvě promile.

Chodbalisti i s výčepákem však skutečně dorazili, a to v 6:14 ráno, čímž mne donutili začít makat mnohem dřív, než by dokázal zlý Machač blahé paměti.

Občerstvení patřilo k největším kladům závodu. Přestože pivo dosti pěnilo, nevšimnul jsem si žádné extrémně dlouhé fronty. Možná to ale bylo tím, že já šel vždycky dopředu. Spokojenost byla i na straně kopálistů, prý tam máme pořádat častěji. Slíbili, že se přimluví u majitelky lesa. Je to jejich známá, znají i sestru správce místních lesů. Třeba se nám podaří dojednat na příští podzim Sedm chlebů.

Natruc TOI TOI klubu jsme pro závodníky připravili GIGASPORT WC (viz Jéňovo fotky na http://jaga.unas.cz/brocno/brocno.htm). Doufali jsme, že to závodníci a sponzoři ocení, ale kupodivu jsem zaregistroval i pár negativních reakcí.

Hodně lidí si stěžovalo i na umístění kontrol ve skalních bludištích, prý to na mapě 1:15000 nepřečetli. Asi byli na Písečňáku poprvé. Stejně si nemyslím, že to bylo méně čitelné než jiné kokořínské labyrinty, třebas i v měřítku 1:10000.

Pár kverulantů si stěžovalo na velkou vzdálenost na start. Nevím, dva kiláky se mi nezdají zas tak strašné, ale pokusím se přemluvit mluvčího Brocna, aby inicioval referendum o přesunu vesnice blíž k lesu. Pošlu mu materiály o přesunu mosteckého kostela, snad ho to přesvědčí.

Část pretekárou naříkala nad příliš dlouhými tratěmi. Ale o to nám šlo.

Jeden nejmenovaný závodník cestou na prezentaci odbočil v Chudolazech o křižovatku dříve (ze směru od Dubé), projel celým závodním prostorem a obrátil se až na otočce na severu mapy. Nediskli jsme ho, neboť nás letos nechal za pakatel přespat ve svém Lesním hotelu.

Honza Tojnar

odkaz

Hrdě přiznávám, že jsem odporné, hnusné a namyšlené samčí prase, které s radostí každé jaro seřeže jakoukoli ženskou zadnici, která se mu během Velikonočního pondělí připlete pod ruku. Jelikož samozřejmě chci, aby i z mých synů vyrostli řádní falokraté, tak jsme včera s Honzíkem a Míšou pobili půlku Litvínova.

Chlapcům se to moc líbilo. Honzík správně trval na tom, že nejprve musíme jít za jeho učitelkou. Zajeli jsme i do nemocnice, ani zápal plic dceru neomlouvá. Dalším úspěchem naší sadistické eskadry bylo zmlácení jedné moji rizikově těhotné kamarádky.

Ukrutnost našich výpadů nejlépe dokládá to, že na mne byl později spáchán neúspěšný atentát. Když jsem si šel večer zaběhat, kdosi po mne z balkonu sousedního paneláku hodil syrové vajíčko. Dopadlo ale metr vedle. Asi nějaká neukojená masochistka, kterou jsme nestihli navštívit.

Doufám, že se i sedacím partiím Stavařek dostalo náležité péče, a těším se na to, že se milé dámy s námi podělí o své jistě bohaté zážitky z hodování. Klidně si počkám. Chápu, že se jim teď nějakou dobu nebude chtít sedět u počítače.

Honza Tojnar

odkaz

Tratě letošních Procházkových velikonoc mi letos připadaly méně náročné než kdykoli předtím. Asi to bude tím, že jsem neměl s kým pařit až do rána, Jéňa kalil na Moravě a Martin Žáček s Terezkou jezdili pařit do Prahy. Za své startovné jsem si v lese pobyl dostatečně dlouho, ale to přičítám slabosti svého ne dosud vyléčeného organismu. Mapově náročnější byla snad jen houbařská první etapa, ale ani ta nebyla moc nápaditá. Stavitel druhé etapy mne docela vyděsil, neboť začátek mužské elity vedl téměř po fáborcích. Ještěže šetřili krepákem, občas jsem fakt nevěděl kudy mám běžet. Ve třetí etapě jsem musel zachráňovat malou holčičku, která se na nedostatečně vyfáborkované tlusté cestě rozbrečela, když nemohla najít kontrolu.

Samozřejmě nechyběly typicky kotlářkovské dlouhé cestovky cikcak údolími, zakončené climbingem na kontrolu a následným sjezdem, spojeným s výběhem do protisvahu. Obíhačky byly až příliš snadno odhalitelné, několikrát jsem dokonce během etapy stejný postup zopakoval ještě jednou v protisměru. Taky mne trošku naštvalo posunuté kolečko jedné kontroly, ale to je jen drobný detail. Alespoň jsem si potvrdil, že lampión je vždycky až ve čtvrtém skalním průchodu.

Průšvihem málem skončilo spaní v mělnickém učňáku. Správce odmítnul otevřít více než 4 třídy a v tělocvičně v pátek probíhal nějaký turnaj, uvolněná byla až v sobotu. Škoda, že jsem se to dozvěděl až v neděli před startem, třeba bych jí měl sám pro sebe. Závodníci se naštěstí rozmístili po chodbách, já si našel pěkný mramorem vykládaný výklenek přímo před WC. A těch pár cizinců co chtěli ušetřit alespoň vidělo, že na levnější ubytování není jen tak.

Stavárnu jsem myslím reprezentoval důstojně. Jak říká Harold, i poslední eliťák je furt lepší než první áčkař. A jelikož i nejhorší manžel je lepší než nejlepší manželka, po závodě jsem se spořádaně vrátil domů k dětem. Honza Tojnar

odkaz

Po úterním tréninku na volejbale jsme se usadili Na žábě. Když jsem si přečetla lístek a ujistila se že to Honza přežije tak jsem si objednala bůček. Vzápětí se ovšem objevil malinkatý kuchař, pečlivě si mě prohlédl zdola nahoru a zhora dolů a nakonec rezolutně prohlásil, že mi bůček neprodá! Prý ho tam má už měsíc a prodá ho někomu jinému. Zřejmě jsem ho děsně okouzlila, asi tou objednávkou, protože další část večera jsme měli několik kulturních vložek v podání kuchaře z Humenného, druhého nejkrásnějšího města na světě, po Riu de Janeiru. Citaci Šekspírových sonetů (odhaleno samozřejmě jéňou) ani zpěv ruské hymny za doprovodu dvou pokliček bohužel reprodukovat nedovedu. Proto vám předkládám alespoň 4 kratičké pohádky z autorského pera výše zmíněného všestranně nadaného kuchaře alchymisty z oblíbeného podniku na Žábě...

Pohádka 1 | Pohádka 2 | Pohádka 3 | Pohádka 4 |

odkaz

Je vidět, že k úspěchům není ani tak daleko, jak by se mohlo zdát. Stačí zajet do blízke ciziny a udělat si z mistrovstvi Slovenska stavařský přebor v LOB. Sice v kategorii "B", ale i to se počítá. Půjčil jsem si od taťky jeho západní fáro značky Trabant limuzína:-). Sešli jsme se na Svinově a po chvilce úsilí jsme naložili všechny věci. Jana si sice stěžovala na trochu málo místa na nohy, ale nějak to zkousla. První jsme zajeli trochu zatrénovat na Raču (já, Jana a Tomáš jsme se rekreovali na sjezdkách, Robert to vzal s tréninkem vážně a svištěl na běžkách). Večer jsme se pak přemístili do Kremnice. Jediná možnost se najíst byla v místní pizzerii. Ráno jsme celkem v pohodě vyjeli na Skalku (pokusil jsem se žádat slevu za parkování za takový výkon tohoto auta, ale málem jsem dostal po hubě od hlídače na parkovišti:-)))...prý to jezdí nahoru na 3ku:-). Pak už nic nebránilo sbírat vavříny...Robert skončil 2., Tomáš 3., já jsem po drobných chybách zůstal 4.... Druný den jsme měli trochu problém nastartovat, když jsem 10km ze Skalky zapoměl vypnout sitič, ale povedlo se a úspěchy se zase dostavily...Tomáš vyhrál, Robert 2. a já po zmatené jízdě zase 4. (vyhrál jsem jedinný mezičas a to snad skoro o 1 minutu...byl to takový brutální sjezd)...alespoň měl kdo fotit:-). Jana také obstála, když jela mistrovskou kategorii a podařilo se jí neskončit poslední. Pak už šlo jen o to, šlapat na plyn co to dá a stihnout poslední vlak, což se nějakým zázrakem podařilo (200km za 4 hodiny je celkem obstojný výkon). Dobré výkony se projevily i v celkovém žebříčku "B", kdy Tomáš skončil 3., já 6., Robertovi bohužel chybí závod. Tak doufám, že se nám příští rok bude dařit i v žebříčku "A" a takových fotek bude více...

odkaz

Sosna jako správný stavař hned po příletu z Číny zamířil do Březí (prý se ani nestihl podívat na děti) a po absolvování "kratšího" scorelaufu se usadil v místní hospůdce, že si dá jedno pivo a vyrazí k rodině. Piv si dal víc a taky zapracoval časový posun. Co z toho vyšlo, vidíte zde...

Sosna odpovídá: No to není žádné hrdinství pospávat v 8 hodin večer v hospodě, když v hlavě máte 3 hodiny ráno. - Já vím správný stavař vydrží v hospodě bez spaní 24 hodin nonstop, ale kdo z vás má v tomhle čisté svědomí?

odkaz

Prestoze v chatce bylo po noci kolem nuly (obcas zmrzla voda v umyvadle) a profukovalo o sto sest, nemohl sem si nevsimnout kyseleho vyrazu holek po vstupu do me mistnosti. Pockej Milosi, az pujdou k tobe to utecou. A taky jo po vstupu k Milosovi holky pelasi pro sprayovy deodorant a cekaji asi 10 minut nez se odvazi vstoupit.

odkaz

http://sosnov.ini.cz/shangrila/shangrila.html

odkaz

Mnohem blíže než sem do Kunmingu (600 km) - hlavního města provincie Yunan bude do Tibetu (180 km), Indie (280) a Barmy. Také hory budou trochu vyšší, nejvyšší hora Sečuánu má přes 7500 a bude na východ. 6800 vysoká hora na hranici Yunnan - Tibet bude na západ a nějaká ta 5600 vysoká hora má být na jih. A jinak digifotky z Kunmingu jsou na extra webu http://sosnov.ini.cz/kunming/kunming.html

odkaz

Pár prvních obrázků z Kunmingu je na extra webu http://sosnov.ini.cz/kunming/kunming.html

odkaz

Po příletu do Kunmingu zjištujeme, že jsme v příjemném vysokohorsky položeném velkoměstě. Bydlíme v bytě s pěknou vyhlídkou, takže vidíme, že město s mrakodrápky je v dálce obklopeno horami - odhaduji tak dalších 1OOO metrů vysokými, takže do 3000 metrů nad mořem. Přímo u nás je Forest University na jediném kopečku přímo v dosahu města, kde z prostoru vyčnívají kopce ale jen 200 metrové. Máme dělat mapku školy, ale zjišťujeme, že podklad je pouze plánem, škola je hotová sotva z poloviny, jen třetina pozemku je zatravněna, velká část jsou staveniště nebo potencionální staveniště a tak to tam podle toho (a to pozor jsme v Číně) vypadá. Hostitelé proto chtějí hlavně část nad školou, kde je les a také získat know how včetně kreslení OCADem - nevím co v Číně ví o beta verzi, demo verzi, freeverzi a licenci na sw .-), když jim o tom přednáším. Les za školou je težký a spíše nebezpečný prostor, kde je třeba i při mapování moc nikam nelézt a dávat pozor. Samozřejmě, v oblasti, kde můžete i na konci října chodit celou noc v krátkých rukávech (naštěstí jsem se tomu vysmekl) roste dost bujné vegetace, ale podrost, hustníky i pichlavost ještě snad půjdou. Mnohem horší je, že prudké svahy jsou pokryty velice kluzkou hlínou a my jsme ultry na mapování nevzali. Okraje roklí tvoří často až 5 metrové strže, kam přerůstá tráva a tak není do strží vidět a naopak do nich jde skrz trávu spadnout. Proto to bude spíše na orientační vycházky. A my jsme postaveni před problém jak vůbec takový prostor efektivně zvládnout. Pěkným dobrodružstvím se ukázala moje vycházka do města. Porušením snad všech mých zásad neberu číslo na mobil Miloše, nemám mapu, neberu Lonely Planet s pár čínskými výrazy a neberu ani buzolu - přece je to jediný vršek v placatém městě, mám čerstvě nastudovanou ortofotomapu velkoměsta, jsem na severozápadě a město je menší než Praha, která jde za noc přejít. Miloš kreslí mapu a já vycházím víceméně rovně do centra pamatuji si nějaká čísla busů. Překvapujemě mne, že ačkoliv úzkokolejka z Vietnamu přichází od jihovýchodu, jsou na severu tratě a vlečky úzké. Protože asi daleko nedojdu stáčím to podle mapek na zastávkách spíše k nádraží. Tam ale také nedojdu, je po desáté a Miloš už snad bude mít dokresleno až dojdu. Křižuji znovu úzkokolejku a na nadjezdu přehlížím elektrifikovanou trať. Pak mně nějaké mimoúrovnňové křižovatky stáčí moc na východ, začínají se zamykat krámky a utichá i provoz autobusů, na které jsem spoléhal. Začínám i ztrácet přehled o směru. Pahorek z roviny není vidět. Orientuju se podle měsíce, ale ten je skoro v úplňku a uprostřed noci není moc na jihu, ale potvora skoro přesně nad hlavou. Přesto asi správně určuji západ. Jenomže kilometrů je to dost a já zjištuji, že nic nepoznám, ukázalo se nakonec, že ani vchod k našim domům. Když narazím na předtím přehlédnuto elektrickou železnici, beru raději taxíka (busy už nejezdí), jenže jak mu vysvětlit co je Forest Univerzity čínsky. Umím jen slovo Pei a Dong (sever a jih). Moc nechápe, vlastně chápe, ale na severu jsme. Zastavujeme u mapy a já mu upřesňuji ten severozápad a snažím se mu ukázat číslo busu 70. Asi druhá anglicky mluvící osoba- děvče, kterou taxikář zastavil pochopila včetně čísla busu a taxikář mne radostně veze správným směrem. Chvíli poznávám, chvíli pochybuji. Nakonec mne chce vyhodit u nějakéhao baráku s nápisem China bank, žádná vrátnice, žádná konečná. Povědomé je mi jen to bláto. Ještě dál ukazuji, tak jo, už je tu konečná a opět nepoznávám. Taxikář tedy ukáže ještě na cestu někam do tmy. Přece jsem si ulici odpoledne fotil a i tu konečnou autobusu. Je tam i nějaká škola či koleje a odtud vychází student, ten si chce vyloženě anglicky popovídat a ukazuje také do tmy. Jdeme tam a vrátnici nepoznávám (ani jsem mu neříkal, že jsem to sem přijel mapovat!), jen ten vršek je mi povědomej a snad ta špína na ulici. Když dojde řeč na světové strany je student přece jen zaskočen, a říká že jsme na východě. Z kopečku ale vidím jasně, že jsem dobře. Jen nechápu, když mně měl taxikář hodit k univerzitě nebo na konečnou, že mi zastavil přímo u ubytování, které jsem díky zavřeným krámkům nepoznal. A to jsem si naivně myslel, že se nechám vyhodit hned jak poznám křižovatku na okružní ulici, abych ušetřil. Miloš ještě nedokreslil, a ještě stále bylo na krátký rukáv, že bych se šel ještě někam po půlnoci projít?

odkaz

Spěšné, ale zdlouhavé loučení z Šanghají Komunikace v Šanghaji trochu vázne, veškeré přání se řeší anglicky přes telefon do Pekingu. Místní styčný muž Mr. Crocodile umí naštěstí anglicky alespoň klíčové slovo beer, a tak alespoň v něčem nám vyšli v restauraci vstříc. Mysleli jsme, že přání odletět musíme projevit pár dnů napřed, kvůli sehnání letenek. Snažili jsme se domáknout naš dálší farplan a tak Miloš volá po po poledni z parku do Pekingu. Nevím, ač byla ještě trocha práce v druhém parku, už večer se objevuje Mr. Crocodile a v ruce mává letenkami do Kunmingu, odjezd v 6.30 ráno. Už před tím, při jednom sezení, kdy jsme si výjimečně popovídali za pomocí anglicky mluvícího přítele jsem projevil přání získat informaci, jak se dostat na druhé šangajské letiště Hongqiao (Miloš říká čauhončao). Vyplynulo, že se nemám starat, a že když tak taxíkem. Kupodivu, ale můj nápad použít nadzemku anglicky mluvící domorodec připustil zkombinovat. Teď jsem se chtěl dozvědět podrobnosti odletu, ale mám být připraven - domlouváno posuňky a tužkou - v 6.30. Alespoň se nechám ujistit, že letiště je Hongqiao jak ostatně vyplývá z kódu na letence. Potvrzuje, ale odmítá mi sdělit nějaké údaje, jak se tam dostat, přece nás vyzvedne. A tak začalo malé dobrodružství. Druhý den se Crocodile nedostavil a než jsme konzultovali Peking bylo sakra pozdě. Pozdě bylo vlastně i před tím. Přece jenom málo zacpaná Šanghaj má také svá místa a tím je elevated inner ring vedoucí souběžně Elevated Light Rail Pearl line (nadzemky). Ta nadzemka by to urychlila. Estakáda je totiž úzká a regulace na ní je jednoduchá. Pod ní vede také silnice, která vše křižuje pomocí semaforů. Když se vršek zacpe - má jen dva pruhy - nepustí vás nahoru a jede se spodem, což trvá. Až čvrtý nájezd nás pustil mezi vyvolené, ale samozřejmě to bylo stejně zacpané a tak se dostavujeme na letiště půl hodiny po odletu. Kupodivu přeobjednání letu na let za 3 hodiny je vyřízeno za pět minut, ale všechno má svůj háček. Odlet nemůžeme nikde najít! Dotaz do Pekingu byl asi zbytečný, naštěstí nám zapálilo a zjišťujeme, že let platí ale z Pudongu. Hmm to je asi 60 km naštěstí po dálnici i když v hustším provozu. Ihned nacházím meziletištní bus a když už srkáme na palubě busu butylku vody, přišlo doporučení z Pekingu použít taxi. Nakonec spíše čumím, jak jde zmeškaný let vyřešit hladce, ale při návratu směr Europe na pomoc místních nespoléhám ani náhodou. Pak už jen lapálie z nůžkama, na které jsem při rychlobalení na rozdíl od nože úplně zapomněl. Kdyby mi alespoň řekla ve které části batohu je vlastně mám. Pak se točíme nad Pacifikem, sledujeme obří ostrovy na řece Jangze a pak sděluji Milošovi, že v mracích pod námi musí být Forest park. Rysák bude mít radost, že jsem i další den pokročili v mapování a miloš alespoň spatřil z výšky Heping park (letecký snímek jsme nestihli), pak ještě pohled na PWTčkový Luxun park, kde jsme poblíž bydleli a pak už více méně neznámá Čína. I v Kunmingu funguje internet, pomalu, ale alespoň nepadá. Bydlíme v ubytovnách spolu s učiteli místní univerzity a naši zvatelé řeší pohotově komunikační problém výpomocí od učitelů angličtiny, takže zde komunikační bariéra padá a můžeme i instruovat, jak se tvoří mapy pro OB. Počasí je v 2000 nadmořské výšce rovněž svěží a díky jižní poloze se opět chodí i v noci v kratkých rukávech. Cesta k univerzitě, kde bude naše další mapa včetně přilehlého lesa, je dlouhá 400 metrů, je nám ale nabízen školní autobus. Jen to vstávání styčných učitelů v 7 ráno nám vadí - to tu bude snad ještě tma - jsme po 1800 kilometrech o jedno časové pásmo proti Šangaji mimo. Ulice už jsou trošku jižnější, v případě deště by se hodily i holiny. Jídla jsou trochu ostřejší, ale brzo pochopili, že by se nám hodili i vidličky a pivo, takže pokrok.

odkaz

Park končí na jedné straně nábřežím, kde teče Perlová řeka. Těsně u moře se vlevá do Chang Jiang. Proplouvají tudy větší lodě do Šangaje. Kotví, zde spousta nákladních kocábek, které už těžko někdy vyplují, zato se v nich bydlí. A jak tak koukám do bláta, chodí se na břeh jen při odlivu rovnou, protože lodě jsou na mělčině. Zajímalo by mně, odkud berou elektriku pro TV. Docela zajímavé ukončení parku.

Ve všední dny ruch v parku utichá, nějaký ten školní výlet- děcka s rudými šátky a zasloužilí důchodci, kteří daleko za bránu nedojdou. Atrakce jsou zavřené a vládne čilý pracovní ruch. Všude se kopou jámy, les v Rysákově části se postupně stěhuje do mojí. Rozebírá se další ze čtyř železničních stanic. Tu první zamaskovali dokonale. Zasadili tam ohromné stromy, kdybych neměl mapu z roku 1999.

Slunečné počasí s mírným větříkem a teplotami kolem 25 stupni má na zdejší národ zjevně stejné účinky jako počasí u nás na konci máje. Různě často až odvážně propletené dvojice jen nerad ruším. Ale ta kvanta nově osázených laviček musím mít v mapě. Do šíleně zabušené části mizí 2 páry, tam tedy nemusím. Číňané jsou jak je vidět národ snaživý. My jsme zase na světě první ve spotřebě piva.

odkaz

Normálně "česky" tady chutnají jen melouny, pivo a snad rýže. Mapujeme park, chodíme převážně po cestičkách, všude je k dostání chlazené pivo. Je neděle a tedy dost plno. Většina osamělých budek jsou záchodky - čisté, jinak jsou tu pouťové atrakce - prolejzačky houpadla, kolotoče, horská dráha, autodrom. Mně potěšil asi kilometr dlohá železnička, která se prohání i bílým běhatelným lesem a má dokonce tunel. Také mě zaujala střelnice. Z prvních 2 stání se střílí na terče, z dalších na dětské medvědy v člověčí velikosti - inu trénuj od mala jako voják. Dospělí pak většinou střílí z posledních třech stanovišť, kde je uvázaná živá slepice - asi už pak nemusí do kráječe na hranolky. Miloš mapoval pikniková místa a dopadl jako Méďa Béďa ve večerníčku, když je pohoštěn z piknikového koše návštěvníků. Miloš už si teď nemyslí, že ty lahůdky co připravují ve vyřazených popelnicích prodavči na ulici, by mu chutnaly, i když pěkně voní. Při revizi mapy není o změny nouze. Ve státě, kde roste rychlorostoucí bambus a ve městě, kde ještě rychleji rostou věžáky a mrakodrapy, není problém změnit prostor tak, že místo asfaltového plácku roste na místě les padesátiletých stromů. Navíc není ani potřeba bagr, ochotných lopat je všude až moc. V jednom místě všechno sedělo, až na to že mezi lesíky přibylo přes 10 laviček. Myslím, že to od správy jednoho z nejlidnatějších měst nebyl šťastný počin. Připadal jsem si jak šmírák, ale doufám, že ta cedulka co byla přivázaná na každé lavičce, nebyla o zákazu odhazování papíru ani nějaké poetické milostné verše, ale varování Pozor také nás může být 2 miliardy! A to nemluvím o tom, že v parku jsem viděl vypůjčené jen dvojkola.

odkaz

V amstru na letišti skončila převaha bílých. Číňani začali s Milošem hrát škatule škatule.OK alespoň sedíme u sebe, i když Číňani podstrčili Milošovi cizí sedadla, ale letušky to řeší, a jak zjišťujeme škatule škatule se hrají i v místních busech a trolejbusech. Kdo si během cesty dvakrát nepřesedne je nula. Nad Mongolskem nám pouští záběry z Prahy. Vím jen, že se nějací mafiáni se stříleli v Nerudovce a že Střelecký ostrov se dobře ostřeluje ze střechy národního divadla. Žít v Praze bych se bál. Časový posun řešíme kaprovsky. Nejdem spát. V době obvyklé kapří zavíračky 0.00 zjišťuji, že se rozednívá a urychleně objednávám poslední pivo. Po chvíli se pod námi objevují mrakodrapy na Pudong Park v samém centru Šanghaje. Pak začínají na obrazovce paradoxně přibývat kilometry do cíle. Skončily na 38, tolik je asi zpět do Šangaje. Při výstupu dávají záběry Karlštejna, Konopiště a Hradčan. Letiště Pudong je asi 3x větší než Ruzyně a je totálně pusté. Tak brzo v 7 ráno je tu opravdu jen náš Boeing a trocha personálu. I dálnice do města je pustá. Možná je to sobotou, ale Šangajská doprava je bezproblémová i v centru. Žádné zácpy, žádné plné busy, jen trochu chaosu - cyklisti, troubení a jízda na červenou asi jako v Praze a hlavně docela málo aut. Magnetická dráha z letiště vozí zatím maringotky a měřidla stavařů - jediné boudičky opatřené čínskou vlajkou, jinak žádné hvězdy, portréty, ale jen reklamy a bilboardy, mekáč na každém rohu. Hned na letišti sauna, celý den i v noci přes 20, ale slunečno - měl jsem pravdu já a ne Rysák, když tvrdil, že sluníčko v Šangaji nebude. První cesta na mapu rozhrkaným autobusem s děravou zádí, příčné prahy na zpomalení nejsou třeba, jsou kontinuálně v silnici. Návrat přes druhou mapu (park) je s problémy - večer po zopáknutí zjištujeme, že v nejpodrobnější mapě nemáme osmipruhovou novou ulici. Všude nové 45 patrové paneláčky pro nové číňánky. I moderní mrakodrapy se honosí zavěšeným mohutným ventilátorem obludné konstrukce.Večer se jdeme najíst. první jídlo nějak nevyšlo a organizujeme si ho sami. Poté co, jsem si vysvětlili, že oznámená cena 45 dolarů jsou spíše Yiuany nám nic berání nafasovat tyčky a vařenou slepici projetou kráječem hranolek (jó že v šanghaji to nehrozí) Tyčkama není třeba moc umět, stejně podle okolí zjiˇšťujem, že vše má skončit na stole a ne na talíři. Pak jedeme nadzemkou kolem Šanghaje - to město nežije v komunizmu snad ani píď - snad jen slabší pouliční zářivky a některé starší busy, ale jezdí tu i amoderní patra a nízkopodlažky, jinak všude nové a rozestavěné 5o patrové budovy uprostřed předražených obchodů - můžete jet nadzemkou deset dvacet kilometrů a stále totéž... Konečně jdeme spát po 33 hodinách. a připojeni na internet toč 8888 dej username 8888 a password jednotně a jednoduše 8888.

odkaz

Ahojky, internetové stránky Star eye jsou již public domain. Adresu je tudíž možné přeposlat dál nebo ji uvést na internetových stránkách. Adresa: http://mujweb.cz/www/mumuland/ Pěknou zábavu! Starouš

odkaz

Chápu, že můj nový fakáč, pokud se na nějaký zmůžu, prozradí na mne víc, než jsem ochoten sdělit úřadům, policii či manželce. Hurá, už nebudu muset nosit občanku. Stačí když policie bude mít SI krabičku. Pokud mne najdou s mým strčprstem v poušti, na dně přehrady stačí jen vyčíst údaje a bude jasno. Ale i když chci pečlivě vyplnit všechno s jednou rubrikou si nevím rady. Asi tam zapíšu, co kdysi jedna reproška (ta ovšem do anglického dotazníku): Líbí se mi.

odkaz

odkaz

Tuto otázku museli rankoholici řešit letos poprvé. Loni a předloni totiž zněla VC nebo WC?
Už potřetí jsem ale zvolil West Cup a opět jsem nelitoval. Loňský závod sice pořadatelé stavitelsky nezvládli, s vyvrtnutým kokotníkem jsem si na vypečených tratích pěkně pobyl, ale ani zdraví jedinci na "zkrácenou trať" ve druhé etapě dlouho nezapomenou. Přesto jsem i letos dal přednost překrásným krušnohorským kopcům před trošku fádnějšími terény ve východních Čechách.
Účast byla slabší, protože mnozí uznali, že na tak drsné tratě nemají. Někteří si to ale přiznali až na místě. To pak třeba i eliťáka začnou bolet záda tak strašlivě, že raději nenastoupí ani k jedné etapě. A chudáci rankingobodoví honiči pak pláčou.
Mne nejvíce zaujalo výrazné zkvalitnění nabídky místních restaurací. Loni to tam nebylo se sháněním jídla moc slavné, letos tam kromě pořadatelsky zajištěné jídelny přímo v místě ubytování fungovaly ještě nejméně dva podniky kde se dalo dobře a lacino najíst. A ti, kteří už v Děpoltovicích někdy tábořili, vědí, že vrchní v putyce přímo v kempu nepřestane točit dokud má komu. Předloni obsluhoval samotného Jéňu až skoro do kuropění.
Napřesrok OK Potůčky nechávají zmapovat prostor blíže k německé hranici, mezi Potůčky a Horní Blatnou a na mapování si najali Zdeňka Švece. Ten už se tam byl podívat a tvrdí, že to tam bude zajímavé. Slibuje spoustu terénních tvarů a jako všude v této oblasti - pěkný les.

odkaz

V sobotu nás čekaly dva trochu delší sprinty na mapách v měřítku 1:5000. To nám plašanům moc nevyhovuje, ale v 1. etapě jsem naštěstí měl štěstí a ani ve druhé jsem to moc nepokazil. Neděle už byla jednodušší a tak má hrubá síla zvítězila nad mapovým umem Kužela a Sosny. Doufám že to klukům v první štafetě moc nepokazím.
V noci ze soboty na neděli jsme nejprve svižným krokem a velkým obloukem obkroužili násilnický podnik a zašli do putyky v jednom rekreačním zařízení. Potom jsme taky trochu odpili z Bohouškových sudů. Já navštívil i diskotéku a dokonce se nechal přemluvit ke kratšímu jančení.
Za odměnu jsem se od dvou tam přítomných kulinářů dozvěděl jak se má správně připravovat guláš. Dobrý kuchař se nesmí bát experimentovat s netradičními chuťovými přísadami, ale hlavně je třeba výslednou hmotu nechat pořádně uležet. To se pak konzumentům dělají boule za ušima a spokojený výraz v obličeji zákazníka je pro každého šéfkuchaře tou nejleší odměnou.
O nabyté zkušenosti se jsem ochoten podělit s téměř kýmkoli, přednost mají mladé začínající kuchařky. Zejména ty které mají i jiné přednosti.

odkaz

Ač se to nezdá, mlácení o-závodníků hospodskými na mapě Kost je tradice stará již bez mála 20 let. Tehdy také blbě remcali, že pivo jedenáctka nestojí 2.60 Kčs ale jen 2.40, a i tehdy sáhl personál v hospodě v podhradí Kost k ráznějším prostředkům, aby ukázal, že mu nikdo cenu, za kterou prodává určovat nebude. (A to bylo v době, kdy státní maloobchodní cena měla být svatá.) Možná tam tehda také Jéňa byl.

odkaz

Předchozí dva příspěvky jsou příkladem typického povodňového zpravodajství v Čechách. Není totiž pravda, že byl Jéňa po celý minulý týden zasypán pod troskami. Celý minulý týden strávil Jéňa v Rovensku pod Troskami, kde se docela slušně nasypal (pro abstinenty = podnapil).
Ke zranění obličeje došlo při meditaci v podniku Karolína (ne v Karlíně), když po patnácti vymeditovaných dvanáctkách došlo na umakart.
A pravý Tojnar je jen jeden, a to jsem já!

odkaz

V předchozím příspěvku kdosi, kdo se vydává za Honzu Tojnara, naprosto nepravdivě popisuje původ zranění Jéňova obličeje. Není pravda, že bychom se my dva v pátek porvali s nějakým vrchním. Jéňovu současnou podobu má na svědomí povodeň. Skoro týden totiž ležel pod troskami toho zříceného domu v Karlíně. Jak je známo, ze sutin bylo slyšet mobil (to byl Jéňův), ale policejní pes žádný lidský zápach nezachytil. Po návratu z akce začal náhle zvracet a po pěti hodinách se vydal na dalekou cestu za lachtanem Gastonem a liberijskými hrošíky. Jeho smrt zavinily Jéňovy ponožky zabahněné ze závodů v Šindelové.
Jéňovo tělo objevili záchranáři po cca pěti dnech pobytu pod troskami, až když byla většina z nich odklizena. Před smrtí hladem a žízní ho zachránilo to, že se v Šindelové v bufetu u Ramba dostatečně najedl a napil. Po celou dobu pod troskami se prý věnoval meditaci. Záchranu vrtulníkem Jéňa odmítl, protože to už kdysi absolvoval v Itálii, ale neodmítl odvoz gumovým člunem do nejbližší otevřené hospody.
Jo a na falešné Tojnary si dejte pozor!

odkaz

Každý voják, který kdy sloužil v misi SFOR, Vám potvrdí, že v Srbsku není zrovna nejbezpečněji. Minulý víkend jsme se o tom přesvědčili na vlastní kůži.
Na místo jsem se pokoušel dostat vlakem přes Ústí, Mělník a Mladou Boleslav. Cestou jsme z okna mohli pozorovat krajinu zpustošenou povodní. Nejhrozivěji vypadalo bahno na stromech v parku liběchovského zámku, bylo možná víc jak 6 metrů vysoko. Přes železniční přejezdy jsme jeli krokem, zabezpečovací zařízení nefungovalo, závory byly trvale zvednuté a červené semafory neblikaly. Zpoždění se postupně vyšplhalo až na více než dvě hodiny. Kdyby pro mne Sedloň nezajel do Boleslavi, tak bych tam musel přenocovat a přišel bych o spoustu srandy.
Jelikož mi doktor předepsal nějaká protiprůjmová antibiotika, na která se nesmělo pít, vezl jsem si na závody soukromý pulitr, do kterého jsem si chtěl nechat vařit čaj. Nakonec jsem ho ani nevyndal, čaj jsem si koupil taky jen jeden. Zapařili jsme na terase místního obchodu, kde jsme seděli už před dvěma roky. Mí přátelé měli oproti mně slušný náskok, který třeba mladý Komanč projevoval rozléváním svého piva po nejbližším okolí. Jeden dorostenec to vzal ještě razantněji a zády srazil čísi sklenici s pivem. Personál za to po něm chtěl 50 Kč, což se nám za obyčejný štuc zdálo hodně. Jéňa mladíka přesvědčoval, ať rozhodně nic neplatí, já si zahrál na advokáta chudých a snažil se vevnitř domluvit slevu. Neuspěl jsem, cena nového skla je třicet korun, k tomu se prý musí připočíst 20 Kč záloha. Nakonec to ten kluk zaplatil a já si šel odlehčit ke stromečku. Po návratu mne na schodech zastavila manželka výčepáka a začal rozhovor: "Hele, vole, Tobě se zdá 50 korun za pulitr moc?”
Potěšen že mne zahrnula do svého stáda, jsem jí odvětil: “To víš, že se mi to zdá moc, ty krávo.”
“Kdo je u Tebe kráva?“ rozčílila se a rukou mne málem shodila ze schodů. Razance útoku mne trochu překvapila, ale pořád jsem to chtěl zahrát do autu. “Já se se ženskejma neperu. Ta kráva byla reakce na to, že mne oslovuješ Ty vole”.
“Já slyšela že ti tak říkají Tví kamarádi”.
Než jsme si to stihli ujasnit, objevil se pod schody Jéňa, hrdinně vychlístnul na servírku sklenici piva a utekl. Stačil jsem ještě říci něco jako: ”Jéňo, Ty blbe, tohle se nedělá!”, ale to už se přiřítil svalnatý výčepák, srazil mne ze schodů a pod nima mne začal řezat. Bušil mi do krčních tepen a zezadu do vazu, obličej téměř nechal na pokoji. Skoro vůbec to nebolelo. Asi sto metrů od nás na něj pokřikoval Jéňa, že to udělal on, ať jde za ním. Po chvíli bylo jeho přání vyslyšeno. Jéňa si asi myslel že mu zdrhne, jenže zakopnul a svalovec si s ním zahrál fotbal. Slovní byl však jen z Jéňovy strany: “Au, hlava! Au, krk! Au, hlava! Au, krk!”, bijce to ale neobměkčilo.
Já věděl, že musím zmizet, ale nechal jsem na terase batoh. Měl jsem obavy že to nestihnu včas, a ty se potvrdily. Ksichtboxer nechal Jéňu a přibalil mi ještě pár ran na rozloučenou. Varování, že my dva už k nim nesmíme vkročit, bylo ale už z jeho strany nadbytečné. Celý víkend jsme se jeho krámku vyhýbali uctivým obloukem.
Na křižovatce jsem si v tratolišti krve vyzvednul sténajícího Jéňu a přesunuli jsme se na shromaždiště. Tam jsem zjistil, že kromě urvaného rukávu mikyny a škrábance na krku se mi nic nestalo. Jéňa byl na tom hůř. Vyplácal na svou očistu asi čtvrtku mého hajzlpapíru, ale krvácení z nosu mu stále nechtělo přestat. Ani jeden z nás už neměl náladu na pivo ze stánku pořadatelů.
Ti se nechali od Kureje přemluvit k naražení dalšího sudu pod podmínkou, že nebude budit lidi spící ve vedlejším stanu. Dan na to okamžitě zaregoval pokřikem “My tady neřveme, šálalálala!”. Měl štěstí, že jim přišlo hloupé nevytočit z nově naraženého sudu ani kelímek. Objednal 8 kousků, jenže na ně zůstal sám jen s totálně nameteným Komančem. Já zalezl do spacáku, ale po chvíli mi přišlo chudáka Kureje líto, tak jsem se obul a odpil mu dva škopky aby mohl jít dřív spát. Naštěstí tento můj dobrý skutek nebyl po zásluze potrestán. O zbylé 4 kusy se postaral Komanč, který je skopnul na zem.
Opět se potvrdilo, že srbské obyvatelstvo není radno provokovat. Předloni se nějací orienťáci pokoušeli ukrást vlajku v dětském táboře, ale překazila jim to ochranka. Mužská část pachatelů utekla, ale holky byly polapeny. A když se pro ně panáčci vrátili, dostali nakládačku zhruba ve stejném rozsahu jako Jéňa. Možná to tehdy byl taky ten náš buchar. Nebo jeho brácha, soused … Třeba se za dva roky najde odvážný šťoural, který se zeptá. Já se z bezpečnostních důvodů místním domorodcům raději vyhnu.

odkaz

Tak jsem si dnes navečer zaběhal v Karlíně. Moc se mi tam ale nelíbilo, dost lidí s baťůžkama, prašné bláto a žádný policajt, kterýmu bych mohl svěřit osobní doklady. Tak jsem to vzdal a vrátil se na Vítkov, kde jeden policajt hlídá auta vytahaná z Karlína (pár evidentně z vody, protože mají vrstvu bláta na střeše). Chtěl jsem si totiž zaběhat na schodech do Karlína, ale myslel jsem že budou obsazeny hlídkou. Nebyly, navíc jsem tam našel peněženku s penězmi a doklady, a podle policajtů i s kartou a číslem pinu na papírku. Po schodech proudil had lidí s baťůžky, kteří byli na výletě doma. Když jsem vracel doklady na policii v Praze 3, sdělili mi, že tam lidi couraj od soboty. Jinak tunel do Karlína pod Vítkovem je vzorně hlídán a je na propustku. Neznám přesnou zónaci Karlína. Vlak z Dejvic projíždí mnohem zasaženější zónou Karlína, kde jsou ještě kaluže a ne jen uschlé bláto jako v ulici U Invalidovny.

odkaz

Stačí 4 litry nasbíraných borůvek a mám spokojenou manželku. A to si je natrhala sama. Není to prima? Místním lesům zřejmě občasné OB závody svědčí, borůvky rostly i v místech kam se na WC nechodilo.
Pořadatelé z Jičína se kupodivu přebrodili přes spáleniště přes krvavé řeky a spolu se Sokolováky uspořádali jedny z nejlepších vícedenních letos. Tradiční jičínský pořadatelský minimalismus byl opět o chlup zdokonalen, ale při nevelkém počtu účastníků se nevyskytly žádné problémy. Start a cíl byly každý den hned vedle sebe, takže stačilo jen pár lidí na občerstvení a jeden panáček na startovní čáře. I ten tam seděl asi jen aby se neřeklo, vybíhalo se téměř bez kontroly, čas se člověku začínal měřit až po zasunutí do krabičky na startovní čáře. Asi by mne klidně nechali počkat tři minuty a vyběhnout s Bořanem, ale nechtěl jsem Fírovat hned v první etapě. Ve druhé etapě mi ale omylem ujela třesoucí se ruka a zasunul jsem strčprst do startovní krabičky cca o pět vteřin dříve než jsem měl. Poté, co jsem se omluvil, jsem byl vyzván, ať teda už běžím.
Netradičně byly pojaty i kategorie HD10N. Pro pět přihlášených dítek se nevyplatilo fáborkovat trať, a tak každý kojenec vyfasoval jednoho trasera z řad pořadatelů. Do třetí etapy jsem přihlásil i Honzíka. Pochvaloval si, že ho ten jeho nenutil běžet. Přes bažiny ho prý dokonce přenášel.
Tratě byly velmi pěkné, i když pro dospělé kratší a jednodušší než jsem očekával. Ale třeba při pohledu na tratě HD 10 a 12 bych nevěřil, že to může malé dítě zvládnout. V lese bylo letos překvapivě méně vody než před dvěma lety. Asi byla někde jinde.
O přísun jídla a pití se starali Sokolováci v čele s Rambem. V pátek nás sice vyhnali od pípy už ve 23:46, ale jinak nám vařili a točili jedna báseň.
Akorát v sobotu ráno musel Rambo poslat pro další sudy, ale nakonec to vystačilo.
Do hendykepu šli všichni do ztráty jedné hodiny, tak jsme si mohli potrénovat na štafety. Moc se mi nedařilo, už na druhé kontrole mne zezadu dojel autobus s Lumírem Urbánkem, Honzou Netukou a ještě jedním člověkem. Byl jsem z nich rozhodně nejrychlejší, tak jsem to táhnul. Jenže jsem to přehnal, vlastně přehnul, tedy přehnul blbě mapu, a namísto na šestou kontrolu jsem bušil na sedmičku. Byl jsem spokojený, jak jim do toho kopce cukám. Srovnal jsem to a na sedmičce jsem je málem dohnal, ale zvolil jsem obíhačku po cestě v mapě silné, ale ve skutečnosti špatně průběžné, a už jsem je neviděl. Duševně jsem se zalomil, přestalo mne bavit čumět do mapy a do cíle mi nasadili desítku. Překvapil mne Sosna, který startoval minutu přede mnou, ale dorazil až minutu po mně. Taky se mu vysmekl jeden dlouhý postup, a v lese jsme se někde minuli.
H21B vyhrál Heňa, poslední místo tradičně jistil Jéňa. O ženské jsem se tam nezajímal, byl jsem tam s manželkou.

odkaz

Jednou jsem seděl v hospodě s Vencou Řápkem. Pokaždé, když se Venca u stolu probudil, začal rozhovor na stejné téma a přesně těmi samými slovy. Takovému pocitu, jako by člověk už jednou to samé zažil, se říká Deja vu . Třeba Zlatka S. musí mít ze mě stejný pocit, když se jí pravidelně ptám, pravidelně jak pokračuje její studium a ona přitom možná po létech, která na škole strávila jako učitelka, už možná přemýšlí o důchodu. A přesně takový pocit jsem měl já, když jsem přijel na letošní závody Interkompas. Směrovky mě sice neomylně navedly na shromaždiště, jenže Botas Cupu . A ve stánku, stejném jako na Botasu, mě přivítala odporná tekutina vyráběná v rafinérii hlinského pivovaru pod názvem Rychtář. A stejně jako na Botasu se tankovala na permanentky.

Nový byl ale nezájem závodníků o onu kapalinu. Většina z nich se uchylovala mimo stánek do městečka (Gambáč, Třeboň a ještě něco) či pod hrad (Starobrno nebo ohřívaná Plzeň). Kulturním vrcholem závodů měly být sobotní štafety. Mezi orienťáky se však nenašel dostatek masochistů. A tak aby měli pořadatelé dost pivních štafet, byli nuceni vytvořit dvě štafety z vlastních řad. A tak se chytli se do pasti. Já jako sadista s chutí pozorující všechny myslitelné druhy sebetrýznění, jsem se potom notnou chvíli bavil, jak se tvářil jejich člověk na prvním úseku, jenž měl co dělat, aby obsah žaludku nezvrátil ven. Ale potom jsem dal přednost návštěvě hradu, vlastně podhradí. Starobrno (stará hospoda u hradu) se potvrdilo jako docela dobré pivo. V sobotu mě ze stánku vyhodili poměrně brzy (pil jsem kolu s rumem) s tím, že jediného hosta obsluhovat nebudou. Přitom slibovali diskotéku do čtyř, ať se děje, co se děje. Cena pivnich štafet byla vskutku danajská. Permanentka. V neděli tak jejich vítězové Černá zvěř nabízeli za téměř nulového zájmu Rychtáře zdarma. Já jsem do sebe jednoho vztřebal. Brrrr!

Kdybych si měl vybrat mezi dvěmi nejhoršími druhy piv letní sezóny Rychtářem a Krakonošem, váhal bych. Sice mě asi připadá jako horší to pivo, jež jsem pil naposled, ale objektivně nevím. Je to asi jako kdyby odsouzenec dostal vybrat mezi čtvrcením a lámáním na kole.

Samotné závody nabídly hezké mapy s dost kontroverzní stavbou tratí. Zejména první a druhá etapa zredukovala závody na "točení volantem" (druhá etapa 31 kontrol v ME!). Nejstarší kategorie byly shodné s linií či něčím podobným.

odkaz

Včera jsem na kole vyrazil zgeneralizovat spletitou síť průseků poblíž jedné HROB kontroly u Dlouhé Louky (cca 900 m. n. m.). Vyjel jsem se na kopec, zamknul kolo v hustníku kousek od výrazné křižovatky, a šel mapovat. Asi za hodinu jsem všechno obešel a zakreslil, ale když jsem si chtěl vyzvednout to kolo, nebyl jsem schopen ho najít. Náhle skoro všechny křižovatky a smrčky okolo nich vypadaly úplně stejně jako ta, kde jsem si ho schoval. Naštěstí po 20 minutách pročesávání jsem ho objevil a ještě před setměním sjel dolů do Litvínova.

odkaz

Já ne. Každý večer před etapou jsem načerpal dostatečné zásoby tekutin. Doksy mne příjemně překvapily. Davy Němců prořídly, místních restaurací přibylo a konkurence srazila ceny na poměrně přijatelnou úroveň, a to i přímo u kempů (např. houbový guláš se 6 knedly za 25 Kč).
Dost mne naštvalo nucené rozdělení oddílu do dvou kempů. Už v úterý byl Bílý Kámen obsazen a tak část Stavárny nocovala v Klůčku. Eurotel si na našem dohadování kdy a kam půjdem do hospody docela namastil kapsu.
Před první etapou mne čekalo pochodové cvičení na shromaždiště pro popisy a zpět, pak ještě na start. Nevím proč pořadatelé nemohli vyvěsit popisy na Bílém Kameni, nejlépe už den předem. Ostatně popisy den předem bych přivítal na všech vícedenních závodech. Večer v putyce bych si je zabalil a ráno bych ani nemusel do lesa. Start byl posunut o 20-25 minut, neboť jičíňáci nestíhali rozdat startovní čísla. Za trest jsme jim podělali les (sorry Doksy, vím že naše lejna by měla dopadnout na jejich hlavy).
Druhý den Okna. Nějak mne nebavilo se koukat do mapy. V cíli jsem se dozvěděl, že si klusnu ještě kilák do cíle a až tam dostanu svou oblíbenou vodu se šťávou. Nějaký nezdvořák mne přinutil porušit pravidla, prý že nejdřív se odevzdává mapa a pak se vyčítá čip. Takže jsem ho neprodleně poslal do pryč, odevzdal mapu a až poté jsem si prodleně vyčetl strčprst. Stejně soudím že někteří závodníci obešli pytlíky s mapami přes shromaždiště. Jo a mé milované štávy jsem se stejně nedočkal. Dvě dívčiny tam čepovaly z jednoho kohoutku rychlostí 1 kelímek za vteřinu, kolem nich bojoval hrozen žíznivých závodníků, a já chtě nechtě musel zajít na to odporné pivo.
Po závodě se spustila pekelná průtrž mračen, ale to nás neodradilo od dobytí Bezdězu. V pokladně nás nějaké nerudné hradní strašidlo seřvalo, že prší, všichni průvodci jsou schovaní, a jestli teda chceme do hradu, tak jedině sami, ale za plné vstupné, jinak můžeme jít jinam. No, když už jsme tam vylezli, tak jsme to prolezli, ale nejraději bych tu dámu nakopal.
Ve třetí etapě jsem konečně zaletěl. Asi pět výškových metrů ze skály nad kontrolou. Zajímavé je, že jsem si myslel, že se nacházím nalevo od hledaného skalního průchodu, ale dopadl jsem na záda asi metr napravo od něj. Nic se mi nestalo, akorát mám trochu naražený sval na pravém rameni a tak se mi špatně dělají shyby.
Po etapě jsem přihlásil manželku na lahváčový skorelauf. Běžela to s Honzíkem a oběma se to líbilo. Abych i já něco vypil, musel jsem je z tratě odvolat násilím. Ale stejně jsem stihnul jen jedno, Dáša si domluvila pokec v hospodě a já musel uspávat dětičky. Dáša si udělala pivní rekord - pět piv. Já ostatně svým způsobem taky, 4 kousky za den nevypiju moc často.
Čtvrtá etapa proto byla jediná, na kterou jsem nebyl dostatečně občerstven. Neni divu že z toho byl černý petr v elitě. Naštěstí večer mi na hlavní pláži spravili náladu. Juchaly tam Holki (ty jsem bohužel neslyšel), a později zazpívala z playbacku sama Iveta Bartošová! Kecy mezi jednotlivými songy snad byly orignál, a píseň "Hej pane diskžokej" mne vždycky dokáže dojmout až k slzám.
Poslední etapa už byla jen taková formalita - 95 minut v lese a tradá domů.
Měl jsem z těch závodů trochu obavy, a asi i proto u mne spokojenost přebila už tradiční (a očekávané) jičínské průšvihy.

odkaz

Hned po nepříliš úspěšném účinkování na MS v rogainingu jsem se rozhodnul zapít žal ve Smržovce. Tomáš Bajer mi slíbil odvoz až do Liberce, ale už v Tachově jsme pro poruchu museli zamířit do servisu. Odtažení s opravou nás zdrželo přes dvě hodiny, Tomovi se mne ale zželelo a vysadil mne přímo ve Smržovce před hospodou. Tam už byli všichni náležitě upravení, neměl jsem šanci to dohnat. Oddíl z Frýdku - Místku na zahrádce sběrem skleněných nádob do igelitové tašky oslavoval třetí místo v pivních štafetách. Vokurčák tam neustále pokřikoval, že za Harcov je ochoten se i poprat, ale protože si na něj nikdo netroufnul, tak mi alespoň klepal popel z doutníku do vlasů. Nějaký místní se pak začal navážet do frýdecko-místecké mládeže s tím, že Plzeň vyhraje všechny ligy a že v Ostravě nemají borůvky. Vedle nás seděli nějací mladí ze Slovenska. Když jsem vyndal mapu z rogainingu, ptali se mne, jestli to není mapa zítřejší etapy. To jsem jim samozřejmě odkýval a přidal varování ať si dají pozor na změnu měřítka.
Pak někdo navrhnul změnu lokálu. Cestou jsme potkali kašnu, ale výzvu Tomáše Sikory, ať zopakuju akci Trutnov, jsem odmítnul. Mezitím mladí objevili ve vodě rybičky a začali je rukama honit. Naštěstí po pár minutách neúspěšného lovu je žízeň zahnala do další putyky. Sikorkovi tam Svijany nechutnaly a tak vyrazil na diskotéku, kde měli vodku za 4 Kč. My slíbili že tam dorazíme později, ale když jsme zjistili situaci uvnitř (plechovky Gambače), dovnitř jsme nakonec nešli.
Ráno jsem zašel na nádraží podívat se kdy mi jede vlak a pak jsem vyrazil do Smržovky, jestli tam někde náhodou nesnídá Jéňa. Narazili jsme na sebe téměř vzápětí. Snídaně se nám protáhla do oběda, takže Jéňa přišel o bod do rankoholika.
V pondělí jsem si musel vzít dovolenou, abych stihnul vyprat a usušit věci na pětidenní.

odkaz

Jako skoro pokaždé, i teď musím popis závodu zahájit kritikou občerstvení. Pořadatele totiž zcela zjevně ani nenapadlo myslet na účastníky závodu. Vůbec se nenamáhali informovat místní putyku, že někteří se budou chtít večer před startem možná naposledy navečeřet. Když mi vrchní oznámil, že je objednáno pouze 18 večeří pro pořadatele MS a další jídlo bude až ráno - 18 snídaní pro organizátory, měl jsem chuť vlastnoručně uškrtit Prokeše. Naštěstí pro Tomáše se obsluha nechala umluvit a pár večeří navíc ještě přidělali. Prokšík se tak mohl nerušeně věnovat inventarizaci vydaných pořadatelských porcí v ceně 50 Kč. Počítal to během hodiny asi třikrát a furt mu to vycházelo. Inu fundovaný ekonom.
U stánku na shromaždišti měli poněkud teplejší pivo, které navíc kolem půlnoci došlo, ale to mne nerozházelo. Měl jsem totiž velmi vysoké ambice a tak jsem šel spát už v deset.
Ráno jsem se dozvěděl, že z naší mistrovské trojice nezůstal kámen na kameni. Bábíkovi kleklo auto a tak se Pakuo musel spárovat s Kamenáčem. Dopadli poměrně dobře (15. místo). Já jsem tentokráte běžel se Sedloněm, o kterém jsem si myslel, že je na tom fyzicky mnohem líp než já, takže jsem pošilhával po umístění v první desítce.
Výdej map organizátoři nezvládli. Asi se báli že by si lidi vzali nějaké kusy navíc, tak je vydávali u stolků podle kategorií. Zejména muži si na mapu museli pěkně počkat. Původně zamýšlená dvouhodinovka rozmýšlení postupů se smrskla na necelou hodinu a půl, během které jsem spočítal, že můžem obejít skoro všechno. Byl jsem příjemně překvapen poměrně jednoduchým umístěním kontrol. Bude rozhodovat fyzička, a to měla být voda na náš mlýn.
Před startem nám česky a anglicky zopakovali pravidla, která už stejně všichni znali z pokynů, a pak se stejným způsobem snažili vysvětlit změny popisů některých kontrol. Kdyby to raději vyvěsili na shromaždišti, ti co stáli vzadu stejně hlásání tlampačem nerozuměli.
Hned na startu Sedloňovi praskla přezka nového batohu. První kontrolu někdo ukradl, na zemi se ale válely papíry do kterých se zapisovalo číslo týmu, čas příchodu a nejbližší plánovaná kontrola. To zapisování bylo dost nezvyklé, např. na třetí kontrole se Sedloň pouze zapsal a nenarazil, pak jsem si fixu vzal já, ale těsně před setměním jsem ji ztratil. Až do třicátého kilometru jsme klusali rovnoměrným tempem 7.5 min./km . Málem jsme předběhli pořadatele kteří občerstvovačku zavezli jen pár minut před naším příchodem. Mezi třicátým a padesátým kilometrem mi praskly dvě přezky mého nového batohu, zvolnili jsme na 10 min./km, ale do setmění jsme urazili 52 km (cca dva kiláky nad plán), což vypadalo slibně.
Příchod tmy ale odhalil, že zdroj mého půjčeného světlostroje není příliš nabitý. Ještě že jsem měl záložní světlo z jízdního kola. Sedloňův světlostroj od Bořana šajnil skvěle, šetřili jsme si ho na dohledávky. Jenže ty už nás čekaly jen čtyři (a z toho ještě jedna neúspěšná). Na mého partnera totiž dolehla krize. Spolu s ním přestala fungovat i náhradní fixka, takže jsme se po 12 hodinách potupně doplazili do base campu. Cestou nás neustále předcházel pár australských důchodců.
Viděl jsem že končíme, tak jsem zašel do bufetu, kde mělo být podle propozic po celou dobu MS občerstvení zdarma. Guláš došel o hodinu dřív než my (vedoucí kuchyně Václav Zakouřil st.:" Guláš došel už před hodinou, ale nám to nevadí."), k dostání byla pouze sladká nebo vegetariánská rýže. Já zvolil hovězí vývar s nudlemi, kvůli masu alespoň v názvu.
Ráno po probuzení jsme se rozhodli šetřit síly na pětidenní a zašli k Zakouřilovi na snídani. Potěšil mne chlebem se šunkou a sýrem, ale vzápětí naštval, když mi vyhrožoval, že až přijdou ti, co závodí, tak mne vyhodí. Odvětil jsem, že si to může zkusit, ale časem jsem stejně vypadnul. Krajíců chleba se dá sníst jen omezené množství. Ještě že jsem tam nevzal Dášu, Honzíka a spol. Za oba "diváky" nad šest let bych zacáloval tři stovky a měli by stejné občerstvení jako já, teda pokud by je ten pakoň z bufáče nevykouřil. Po závodě by k tomu dostali mapu. Mňam.
Snaha uspořit každou korunu byla více než zřetelná, tak doufám, že se ČAR pořádně napakovala. Už jen kvůli tomu, aby část těch peněz přetekla do rozpočtu našeho podzimního horského mistrovství v Litvínově. Teda pokud je nenaštve tento článek.
Na výsledky jsem moc zvědavý nebyl, vím jen že Jitka Klinkerová s Danem Strakou skončili druzí a Pakuo s Kamenáčem 15. Teď budu mít načas od rogainingu pokoj, časem ale budu muset řešit otázku, zda mám hledat někoho, kdo se mnou vydrží celých 24 hodin, nebo zda se už mám na rogainig vykašlat úplně.

odkaz

Přímo v centru na nás čekaly prakticky 3 putyky, ale sehnat v nich jídlo už večer před první etapou bylo nemožné. V hotelu Renospond začali vařit až v pátek, jenže hodinu před startem 00 jsme si stejně nesedli kvůli rezervacím pro nějakou skupinu osob o kterých nevěděli kdy přijdou (pořadatelé???). Ve stánku pořadatelů sice už ve čtvrtek točili, po zkušenostech z minulých Botasů a loňských Zlatých turů jsme se ale jejich Hlinsku raději vyhnuli obloukem. Rychle jsme prchli do místní putyky na Poličku, což je podle mého v současnosti jedno nejlepších piv na které můžete v Čechách narazit. Po pár utopencích ale zavřeli a my se přesunuli do výčepu hotelu. Vrchnímu jsme slíbili že zas přijdem.
Ještě před pár týdny na letošních béčkách jsme ve výčepu sosali Samsona, ale ten byl teď nahrazen výtečným Gambáčem. Kupodivu pivo stejné značky čepované nahoře v jídelně hotelu bylo o dost hnusnější, navíc o tři kačky dražší.
Ráno před první etapou jsme zajeli na snídani do Skutče. Stavil jsem se tam v trafice pro noviny. Přede mnou si nějaká babička právě nechávala projet sázenku, ale nevyhrála. Rozčilovala se, že je to nějaké divné, neboť jí v horoskopu vyšlo že vyhraje. Poradil jsem jí ať to jde reklamovat.
První etapa byla krátká trať, takže jsme se v lese ani moc nezdrželi a hup do výčepu. A pak splnit slib v putyce s Poličkou. A po zavíračce na diskotéku. Ta byla zrádná, Komanč st. si po jejím skončení popletl směry a namísto do kempu dorazil do sousední vesnice kde mají non-stop putyku. To my s Jéňou jsme se ještě stavili v pořadatelském stanu. V tu chvíli už nám ani to Hlinsko nevadilo, hlavně že nás nechali zapět Žlutou ponorku.
Druhá etapa, klasika, už byla náročnější. Pořadatelé letošních vícedenních se snaží konkurovat si navzájem délkou a obtížností postavených tratí. Mně to neva, já na to mám, ale co chudáci co netrénují? Paradoxně Ruda Ropek vyhrál elitu s časem 80 minut, kdežto nejlepší áčkař Honza Hovorka 90 minut. Potěšily mne horolezecké vložky přímo na kontrolách, dokonce i u dětí na fáborkové trati prý hrozil pád ze skály.
V pokynech sice slibovali vodu na startu všech etap, ale myslím, že tam ani jednou nebyla, takže jsem musel do lesa vybíhat špinavý. Umýt jsem se mohl až na občerstvovačkách v lese, nic jiného než vodu tam stejně nenabízeli. Navíc je stavitel postavil nejen mimo kontrolu, kam, a ne jinam, občerstvavačka podle mého patří, ale i totálně mimo postup.
Já jsem obdržel od vítěze svou obvyklou dvacítku, ale díky tomu, že první etapa byla krátká trať, tak jsem se poprvé letos vetřel mezi hendikepované sportovce.
A večer následovala další klasika - výčep, Polička, dívkotéka, zpěv v pořadatelském stanu. Po trati poslední etapy už jsem se jen ploužil.

Vocas Kap se mi letos docela líbil, akorát jsem se ani letos nedozvěděl v čem spočívá smysl Golden Tour. Žádné nadstandardní služby jsem nezaregistroval, pár věcí dokonce hodně skřípalo. Např. internetové info před závodem, sjednocené s ostatními Goldentuřími závody, tradičně fungovalo se zpožděním a v poněkud uživatelsky nepohodlné podobě. Pokyny slibované "týdny předem" se objevily až na poslední chvíli, startovku člověk musel vypátrat mezi přihlášenými závodníky, a to ještě stránky nešly prohlížet Netscapem.
Ale stejně jim napřesrok zase přijedeme.
Poté co jsem jen o vlásek unikl smrti na trati, vyzvednul jsem si rodinku v nedaleké Luži a společně jsme se vydali na cestu domů po trati českých drah. Při našem příchodu na nádraží se spusila průtrž mračen spojená s vichřicí. Na troleje spadly stromy a tak jsme ujeli jenom dvě zastávky (15 km) do Kostěnic, kde jsme uvízli. Po půl hodině čekánéí nás nádražáci vyhnali z vlaku s tím že přijedou náhradní busy. Po dvou hodinách čekání nám sdělili ať nastoupíme zpátky do soupravy, v Pardubicích prý na nás počká rychlík na Prahu. Pár vteřin po našem nasednutí přijel jeden autobus a výpravčí hlásil, že ti kteří spěchají do Pardubic na rychlík, ať si do něj urychleně přestoupí. Vyřítili jsme se s dětma i s batohama směrem k busu, ale průvodčí nás hnal zase zpátky, že se tam už nevejdeme, protože pojedou jenom ti co sedí. Takže zase zpátky, naštěstí už definitivně. V Pardubicích jsme nastoupili do jednoho ze stojících rychlíků, a přestože ani nehlásili který pojede nejdřív, kupodivu to byl hned první spoj který pustili hned po ICéčkách. Ještě že nás Sosny nechaly v Praze přespat,. takže to odnesl jen Chemopetrol, a.s. Musel jsem si vzít na pondělí dovolenou.

odkaz

Už cesta na závody byla dobrodružná. Tříletý synátor odmítnul v tramvaji z Litvínova do Mostu spolknout Kinedryl a na naše přesvědčování nám na místě odpověděl obsahem svého žaludku. Ve vlaku jsme se radovali že celou cestu prospal, probudili jsme ho až těsně před výstupem v Havlbrodě. Poblité kupé se nám naštěstí podařilo uklidit včas a v autobuse do Lipnice už se mu to vešlo do dvou igelitových pytlíků.
Po příjezdu do Lipnice jsme vyrazili ověřit si mou tři roky starou vzpomínku, že kromě Haška tam chcíp i pes. První co jsme potkali byl plakát KSČM děkující voličům za podporu. Zkusili jsme zajít do Haškovy putyky, která byla při mé minulé návštěvě mimo provoz. Právě sundavali lešení a stírali schody, ale už měli otevřeno. Jenže nejlevnějším jídlem tam byl kuřecí steak za 105 Kč.
Ve druhém místním podniku nevařili, takže jsem rodinku odtáhnul na prezentaci, kde nás spasily klobásy a párky v rohlíku poskytované nám známými bufeťáky z Děčína.
Ráno jsme zjistili, že v obci funguje jen jeden krámek, naštěstí slušně zásobený. V něm jsem si den na to po letech zase užil frontu na potraviny.
Po snídani jsme si prohlídli hrad Lipnice, kde mne kromě průvodkyně nejvíce zaujal kamenný předchůdce TOI TOI, jehož otvorem se dalo močit na turisty procházející se pod námi na hradním nádvoří. Byl jsem tam však s rodinou a tak jsem nechal otvory na pokoji. Stejně už jsem musel spěchat na start.
Všechny tři etapy byly docela běžáky, ikdyž v pěkném terénu. Chybu při nich dokázal udělat jen opravdu zdatný Tojnar.
Večer po první etapě už byl vydařenější. Objevili jsme vinárnu Bohemia s obstojnou nabídkou jídel, po uložení dětí jsem se ale místo 12°Plzně raději věnoval levnějšímu Rebelu na náměstí. Nemohl jsem jinak, na jeho pivních táccích psali, že pivovar Rebel přispívá na vybudování dětských hřišť v rámci programu "Proti drogám". Bavil jsem se představou Komorouse jak na dětském hřišti odtrhává dětem od úst jointa a místo toho jim do rukou vkládá laváče Rebela.
Ze soboty na neděli se konala "Rocková Lipnice". Inzerované kapely rozhodně nestály za investování 370 Kč, tak jsme znovu podpořili výstavbu dětských hřišť. Do třetí etapy už se mi moc nechtělo, ale narozdíl od Kužela jsem to absolvoval, ikdyž přiznávám, že to možná bylo zbytečné hrdinství.

odkaz

Už první půlitr, nejspíše kapák, mne ale přiměl zvažovat o přechodu na jinou, tvrdší drogu. Naštěstí tu byla ta pliska co vyhrál Jéňa v mé narozeninové soutěži. Celý pobyt jsem pak střídal desítku s dvanáctkou v marné snaze určit která z nich má přijatelnější chuť.
No, alespoň mne letos nezadržela policie. K jejímu zásahu ale stejně málem došlo. Strašlivý Krakonoš totiž borcům z Kačerova vplavil do hlaviček představu, že nejmenovaný Miro K. jim pobořil stan. Ten jejich tvrzení odmítal s tím, že u jejich stanů vůbec nebyl. A protože je to hoch citlivý a nekonfliktní, chtěl celou věc urovnat tím, že jim na usmířenou z kazeťáku přehraje na dobrou noc nějakou ukolébavku.
Šel jsem tam s ním a nebyl jsem sám. Vždycky se rád podívám na to jak si původně znepřátelení lidé nakonec padnou kolem krku. Mirova mírová iniciativa ale bohužel nebyla kačerovskou stranou konfliktu pochopena. Jeden z nich, zřejmě značně ovlivněn Rýbrcoulími kelímky, dokonce tasil ocelový tesák. Naštěstí přišel Jéňa, poradil MKP ať zavolají policii, a po chvilce strkání a pokusů rozbít kazeťák jsme mohli jít v klidu spát.

P.S: Nemůže mi někdo vysvětlit, proč si ráno lidi stěžovali, že kvůli nějakým hlučným diskotékám nemohli usnout? Když já jsem chodil spát, tak byl vždycky klid (teda pominu-li kvílení Sosní rodinky).

odkaz

Závody Karst Cup, pořádané jednak v anglickém parku obklopujícím betliarský zámek, ale především samozřejmě v závrtovém terénu Silické planiny, přilákaly na Slovensko jako obvykle skupinu stavařů. Zajímalo nás, jak se východní Slovensko za ty dva roky od konání poslední Slovakie změnilo. Před dvěma roky nás zarazil kontrast mezi výborně uspořádanými závody a naprosto chybějícím zázemím slovenského venkova. A musím předestřít, že jsme letos byli velmi příjemně překvapeni. Už tak hodně vysoká úroveň závodů šla ještě nahoru (jediným, ale dost podstatným problémem mohla být mokrá varianta závodů), stoupl ale i standart služeb na Slovensku. Ráno byly ve Krásnohorském podhradí otevřeny obchody, v hospůdce u hlavní silnice se člověk mohl dokonce dobře a lacino najíst. O něčem takovém si člověk před dvěma roky v poměrně velkém Plešivci musel nechat zdát. Také kvalita slovenského piva šla rapidně nahoru, rozhodně už se nejedná o roztok vhodný maximálně k čištění umělého chrupu, jak tvrdil jeden přihlouplý český premiér. Po té, co jsme si na letošních třídeních tolik vytrpěli kvůli nekvalitním mokům typu Krušovic či Krakonoše, byla slovenská piva doslova pohlazením.
Nejzajímavější zkušeností na jihovýchodním Slovensku bývají hospodské rozhovory s pamětníky, se strany pamětníků vedené obvykle hroznou směsicí jazyků včetně cikánštiny, maďarštiny a češtiny. Tak jsem si před léty mohl od jednoho polocikána v jasovské krčmě (část pro barevné) poslechnout krásnou historku, jak ho nařídil pověsit šéf Maďarské republiky rad Béla Kún a jen nekvalitní provaz mu zachránil život. Letos jsem měl možnost mluvit s člověkem, jenž byl v prosinci 1944 nuceně mobilizován do Maďarké armády(pokus přejít slovenskou hranici selhal), byl bez boje jat sovětskou armádou, prošel serií koncentráků na Urale a Sibiři, aby ho nakonec hlad donutil přihlásit se dobrovolně do Rudé armády a bojovat na Kurilách proti Japoncům. Potom měl velké problémy s repatriací do rodného Československa (další neúspěšný pokus o překonání maďarsko-československé hranice), ještě v roce 1954 jako kosmopolita bez státní přískušnosti byl státu nucen odvádět zvláštní daň ve výši 25 KČS měsíčně. Nakonec vystudoval jakýsi hornický rychlokurs a stal se mistrem v dole v Horním Slavkově,kde pod sebou měl samé politické vězně (1956). Do komunistické strany vstoupil bez odporu, ale s pocitem studu. Postavička jako z Hrabalova románu!
Košická knihkupectví jsou plná českých knih, z obchodů ale mizí kvůli naší drahé koruně české potraviny. Některé (třeba Staropramen) se ale vyrábějí v licenci va Slovensku. Lidé, kteří kdysi pracovali v Čechách se hrdě hlásí ke své znalosti češtiny.
Stínem je i na české poměry megalomanská plakátová reklamní kampaň Ficovy strany SMER. Volby Slovenko čekají po prázdninách. Prognózy jsou spíše chmurné. Za dva roky bude určitě zajímavé pozorovat, jak se Slovensko pod novým vedením změní.

odkaz

Jestli se ti to zdá moc dlouhý, tak to nečti. Život mapaře je pln každodenních radostí a bylo by sobecké o jejich líčení čtenáře ochuzovat.

Rozhodli jsme s Kuželíkem co nejlépe využít nepříznivé předpovědi počasí a vyrazili ukrojit co možná největší část z mapové porce, kterou jsme si již na podzim ukrojili. Pro Kuželíka to byla první návštěva prostoru, pro mě sice už čtvrtá, ale vzhledem k tomu, že mě zatím vždy vyhnal déšť, byli jsme na tom oba přibližně stejně. Kuželík začal již ve středu tím, že se jel prospat do srubu "Vnitřnosť", skvělé to základny ďábelských mapařů. Potvrdil dobrý dojem, který si odnáší téměř všichni hosté "Vnitřnosti", v našem srubu se velmi dobře spí. Já nabral "kurz Ďábel" až večer po práci, ve zvolské restauraci U rybníka jsme pak celý večer hodnotili, co stihl Kuželík za těch několik málo odpoledních hodin u Záhořan zmapovat.

Ve čtvrtek ráno se sluníčko usmálo do našich rozespalých xichtíků, takže jsme se krátce po jedenácté vybrali společně omrknout Urbanovku a obšlápnout hraniční úseky, kterými oba sousedíme se Sosnou. Večer jsme se sešli v posledním autobusu do Zvole, Kuželík předtím stihl omrknout ospalou náladu v záhořanské restauraci, já nakoukl do zvenku dosti děsivě vyhlížejícího okrouhelského restaurant clubu Panther. Ve Zvoli jsme se rozhodli zjistit, zda hostinec na hřišti stále připomíná dávno zašlou slávu zvolské kopané stejně omšelou atmosférou jako před lety. Místní chlap měl stejnou cestu, krátce zhodnotil kvalitu obou zvolských podniků. "Na hřišti mají Gambáč, ten je lepší než Smíchov". Konverzaci jsme zavedli na jídlo, na naši domněnku o toliko studené kuchyni na hřišti přikyvoval. Na Kuželíkovu zmínku o včerejší teplé večeři U rybníka pronesl vtipnou repliku o dobrém očkování. Bylo jasné, pro který podnik tluče jeho pivařské srdce. Hospoda na hřišti se hned po našem příchodu začala rychle zaplňovat, po jednom Gambáči jsme se rozhodli utnout kručení v břiše rázněji než zavináči, utopenci či hermelínem a vydali se k rybníku na teplou večeři. Mně přesolený tuhý vepřový steak z kuřecího masa moc nezachutnal, Kuželík zvolil únikovou variantu přes smažený hermelín. Po zbytek večera jsme klábosili ponejvíce o čistotě kuchyně, kam si za mladým dvěstěkilovým kuchtíkem chodila na kus řeči a zřejmě i "pro dobrou náladu" chodila veškerá místní mládež, mapování jsme hodili za hlavu v předtuše "krize třetího dne".

Od krize zachránil Kuželíka Vorel, který ho dopoledne unesl na obhlídku pozemku, kde hodlá postavit Vorlí hnízdo (nic většího se tam podle Kuželíka stejně nevejde). Já se rozhodl páteční chandru rozehnat výletem na Radlík. Záhy jsem zjistil, že zdejší prostor je v podkladech zachycen o poznání věrněji než okolí Urbanovky, i když jsou podklady relativně staršího data. Tudíž jsem se do mapování pustil zvesela, s nadějí na příjemnou práci. Z té mě vyrušila okolo šesté hodiny odpolední vrozená zvědavost. Promapoval jsem se až k vysokému plotu z vlnitého plechu a musel jsem za každou cenu zjistit, co plot ukrývá. Jen s malým překvapením jsem místní hřiště obešel, o to větší bylo mé překvapení, když jsem v hospodě u hřiště narazil na tlupu třiceti německých turistů a partičku místních THC-nohejbalistek. Do Zahořan na sraz s Kuželíkem jsem tedy dorazil bohatší o tyto dojmy, které pak převyprávěny plnily spolu s historkami z Kuželíkova dne stráveného s chaosícím Vorlem jinak celkem nudný přesun do Lesní vinárny v Černíkách. Zdejší kuchyně je sice výborná, ale poněkud dražší, Kuželíkovu peněženku dokázala vycucnout úplně. Neznalého návštěvníka příjemně překvapí ceny piva, smíchovská desítka za 14,- nijak nevybočuje z průměru místních vesnických špeluněk, dvanáctka za 16,- často vyvolává úžas na tváři nejednoho milovníka hutnějších nápojů.

V sobotu jsme se již od samého rána (10:00) snažili vžít do rolí mapařů-rutinérů, kterým jde práce od ruky den ode dne lépe a lépe. Po dobře vykonané práci jsme měli naplánován idylický večer bez ruchu restauračních zařízení, abychom vychutnali lesní romantiku Zlatého údolí. Musel jsem tedy zakončit práci již před devatenáctou hodinou, abych stihl před zavřením nakoupit v místním obchodě dostatek lahváčů. Inspiraci pro naše kulinářské umění jsem se rozhodl obohatit nákupem špekáčků a hořčice, cestou ke srubu jsem už v duchu cítil vůni páleného dříví a opékaných uzenin, když tu mě ze snění vytrhlo několik hromových ran a pár blesků z oblohy, po kterých následovala výživná průtrž mračen. Ta uvěznila Kuželíka v záhořanské hospodě a chladící se lahváče v potoce, který se během chvíle změnil v běsnící, neprůhledně kalný proud netušené síly. Smutnou deštivou náladu nepřerušil ani příchod promočeného Kuželíka, ani celkem náhodný úlovek dvou lahváčů. Posílen nadějně probíhající přípravou klokaního masa s těstovinami jsem vyrazil na další lov lahváčů. V potoce po mém veleúspěšném výlovu zůstaly naštěstí již jen dva, takže jsem si jen sumíroval pondělní noticku o roznosu chlazené dvoulahváčové kontroly ve Zlatém potoce u Černíků a přemýšlel, který lahváčista by mohl pocítit v pondělí potřebu potrénovat a vydat se na krátký mapáč. Déšť ustal, chmurná nálada byla zažehnána vydatným pokrmem a dobrodružstvím, spojeným s nazpět získanými lahváči.

V neděli ráno měl potok stále neobvyklou sílu, i tak se nám však podařilo ulovit každému po jednom zbylém lahváči, protože voda už nebyla tak kalná. Bylo jí však opravdu dost, takže mi celý den dělala zábavnou atrakci. Notnou část dne jsem totiž strávil právě mapováním Zlatého údolí. Takže jsem si kromě sjíždění rozbahněného svahu po zadku ( bohužel jednou i po pracovní desce s kresbou) užíval i překonávání vodního živlu za pomoci kladení kmenů přes potok a házení velkých šutrů do koryta potoka.

Mapování Ďábla je zkrátka velká legrace. Pokud jsem náhodou nějaké Stavaře navnadil k této prospěšné zábavě, tak máte velké štěstí, že jsme tam s Kuželíkem ještě nějaký ten kousek nechali...

odkaz

V sobotu ráno jsem se v Náchodě rozžehnal s manželkou i slaměnými sirotky a vyrazil na MČR v rogainingu. Vetřel jsem se jako třetí ke zkušené dvojici Pakuo & Bábík a tajně doufal, že bych se třeba mohl dočkat nějaké medaile. Rozhodli jsme se absolvovat celých 24 hodin v kuse bez přespání, abychom konečně zúročili celoživotní trénink na mejdanech.
Mapu s 56 kontrolami rozesetými v prostoru mezi Horní Olešnicí, Trutnovem, Bílou Třemešnou a Dvorem Králové jsme dostali 2 hodiny před startem. Umístění kontrol vypadalo dost hrůzostrašně, samé okraje luk nebo lesíků, vidlice na první pohled pochybných údolí apod. Vůbec se z toho nedalo vybrat něco lehčího na noc a na ráno, nakonec jsme se rozhodli pro tři smyčky s jedním dlouhým přesunem mezi první a druhou "etapou". Ze třetí fáze jsme hodlali dát jen to co stihnem.
Hned po startu jsme šli do čela, ale první vyhrání jsme zkušeně nechali na Komínovi s Hýblem. V lese na nás pořadatelé připravili dost hnusný podrost, směs bezů, ostružin a kopřiv, ale ještě horší klacky pod nohy nám nasázeli místní kulaci. Začalo to řepkou v symbióze se svízelem, pokračovalo snad všemi druhy obilovin, nechyběla hořčice, vojtěška, jetel, mák a další. První část jsme zvládli téměř bez zaváhání. Vůbec za celý závod jsme udělali jen pár významnějších bot, mí kolegové mne zkrátka nenechali pořádně vykufrovat.
Dlouhým pochodem jsme se přesunuli do oblasti Mostku, kterou bychom měli samozřejmě znát z pětidenních. Jenže já si bohužel pamatoval jen to, že jsem tam nikdy nestartoval střízlivý. Tak jsme se alespoň stavili u stánku na místní zábavě na fotbalovém hřišti. Fernet nabízený domorodci namísto námi požadované vody jsme hrdě odmítli, ale moc velký dojem jsme na ně stejně neudělali. Když jsme jim povídali že už jsme na trati 10 hodin a čeká nás ještě dalších 14, ptali se co za to dostaneme. Na to jsme jim odpovědět nedokázali, tak jsme vyndali světla a vyrazili na noční bojovku.
Jejím zlatým hřebem měl být půlnoční výstup sjezdovkou na Zvíčinu (v tamější putyce zavírali o půlnoci). Bohužel jsme tam dorazili až po jedné. Těsně před naším příchodem zavřeli i restauraci Dubina v Bílé Třemešné (někdy kolem třetí ráno). Když jsme se k ní blížili, akorát jsme slyšeli zvuky typické pro vyhánění opilců po zavíračce, pak nás minulo pár ožralých dědečků a přímo před podnikem ležel na silnici postarší invalida. Po levici měl berli, po pravici nějakou aktovku a dělal hééé, hééé. Pokusili jsme se ho postavit na nohy, což se nám napodruhé povedlo. Děda se omotal Bábíkovi okolo ruky a po jakémsi poděkování mu sdělil, že všechno stojí za hovno, hééé. A že už prý dojde, hééé. Vysvětlili jsme mu že spěcháme, vrazili mu do jedné ruky berli a do druhé aktovku a pomalu odcházeli pryč. Chvilku vydržel stát, ale pak se, hééé, zase sesunul na zem. Nechali jsme ho tam, bylo poměrně teplo, navíc hned vedle stálo auto se 4 lidma. Snad mu pomohli, nebo ho, doufám, alespoň nepřejeli.
Svítání nás potěšilo chvilku po našem příchodu do třetího pytle. Ten byl nejdelší a obsahoval nejvíc kontrol, takže bylo co škrtat. Na Liščí hoře nad Hajnicí jsme to museli obrátit směrem k cíli. Čas nás donutil vypustit i pár bodů poměrně blízko shromaždiště, které jsme plánovali zcela určitě obejít. Nakonec jsme byli rádi že jsme neprošvihli limit.
Mám pocit, že se to dalo oběhnout skoro všechno, ale nějak chyběly síly. Nasbírali jsme 2410 bodů z 2980 možných a těsně jsme práskli obávaný Horrorový pár, který na rozdíl od nás spinkal. Nejotužilejším párem byli David Hanslian s Kamilou Jirků, kteří přespali pár hodin v lese přikryti pouze igelitovou folií a zahrabáni do kapradin. Podle meteorologů bylo tu noc 8°C. Příště asi taky půjdu mixy.
Můj obdiv si zasloužil i Bábík, který si po kratším schrupnutí dal pár chlebových polívek a kafí a bezpečně dovezl všechny mistry republiky (Stavárna měla 100 % úspěšnost) do Prahy. Já se pak busem přesunul do Litvínova a do půl jedné s kamarády oslavoval přežití. Po návratu z hospody jsem si zavíracím špendlíkem propíchal puchýře na nohou a před usnutím jsem dumal, zda do práce pojedu na kole, tramvají nebo vůbec. Ráno to kupodivu vyhrálo kolo, a odpoledne už mi dokonce tak otrnulo, že jsem osmdesátiminutovým výklusem zahájil přípravu na srpnové mistrovství světa.

odkaz

Předkolo oslav odstartovalo v pátek v hospůdce Na Žižkově v Malém Chlumci. Prý se tam pořádal nějaký orientační běh nebo co. Chvíli poté co jsme tam dorazili se přihnala bouřka, vichr málem vyvrátil májku a průtrž mračen pronikla stropem až do sálu hospody. Bohužel jsme nestačili vyfotit lustr ze kterého tekly proudy vody a při tom svítil. Teda asi minutu, pak uz byl jenom fontána. Obsluha kupodivu jakžtakž stíhala nosit pivo i vynášet vědra a lavory s vodou. Když déšť ustal, zlý ředitel závodu nás vyhnal do lesa zanášet kontroly. V devět už jsme ale byli všichni zpátky a v poklidu připravovali sobotní závod. Slivovice nám chutnala, od stolu jsme se nechali vyhnat až ve tři ráno.
V osm už zase otevřeli, ale já musel jít obírat lidi o parkovné. Na sluníčku jsem docela vyžíznil. Ještě že při tom Sportidentu je pořádání docela příjemná záležitost.
Po závodě jsem konečně mohl slavnostně zahájit pražskou etapu oslav. Do hospody Na starém pivovaře v Bráníku dorazili celkem tři soutěžící. Honza Čech nás nenašel, protože jsem mu nedokázal přesně vysvětlit polohu hostince. Matně si vzpomínám že zase došlo na slivovici, ale nějak mi uniklo zda se tu noc vůbec setmělo. Po zavíračce jsme se přesunuli do centra do Havrana, tam jsem si ve 3:40 raději zapsal mezičasy učastníků soutěže. Jéňa v tu dobu vedl s 9 hodinami čistého slavení (po odečtení času který prospal). Pakuo v tu chvíli začal dotahovat jeho náskok, ale usnul taky. Chvilku jsem si četl noviny ale pak jsem vytuhnul taky a soutěž byla přerušena. Zajímavé je že vrchní byl úplně v pohodě, žádné buzení a vyhánění, zkrátka fajn noclehárna.
Busem v 7:35 jsem se přesunul do Litvínova, chvilku jsem si doma odpočal a vyrazil dát šanci vyhrát i litvínovským kamarádům. Ti ale po pár irských whiskách vyměkli už chvilku po půlnoci. Ke mně domů na Tolamoorku už jsem nalákal jen Sedloně se Zlatkou. Jelikož tajný favorit Kurej nesplnil výhružky a do Litvínova nedorazil, vítězem soutěže se stal Jéňa a může mi navrhnout jakou flašku chce koupit.

odkaz

Zatímco na prvním úseku doběhl Tomáš F. před Boříkem, který pak v cíli rozebíral, jak může existovat někdo ve stavařském dresu, kterému nestačí (doufám, že někdy narazí na Honzu Č. či Roberta ve stejném stylu a začne mít strach), už na druhém úseku se vše odehrálo jinak. S KoŽakem jsem sice držel krok až na kopec k první kontrole. Jenže já měl kontrolu trochu vedle na jiné melioračce v hustníčku. Že se jedná o tutovku jsem si ověřil až doma, když jsem na žádném starém vydání Plazů tu melioračku nenašel a okolní byly na každé jinak. Do hustníčku jsem nabíhal ze tří stran, ale neviděl jsem žádnou melioračku natož kontrolu. Do jedné tutové křižovatky cest, měla moje melioračka ústit spolu s dalšími 2. Zírál jsme a nakonec se vydal azimutem do houští. Kousek se mi zdálo, že jakási melioračka by to mohla být, ale ztratilo se to, a já opět vyběhl na Kožakově kontrole. Protože už jsem po těch manévrech pochopil, že v hustníku žádnou melioračku nenajdu, a že musím česat a česat, začal jsem rozhrnovat křoví a po 4 minutách našel. Pak to docela odsejpalo, snad jsem měl dát pár obíhaček, protože les byl dost bujný. Znovu jsem dohnal Sysla z PGPčtyřky, kterému měl cílovat Kožich, a dokonce ho chvilkama předehnal. Ale na poslední kontrole v lese naběhl chybně 111, odbočil na svou primitvní 112 (obě v jámě) a já hledal dál svou kupku. Nevím co tam mapař viděl, já to tu před 19 lety pojal jako 4 jámový prostor s hřbítkem. No nějaký další hřbet jsem viděl, ale kontrolu u něho tedy ne. Uplynuly asi tři minuty, než jsem pochopil, že u kupky je jáma (ostatně na předchozích vydání byla jen ona, a na mé dokonce vrstevnicí) a v ní byla kontrola s popisem kupka pata. Sysel mezitím doběhl na sběrku, oběhl pytlík, a tak cestou na diváckou kousek u mapového startu jsem potkal Kožicha. Ještě, že jsem na KT našel všechno v pohodě. I tak dlouho po nás startovala do posledního úseku štafeta MFP, ale zdá se, že jsme byli lehkou kořistí. Možná jsme porazili DCE kombinované ze závodníků H16 a H45, i když Sparťanům se je dařilo neustále diskvalifikovat a počítač si nedal říct. A pochopitelně ta podoplacená druhá Tretra je také za náma.

odkaz

Vidina rankingových hodů na krátké trati v pražské oblasti přilákala na Medarda do Čísovic i pár přespolních závodníků. Já přivítal nabídku odvozu Sedloním autem, za odměnu jsem během cesty opatrně oba spolucestující připravoval na fakt že sparťanské závody většinou bývají pěkná loterie.
Že body opravdu nebudou zadarmo musel každý pochopit hned kousek za startem. Cesta na první kontrolu vedla po ztrácející se pěšince v docela hustém křoví. V mapě to moc vyzeleněné nebylo, naštěstí lampión na kupce mezi kupami docela svítil. Třetí kontrolu nám šoupli na tzv. význačný jehličnatý strom, což byl mírně přerostlý vánoční stromeček, ze kterého pořadatelé bohužel sundali výzdobu, takže jsem ho minul. Ještě že muži a ženy startovali sendvičově (H21L-D21L-H21L atd...) a baby měly tu samou kontrolu jako druhou. Našla mi jí Sedloňova Zlatka která startovala minutu přede mnou. Tento její dobrý skutek byl ihned po zásluze potrestán, neboť chvíli po našem setkání se ztratila a na trati 3.7 km dlouhé vydržela úctyhodných 57 minut.
Ačkoli v mapě trať vypadala jako jednoduchý běžák, kontroly v zarostlém terénu se daly dohledat jen velmi obtížně, a to i tehdy, když byly pár metrů od cesty. Nemyslím že by mapa nějak strašně moc neseděla, byl to takový typický SCP standard, jenom to leckde chtělo mít pořádnou kliku. Několikrát jsem azimutem naběhnul do prostoru kontroly a rozhodoval se zda jít doprava nebo doleva, jenže ani jednou jsem nezvolil správně. Možná to nebyla přímo loterie, házení korunou ale určitě. Ještě jsem neviděl výsledky, nedivil bych se však kdyby Ticháč završil diskotékový hattrick.
Sedloň přiběhnul z lesa naštvaný a zaklínal se, že je tu poprvé a naposledy. Poměrně slušnou bodovou výhru tak z přespolních běžců inkasovali pouze Požírač dětí a Vokurčák, kteří na Plazy přiharcovali vlakem.
Stavárna při závodě přišla o oporu štafety, Honza Čech si na trati udělal něco s kolenem. Nebezpečí na závodníky nečíhalo jen v lese. V odtokové rouře žlábku nádražního WC totiž hnízdily včely. Močil jsem na ně v domnění že to jsou nějaké mouchy, když ale vylétly výš, poměrně rychle jsem vycouval.

P.S. Zlé jazyky tvrdí, že v Požíračově dětském oddíle orientačního běhu, který založil na sídlišti Kunratická v Liberci, zbyly z patnácti dítek už jen dvě. Nechcete mu přispět nějakou ratolestí, ať má chudák co jíst, tedy vlastně cotrénovat. Rád bych šel příkladem, ale sám mám málo.

odkaz

Neuvěřitelné (ovšem již dávno očekávané) se stalo skutkem. Janička "Větévková" se kousla a vybojovala s přehledem (1s před třetí a minutu před osmou závodnicí:-) na Continentalcupu stříbro!!!!!. Kdybych viděl dobíhat kohokoliv jiného tak jak Janu, tak si myslím, že to disknul...ale ona to měla spočítaný:-). Z toho vyplývá, že na Moravu se jezdit vyplatí, sice to nejsou žádné úchvatné terény, ale jak už jsem psal na Bena, není na škodu se trochu rychleji proběhnout :-) a jsou z toho ještě body. Také to zázemí bylo super, sice jediná hospoda ve městě to nemohla utáhnout, ale hned ve vedlejší dědince byla hospoda příjemná a celkem prázdná. A noční pohádková prohlídka zámku byla bezkonkurenční ... i pivo Litovel pěnilo dostatečně a rum místo kalhot také hřál, jenom ta hudba mohla hrát déle než do půlnoci (člověk se potřebuje trochu po závodě protáhnout:-) a co dodat...příště zase hurá na Moravu!!!!! (a pro Tomáše...někde ty boty rozběhat musels...škoda, měls to nechat až na neděli, abys to nemusel disknout (prostě nějaký ten problémek se vyskyne vždy) .....hlavně tréhuj na ty štafety...třeba v cuklích:-)))))

odkaz

V sobotu jsem teda pořadatelům nenadával. Ne že by potvory nezasloužili, ale ošklivé výrazy jsem si tentokrát zaslouženě nechal pro sebe.
Ze závodu v "Toulovcových maštalích" jsem měl trochu obavy. Očekával jsem mapově obtížné tratě a tvrdé souboje se silnými soupeři v céčkách. Dočkal jsem se běžáku komplikovaného jen trochu obtížněji čitelnou mapou. V polovině trati jsem spolknul mouchu. Při marných pokusech jí vychrchlat jsem neměl čas mapovat, opomněl jsem si též zkontrolovat kód naběhlé kontroly a samožřejmě jsem narazil u cizího stojanu. Muška naštěstí nebyla španělská, takže dámy které jsem potkal na cestě do cíle měly smůlu. Že mám smůlu i já mi řekli až v cíli.
V neděli to pořadatelům skřípalo už na startu. Některé dámy z D21 B startující okolo času 130 při pohledu do startovky vyvěšené na stromě zjistily, že v ní nejsou. V koridoru se vytvořila menší frontička, jedné mé známé pořadatelé tvrdili že je tato okolnost nezajímá, ale pak jí nechali vystartovat v jejím čase a jako bonus údajně minutu před ní vypustili závodnici ze stejné kategorie. Má známá bohužel zalítla, takže to nechtěla rušit, ale asi to chtělo.
Já se tentokrát dostal do béček a tak jsem si konečně užil poněkud delší závod. Ačkoli jsem startoval dost pozdě, kontroly na náhodu (azimuty hustníkem, jamky za stromem se stojanem zapíchnutým proklatě nízko apod.), kterých byla trať plná, nešlo dohledat bez problémů. Chudáci dupači. Spolufavorit Ticháč takové taškařice většinou diskává a ani včera neudělal výjimku.
A teď proč jsem si v cíli s chutí zanadával. Naštvaly mne občerstvovačky. Obě byly pro mou kategorii mimo postup. Sice kousek, ale byly. Ve větším vedru bych si na ně asi zaběhnul, ale včera jsem je ignoroval. To ksakru ještě nemáme dost zastánců povinného umístění občerstvovačky na kontrole? Mezi orienťáky v restauracích se o tom debatuje už delší dobu, ale nevím o žádném pokusu prosadit to do pravidel. Co takhle iniciovat diskusi, nebo spíš shrnutí argumentů pro a proti pro ty co třeba ještě nemají utvořený názor.

odkaz

Protože jsem podal v semifinále MČR na krátké trati "super" výkon, rozhodl jsem se trochu "turistit" a tím si pročistit hlavu před štafetama. Spacák jsem si nechal ještě před závodem v autě u Džoveho a svoji tašku jsem přenechal na opatrování Sosnovi. Po příchodu do Paky jsem v ruce držel akorát skripta na materiály (dneska jsem dělal zkoušku za jedna:-) a bundu. Byl jsem rád, když jsem zahlídl Sosnu přijíždět autobusem..."alespoň se budu moct osprchovat" řekl jsem si. Ale nechval dne před večerem, Sosna mi zdělil že je sklerotický jak já a zapomněl tašku na schromaždišti. Další překvapení následovalo, když jsem zjistil, že Zlín nespí v Pace, ale ?Borovničce?. Jakou radost mi udělal Džove, když jsem ho viděl, načež mi zdělil, že auto někomu půjčil a to jezdí bůhví kde po výletech... Konec dobrý, všechno dobré... spacák mi nakonec hodily cestou za dveře do sokolovny a taška se ráno taky objevila (když ji nějaký moc svědomitý pořadatel dal paní správcové). Ty štafety jsem zaběhl z mého pohledu dobře(zrychlit bych teoreticky mohl max. tak o minutku...ale ten poslední kopec jsem se už fakt nedokázal víc kousnout), ale bohužel další spolubojovníci neudrželi svůj standardní výkon (podle mě každý z nich mohl jít o 5 minut rychleji, hlavně Sosna, aby Tomáš běžel v kontaktu) a nebodovali jsme (chybělo 9 minut:-).Ale to už by bylo na další článek. Mějte se báječně a o své věci se nebojte, oni si k vám "snad" cestu najdou:-)))

odkaz

Ve čtvrtek 24.5. se konal letošní druhý lahváček v Suchdole na 14 let staré mapě Vrabec. Počasí vypadalo nejistě, ale nakonec místo deště chvíli svítil i měsíc. Účast byla tentokrát lepší než v Kolíně, na start se postavilo k úvodnímu lahváči 10 mužů a jedna žena. Naprostá převaha FSP. Časem se dostavilo ještě několik holek povolaných ze žižkovských kolejí. Kontroly - lahváče nebyly tentokrát zahrabávané, a tak se dalo i něco najít, i když jsem několikrát zvolil metodu plošného česání. Tiché údolí (tak se to tam jmenuje) bylo při konzumaci krásně tiché, jen nevím koho tam pořád naháněli ti policajti s autem - nás nehledali. Pohoda a klídek, ale proč jsem lezl dozadu do skal na Kozí hřbety, kde se měla běžet rozhodující část závodu. Já tam našel jen vypité lahve a nová kolečka s kontrolami moc nepřibejvala a navíc jsem usoudil, že vzhledem k pokročilé době stejně už žádnou skálu pročesávat nemůžu, protože bych nejspíš ze skály spadl. S 8 kousky (+1 startovní) jsem zdaleka nezvítězil, ale poslední nebudu. Vychutnal jsem si sběrku - závěrečný lahváč umístěný v popelnici a pak hurá na autobus, který naštěstí jezdí ze Suchdola i v noci skoro pořád.
Výsledky

Výsledky:
1.Babík 12
2. Pakuo 8
Kája 8
Honza Čech 8
Sosna 8
6. Jéňa 7
7. Buzna 6
8. Štěpán 5
Aljoša 5
10. Tereza 3(x1,5)
11. Honza Hlaváček 3
12. 3 Zlíňačky 5

odkaz

Milé dámy,
doufám že můj příspěvek řadě z Vás trochu zvýší sebevědomí. Teda pokud čtete Vrbu (což byste měly), nebo časopis Květy (ale to byste neměly).
V tomto plátku totiž otiskli anketu, ve které se významné osobnosti naší země vyslovují k závažné otázce "jaký typ ženské postavy je pro ně symbolem ideální partnerky pro život". Stanovisko Českého svazu orientačního běhu a ČAR vyjádřil ten nejpovolanější z nás:



Jako správný dezinformační specialista si sice nechal trochu pozměnit jméno, ale Vy všechny, které průběžně zahrnuje svými sympatiemi, ho jistě poznáte. A můžete mu poděkovat za to, že Vám ukázal do které typové řady patříte.

odkaz

odkaz

odkaz

Závod to byl opravdu náročný, protože lahváče byly často pěkně zahrabané v listí a rozhodně se mnohem více leskly v lese PET lahve a použité hajzl papíry, které nevím proč se nacházely často i s lejnem skoro v celém lese. A najít na nočním paměťáku s postupně otupělou myslí v kolínské širé rovině nějakou jámu nebylo lehké. Pokud se nějaká našla nebyla to ta pravá a pokud to byla ta pravá byla vypitá. Ale protože lahváčů bylo vzhledem k počtu účastníků až až, každý nějaký úlovek měl.

Pro místní byla vypsaná kategorie pro příchozí. Příjemně překvapilo, když k 5 profíkům přibylo na start 6 děvčat novicek,kterým jsme museli vysvětlovat nejen jak vypadá orienťácká mapa, ale že na kontrole jsou lahve, které se odzátkujou a vypijou.Děvčata si to přebraly po svém, a tak nám na těch lehčích kontrolách do pozdních hodin i něco nechaly. Obdivovaly se našemu neúnavnému prolejzání křovisek a nechápaly, jak na každé kontrole můžem do sebe otočit pivo. Já bych ale také nevydržel si na každé kontrole zapálit - takže obdiv byl oboustranný. Do pozdních popůlnočních hodin vydrželi jen profíci, které tentokrát les porazil a dost kontrol zůstalo nedotčeno. Nejdéle vydrželi bratři Skripnici a hádám, že tam se rozhodovalo o vítězství, protože ostatní už zmizeli na vlak, který o třetí hodině ranní vyrážel na Prahu. Ale kdo chtěl mohl přespat, protože shromaždiště mělo skvělé zázemí v podobě 3 obytných aut.

odkaz

email: fsp@email.cz