Drby z vrby


Dlouhá trať v Bělči - 2008
zaslal robert - vloženo 28.3.2008

Tak aby to tu nebylo takový prázdný. Posílám odkaz na mý fotky. Bohužel účast stavárny byla suchá tak, že se nemoh´konat ani tradiční lahváč. Ale nezoufejm, další pivní závod už klepe na dveře. http://lahvacove.misto.cz/_MAIL_/08/ro0801.htm < img src="http://sosnov.ini.cz/fsp/vrba/mmin-stafle1.jpg" >

odkaz


Stavařské zakončení sezóny Nr.2006
zaslal Robert - vloženo 28.11.2006
Ahojte stavaři a příznivci FSP

tak se rok s rokem sešel a už tu bylo další - Stavařské zakončení tentokrát v Jelencích u Příbramě. Dovolil jsem si připravit oproti jiným letům kratší závod - hodinový skórelauf. Sorry za ty zabušený kontroly štítky a "neviditelný" popisy. Tedy neexistující. Takže to byla trochu bojovka. No ale doufám, že jste se sice neregulérně, ale dobře proběhli. Pár fotek jsem dal na svůjweb. Podle drbů začínám litovat, že jsem nevydržel až do konce oslavy. Prý Jéňa slavil narozeniny(?) a šlo tak lehce přijít k CH3-CH2 v 38% ředení. A kdo měl trochu toho nejen literárního přehledu, mohl uhádnout i Jéňův test Čí pes byl Tóto, Kim a myslím Bublina, nebo ne? Napřesrok se těší Robert

odkaz


ADAKON
zaslal tojnar - vloženo 14.9.2006
Zácpa a destilka z Vltavy
Kachny a medvědi v Berouně
Jak se v udírně připravují utopenci

V pátek před závodem jsme s Čecháčkem absolvovali bezvadnou generálku na oslavu Dne bez aut. Nejprve Honza omylem zabočil do zácpy v protisměru a než jsme se dostali do té správné, jeho favorit se při popojíždění zavařil. S PET flaškou sebranou na zemi jsem musel pro destilku do Vltavy. Při výjezdu z boční ulice do nás ještě zezadu picnul auťák, naštěstí jen v malé rychlosti. Do Berouna jsme dorazili asi po dvou hodinách vzrušující jízdy. Večeři v útulné restauraci místního pivovaru jsme naštěstí stihli. Objednanou kachnu jsme zalili jí kvasnicovými Medvědy, obojí mi moc chutnalo.

Ráno jsem si koupil novou buzolu a při tom žertoval, že zatím nepotřebuji typ vybavený lupou. Jenže po pár metrech na mapě Škatulec jsem vážně začal uvažovat, že i já už se začínám řadit mezi pomalu ale jistě slepnoucí vetoše. Drobnou kresbu cest, terénních i porostových detailů, se mi za běhu dařilo luštit jen velmi obtížně. V cíli mne ale uklidnil fakt, že podobné problémy měli i mnohem mladší závodníci. Mapové objekty zkrátka vyšly při tisku poněkud podměrečně. Alespoň byl důvod čas od času se při mapování zastavit, což při jednoduchém běžáku, ke konci přibržděném kmennými poli a pár zákeřně zašitými kontrolami, spíše potěšilo než naštvalo.
Na shromaždišti jsem se odměnil výtečným grilovaným kuřátkem a pěnícím Starobrnem, na které se muselo poměrně dlouho čekat.
Večeři jsme absolvovali v boskovické pizzerii a poté jsme zamířili za kulturou do místní galerie. Ta má v suterénu příjemnou nalévárnu, ve které jsme Černohořili až do dvou. Ale do tělocvičny jsme došli také po dvou.

Při klusu na nedělní start jsem potkal Pecu v protisměru, tudíž jsem věděl, že dvě minuty přede mnou nikdo nepoběží. Ačkoli jsem startoval v rozumném čase, na trati jsem mnoho lidí nepotkal. Už brzy na třetí kontrole by se mi moc hodili. Jenže nikdo nikde a tak jsem si kameny ve svahu, které jednou byly níž a podruhé výš, než podle mapy měly být, musel vyčuchat sám, stejně jako díry a rýhy v houštinách. Dohledávka se mi povedla jen výjimečně a tak v závěru už jsem jen rezignovaně doklusal do cíle, kde jsem zjistil, že chyby dělali všichni.
Těsně před odjezdem jsem se stal svědkem kuriózního požáru dřevěné udírny. Šlehaly z ní solidní plameny, které místní bufeťáci hasili vodovodní hadicí. Seškvařené párky tím proměnili v utopence. Měl jsem s sebou foťák, ale zatím nemám dostatečně vyvinuté paparazziovské grify. Než jsem se rozhoupal, mohl jsem nafotit už jen závěrečné dýmání:

S rozplývajícím se kouřem se ze shromaždiště vykouřila i banda Stavařů.

Honza

odkaz


Tojnárek - Kašperku kašpárek
zaslal Honza - vloženo 6.9.2006
Rojnicí na kamennou jámu
Návod jak se na sběrku zaručeně sprintovat nemá
Nedělní klasika neměla šťávu

Poslední víkend před začátkem školního roku představoval dilema, kde získat poslední tři prázdninové body do rankoholika. Lákaly mne fyzicky i mapově náročné DKP pískovce na Kokořínsku i pozoruhodně promapované šumavské hvozdy, slibující nevšední dobrodružné zážitky a všemožná překvapení nejen v lese. Šibeniční termín kotlářovské uzávěrky přihlášek nakonec rozhodl o tom, že hrad Kašperk se zas po roce mohl velmi dobře pobavit pozorováním mého plašení.
Prolog na půlce mapy Žofka jsem začal kufrem hned na první kontrole. Vše pak pokračovalo přesně podle očekávání. Pobloudil jsem na stejných místech jako loni i tam, kde jsem byl letos poprvé. Nechte si od některého z účastníků povyprávět třeba jakpak se v rojnici dohledává lampión zapuštěný na dně kamenné jámy v kamenném poli.

Do nočáku jsem vstoupil odvážně a rázně. Liboval jsem si, jak se mi krásně běží do strmých kopců, reflexní kontroly samy skákaly před světlostroj, jenže najednou jedna mrška odepřela poslušnost, napodobila jí druhá, třetí, a minuty letí... Na jedenáctce jsem se zastavil už cestou na sedmičku, při druhém náběhu jsem ji ovšem hledal značně delší dobu. Na loukách na mne spiklenecky pomrkávaly nesprávné lampióny, ten svůj jsem přitom většinou nasvítil z místa toho falešného. Svoje plašení jsem završil sprinterským soubojem se dvěma borci, kteří se stejně jako já vydali podél potoka, který sice vedl téměř paralelně s tím, co směřoval na sběrku, ale končil o 150 metrů vedle v hustém křoví.
Po závodě jsem se těšil do spacáku, neboť tu nebyl ani jeden Stavař, který by mne mohl nalákat do hospody. Bohužel, jejich role se ujal Bořan. V předsálí bowling centra nás občerstvovali do půl druhé.

Neodpočaté nožičky na startu nedělní klasiky pořád ještě bolely. V půlce trati jsem je cítil ještě víc, až na konci je přebilo sucho v krku. Tajně jsem doufal, že se podobně jako loni na trati objeví čarovná víla Fialka s kelímky plnými šťávy, ale dočkal jsem se až v cíli. V lese strašilo jen pár fotografů a filmařů, kteří dokumentovali postupné uvadání chcípajících závodníků. Ve dne jsem se s nástrahami mapy vyrovnal lépe než za tmy, ovšem fyzicky už to nebylo ono. Vzkřísil mne až oběd v nicovské restauraci. Držkovka i vepřové na hříbkách byly super, jablečný džus taky.

Honza

odkaz


Sosny v Sosni, aneb trénink na Kapra
zaslal tojnar - vloženo 30.8.2006
Romantika
Výborné zázemí v letním táboře Soseň
Cíl nebyl pokaždé v cíli
Došla voda, došlo pivo

Už pořadatelský plánek, podle kterého jsem kráčel od autobusu z Oráčova na shromaždiště, ne úplně odpovídal skutečnosti. Podobně i nová mapička, nevím proč nazvaná Romantika, představovala pro startující první etapy poměrně obtížný oříšek. Ačkoliv jsem s problematickým promapováním terénu počítal, kupil jsem chybu za chybou a za mnohé z nich mapař ani nemohl. Naše kategorie na rozdíl třeba od D21 nebyla na zrušení, vzrušení ovšem v lese nechybělo. I pár nadávek jsem z úst vypustil, samozřejmě ve vší slušnosti, jak jinak.
Na večeři jsme si autem zajeli na skok do staré známé jesenické restaurace Na cháti. Možná to byla chyba, přímo na shromaždišti byl k mání perfektní výběr hotovek, velké porce za nízkou cenu. A výčep též fungoval. My si otevřeli druhou frontu a chodili pro pivo ze zadu. V sále promítali výkřiky nějakého hlasatele z jarních áček v Bedlně, my seděli v předsálí a poslouchali Jéňova cédéčka. Později večer a nad ránem došlo na zpívání při kytaře. Na kutě jsme se uložili v "tělocvičně", což byla několika stoly přepažená táborová jídelna, kam si ráno závodníci i pořadatelé přicházeli posnídat přímo nad mým spacákem. Moc nedrobili, tudíž mi to nevadilo.

Po roční odmlce jsme si opět užili Sv. Huberta. Já si sliboval, že se tentokráte nenechám ničím překvapit, samozřejmě marně. Sem tam prostě nedostatek fantasie bránil bezchybné dohledávce i na místech, kde jsem se ztratil i loni. Pravda, za ten můj půlkilometrový nesmyslný postup hustníkem mapař nemohl. Výsledky byly kvůli poruše počítače zveřejněny až v neděli, ale hlavně že doplňování energie fungovalo bezvadně. Tentokrát už jsme se občerstvovali rovnou přímo v Sosni, kde mezitím vysosaný Zlatopramen vystřídal Žatec.

Myslel jsem si, že nedělní trať už nemůže být záludnější, než její dvě starší sestřičky, ale byla. Ještěže štěstí mi přálo a všechny nástrahy se mi podařilo překonat jen s minimálním blouděním. Pár kategorií se pořadatelům nepodařilo ukončit až v cíli, byli z toho upřímně nešťastní, ale já byl poměrně spokojený, neboť mé očekávání se jim podařilo naplnit beze zbytku. Bohužel v neděli došlo jak pivo, tak voda ve studni a po návratu z lesa nebylo možno spláchnout ani žízeň, ani na WC.

Honza

odkaz


Po roce na Silici
zaslal jena - vloženo 21.8.2006
Silica WUOC orienteering orientační GPS Slovakia FSP FS Stavárna

S Bábíkem se cestuje většinou zajímavě. Jen si člověk musí zvyknout, že všelijaké ty dopravní předpisy a vyhlášky Bábík spíše toleruje, než aby je přímo dodržoval, ale to k image pořadatele nejrůzněších x-techů určitě patří. Jeho nový stroj má také třetí řadu sedadel přidanou "neoficiálně"( a to dosti volně, takže v zatáčkách trochu klouže tu k pravé, tu zas k levé straně), ale jinak ve srovnání s "Oranžem" (kde se sedělo, jak se dalo), vypadá toto auto vyloženě seriózně. Když mi tedy Bábík nabídnul ve svém skvělém voze místo na Grand Prix Slovakia 2006, bylo mi jasné, že cesta na východní Slovensko musí být vyloženým potěšením. Zvlášť, když vynecháme dálniční přechod na Slovensko (posledně tam měli celníci kecy, když se nadpočetní členové posádky "Oranže" vydávali za pěší turisty, kteří přišli po dálnici).

A tak cesta skutečně ubíhala se zastávkami na nezbytnou výměnu prázdných lahváčů za plné tak, jak jsme předpokládali. Bohužel pouze na přechod do Starého Hrozenkova. Tam motor získal odpudivý, skřípavý zvuk, aby se po několika kilometrech na slovenském území definitivně odporoučel. Pakuo, jako zkušený rutinér, rozpoznal naštěstí v jednom domě s velkým počtem aut na dvorku možný autoservis, ale stejně jsme museli počkat do rána na příchod automechanika. Ten definitivně rozhodnul, že je motor neopravitelný. Načež jsme byli nuceni jet do Plešivce přes Trenčín autobusem. Tam sice někteří z nás dorazili až po svém startu, ale díky benevolenci pořadatele vlastně včas. Ba, dokonce s námi pořadatel vyslal nahoru na Plešiveckou planinu zvláštní bus. Děkujeme!

Pro Bábíka a jeho ozvučovací soupravu (byla používána pořadateli během GPS) mezitím dojel z Veĺkého Krtíše k moravským hranicím Kurej. Děkujeme!

Běhalo se poněkud nezvykle na Plešivecké planině a na nám známější Silické planině u Sorošky. Závody to byly určitě nadprůměrné, a to měřeno i českými měřítky. Stavbě tratí se od většiny našich závodů nedalo nic vytknout. Pokuď jsou tratě mapově snadnější, ale ne na náhodu, je to lepší, než když je to naopak! Také mapy měly vysokou úroveň, třebaže na křovinatou část čtvrté etapy bych si zas tolik nevsadil. Pivo TOPVAR nebylo nic pro labužníky, ale vypít šlo. V Čechách neužívaným nápadem byly dobře ze shora viditelné horizontální cedule s označením oddílů při odebírání map: u nás se zkratky oddílů píšou většinou jen na krobatící se sáčky. Popisy kontrol byly nejen na shromaždišti, ale i přímo na mapách! Mapníky na startu neměly tak jako v Doksech formát A4. Ani zpoždění startu v prvních dvou etapách způsobené flegmatickými slovenskými železničáři, kteří mají ve zvyku ponechávat závory defaultně spuštěné, nemuselo nikomu vadit. Počasí po celé závody bylo krásné, teplota oproti Praze vysoká.

Současně s GPS probíhalo Akademické mistrovsví světa. I o tom lze mluvit v superlativech. Nejenom na základě fám, které o závěrečném banketu po mistrovství kolovaly mezi jeho pořadateli: o souboji na hasicí přístroje mezi maďarskou a italskou výpravou, o jedním českým novinářem rozbitém zrcadle, o několika vysklených oknech na internátu či o ztraceném Poháru prezidenta republiky.

Samostatnou stránkou GPS je gombasecké tábořiště, které má evidentně lepší časy za sebou. Druhá hospoda tu nefunguje už několik let, vybavení chátrá. Jak se vyjádřil jeden z pořadatelů, správce by za jeho stav zasloužil zavřít. Také hospoda otevírá rok od roku později. Ještě, že tu byl provizorní krámek se základními potravinami. Zejména cena borovičky za 13 SK (našich necelých 10 KČ) mluvila sama za sebe: někteří si na páteční “borovičkovou smršť” tak tak pamatují. Starý Komanč si během volného pátečního dne nechal od studentky obsluhující ve stánku (kdysi prováděla na zámku Krásná Horka) odpřednášet virtuální prohlídku této památky. Dobře udělal. Honza Čech, který se sice na zámek vypravil, zůstal dole, neboť kopec pod Krásnou Horkou je příliš vysilující. Doslova balkánský zážitek měl ve čtvrtek večer Bábík, když na shromaždiště přijela místní mafie vybírat výpalné. Bohužel neúspěšně, neboť rozveselený stavař nepochopil o co jde, a vykázal mafiány do patřiřných mezí obligátní frází: “ Čau, ne?”

Jinak musím pochválit obsluhu gombasecké hospůdky za nevídanou poctivost. Nejenže vrátili mnou někde zanechané doklady, ale i peníze. Děkuji.

Hospoda na Silici, přesně ta, ve které čepovali výborné pivo Kalteneker, už neexistuje: při přestavbě se zřítila. V hospodě ve Slavci je naopak trochu problém narazit na točené pivo. Hospodská sice nechala po prvním dnu, kdy pivo došlo, přivézt větší zásoby, ale i ty zasyčely po necelém dni. K jídlu tam oproti loňsku, kdy měli velký výběr mezi slanýma tyčkama a křupkama, měli letos pouze lízátka.

Hudba na shromaždišti byla spíše česká než slovenská. Také místní country kapela hrála převážně české hity. Doufám, že to bylo country.

Zpátky nás vezl svým autem Paprika, který se vracel z výletu do Slovenského ráje. Cesta proběhla vesele. Na benzínkách jsme proměnili poslední slovenskou měnu za lahváče a za bagety. Na letiště v Blavě jsme navíc vezli severokorejského Japonce Kjong Si Raa. Ten se zúčastnil během tří měsíců Mistrovství Evropy v Estonsku, O-RINGENu, Jukoly, Mistrovství světa v Dánsku a Akademického mistrovství světa. Viz www.woc2006.dk/WOC_Around_the_Clock_No4.pdf Teď si podupával do rytmu techna, či která hudba to vlastně zněla za cinkání lahváčů Paprikovým autem. Robert vyzvídal, zda je v Japonsku zvykem po jídle si krknout (prý je) a informoval se na saké. Mně vrtalo, jak to, že na základě svých výsledků nespáchal podle japonských zvyků harakiri. Možná to bylo kvůli tomu, že jeho do Japonska přistěhovalý pradědeček byl Korejec, spíš ale byl Kjong Si Ra se svými výsledky spokojený.V Nitře sice Paprika musel zaplatit pokutu za jízdu na červenou, nicméňě ji ukecal na 10 euro (tím dostihnul Kureje, který málem zaplatil za stejný přestupek v Praze ve stravenkách). V Bratislavě nám málem došel plyn (LPG) přímo na mostě přes Dunaj. Nakonec jsme ale už jen krokem dojeli do Mlýnské doliny k pumpě. Motor už jen tak tak vzdychal. A já už se těšil, že někdo bude muset jít s kanystrem k pumpě pro plyn. Nakonec jsme díky Paprikovi, který řídil celou cestu jedním tahem, dorazili ve čtyři hodiny ráno do Prahy.

odkaz


Pěkné prázdniny na Branžeži
zaslal Honza - vloženo 21.8.2006
Jak se předpisově probíhá vosím hnízdem
Málem jsem vyhrál elitu
Nikdy neplaťte na Branžeži pizzu předem
Ve škole v Bosni mají orienťáky rádi

Tak jsem si odkulhal druhý závod v Českém ráji za sebou. Objevit, který zbytek stromu, vyvrácený zuřivým Bohouškem, je ten správný, nebylo vůbec jednoduché. Naštěstí náhoda mi několikrát pomohla. Jen jednou se mi nezadařilo, minivývrat jsem přeběhl a při vracení proběhnul vosím hnízdem. To, že to nejsou mouchy, jsem zjistil až metr od nich. Jelikož jsem samozřejmě běžel maximálně možnou rychlostí, už se nešlo vyhnout a tak nezbylo než ještě zrychlit. Vyinkasoval jsem jeden trestný vpich. V závěru už kontroly na náhodu nebyly, ale já to na nich kupodivu stejně kazil víc než před tím mezi ošidnými vývraty.
I tento víkend jsem měl problémy se Sportidentem. Nebo spíše Sportident se mnou. V první etapě dlouho vedl finský reprezentant Fagerudd s náskokem víc jak tři minuty (vypočítali mu 10400 bodů do rankingu). Jenže pak jsem si vyčetl čip já a jeho čas o šest minut vylepšil. Považoval jsem to za nějakou chybu v naprogramování krabiček, vždyť na první kontrolu jsem přiběhnul v mezičase minus 26 minut a do kladných časů jsem se přehoupnul až na desáté kontrole. Slušný Škorpil. Teprve při vyčítání odpolední etapy, když jsem zaslechnul hlášku: "Á, Tojnar, to je ten, co ráno dlouho vedl elitu!", jsem se dozvěděl, že mi omylem do stroje naťukali o půl hodiny pozdější start a takový náskok už stačil k vítězství i mně. Chudák Skandinávec si prožil stresuplné dopoledne. Údajně několikrát osobně intervenoval u pořadatelů, ti ovšem měli svých starostí dost, neboť některým krabičkám docházely baterky, nezapisovaly průchod kontrolou a na vyčítání se stály fronty. Nakonec si výhru přece jen vybrečel, já se přesunul na svůj tradiční pól výsledkové listiny a přišel o slušný vzestup v rankingovém žebříčku.

Na oběd jsem se vypravil na pizzu. Vybral jsem si za odměnu tu nejbohatší, zaplatil a čekal. Prý to bude trvat minimálně půl hodiny. Všichni kolem mne se postupně zakusovali do svých porcí, jen já pořád nic. Po hodině už jsem to urgoval a zjistil, že podobně dlouho čeká i jeden další orienťák. Oba jsme udělali stejnou chybu – zaplatili jídlo předem. Ti, kteří si pouze objednali a platili až při donesení, měli logicky přednost před těmi, kteří jen tak neutečou. Dočkal jsem se až po dvouhodinovém hladovění, nikdo jiný už tam neseděl. Ještěže jsem odpoledne startoval poměrně pozdě.
Do skalních labyrintů na mapě Skokovy, které místy připomínají rozsypaná zrnka máku, poněkud hranatě obroušená, jsem se těšil. S pískovcovými bludišti jsem kupodivu problémy neměl, ale dokázal jsem například minout dvacetimetrovou prohlubeň ve světlezeleném hustníku. Ale v lese se mi líbilo, pěkně jsem si za své startovné užil.

Po dvou pětikilometrových etapách jsem si zasloužil vydatnou večeři. V okolí kempu jsme se buď nechytali, nebo raději ani nesnažili chytat. Nakonec jsme vyrazili Vorlovým autem hledat nějaký rozumnější podnik. V Dnebohu nevařili, pouze opékali sele a i to už bylo téměř sežrané. Navrhnul jsem návštěvu boseňské restaurace Ve škole, kde jsme minulý víkend byli se Sosnami docela spokojeni. Oni s námi rovněž, vrchní mne hned poznala a ptala se, jestli ještě závodíme. Prozradil jsem jí, že soutěžíme na Branžeži, ale že jsem přivedl nějaké kamarády, jelikož se nám tady líbilo. Jen Vorlovi se nabízený sortiment nezdál, přiměl nás obletět ještě několik hospod se zavřenou kuchyní, než jsme se pokorně navrátili zpátky do Bosně. Večeře byla opět super, od vrchní jsme vyfasovali vizitku a pozvání, ať se zas někdy ukážeme. Není to vyloučeno, zejména pokud tento podnik zůstane jedním z mála míst v Českém pekle, kde se člověk může najíst.

Nedělní klasiku stavitel pojal jako součet obou předchozích etap. Od jejich délky poté odečetl 1.9 km a k převýšení naopak pět metrů přidal. Na webu nám pořadatelé slibovali, že v lese bude pořád co řešit. Nevím, zajímavé to sice bylo, ale ne víc než jakýkoli předchozí kostní závod. Trošku mne naštvaly odfláknuté popisy kontrol. Házet si korunou, západní konec kteréže skály je ten správný, když ve středu kolečka mám jihovýchodní ohyb či patu prostředního srázu, jsem bohužel bez mincí nemohl, musel jsem si tipnout. Bohužel špatně, jinak bych o tom teď nepsal. Ale ani takové maličkosti mi Pěkné prázdniny nepokazily.

Honza Tojnar

odkaz


Třídenní pětietapové závody na Valečově
zaslal Honza - vloženo 15.8.2006
Horolezení, mecholezení a zadkoježdění
Děvčata, uvězněná ve skalní stěně, platila pícháním za své vysvobození
Rovněž vosy a sršáni si s radostí zapíchaly
Až vyčtení krabičky odvrátilo mou diskvalifikaci

Na Valečov jsem si přijel jen pro dalších pět bodů do rankoholika. Noha, namožená na pětidenních v Doksech, mi dovolovala jen mírný poklus v mezích zákona, o vítězství se tedy porvali jiní. V okolí hradu Valečov už jsem naběhal docela dost, na pětitisícovkové měřítko si pomalu zvykám, takže žádné superkufry jsem nepředvedl. Tedy až na totální úlet před cílem třetí etapy, kdy jsem předčasně vypnul mozek a na dobrých pět minut se ztratil. Nicméně ani po několikáté návštěvě skalního bludiště přímo u hradu jsem se nedokázal vyvarovat zabloudění, naštěstí jen jednoho, v závěru páté etapy.
No, jsem hlavně rád, že jsem to přežil. V neděli dopoledne jsem se "schůdným" skalním průchodem dostal na plotnu, ze které se dalo pokračovat buď na tření po vlhkém nazelenalém kameni, nebo se spolehnout na 10 cenťáků tlustý zelený mech na asi dvoumetrové stěně. Pode mnou díra raději nevím jak hluboká, asi půl minuty jsem se rozhodoval, která cesta je méně nebezpečná. Zpátky to nešlo, tam jsem si mech už strhal, s bušícím srdcem jsem se všemi údy zaryl do mechového porostu. Povedlo se, propast se mé mrtvoly nedočkala, ale ještě jsem to chvilku musel vydýchávat. Odpoledne jsme se do stejných míst vrátili, akorát nám je zatím skropila vydatná průtrž mračen, tudíž jsme zažili ještě větší nářez než ráno. Skalní průchody, v mapě široké a schůdné, byly několikrát v půlce přepaženy skalním prahem, pro řadu lidí neslezitelným. Tak dva kluci pomohli sundat děvče ze skály, ale musela jim nejdříve orazit kontrolu na ní. Další děvče, uvězněné na stejném místě, se pomoci dožadovalo slovy: "A dost, píchám tady už dvě minuty a teď chci pryč!".
Rankoholické body se zkrátka nedávaly zadarmo. Hnízdo sršní pomohlo některým urychlit cestu na start třetí etapy, v lese zase číhaly vosy. Já měl štěstí, sršně vydráždil až kdosi za mnou a vosí skalní průchod jsem na doporučení pořadatele, odklánějícího všechny startující, oběhnul. Sosna hned v první etapě úspěšně atakoval dvojnásobek času vítěze, průměr časů prvních tří byl naštěstí pro něj vyšší. Všech pět etap v kategorii H21A dokončilo jen 28 ze 68 závodníků. Někteří museli v pondělí do práce, jiní kvůli průtrži mračen vzdali nedělní čtvrtou etapu, pár jedinců popadalo ze skály a další se nechali nachytat na falešnou kontrolu (opět, stejně jako v Doksech, stavitelé naskládali klidně čtyři lampiony jen pár metrů od sebe), nebo nějakou vynechali. I já měl ve výpisu třetí etapy chybějící kód. Málem jsem odjel už v neděli večer, Sosna už mne přesvědčil, že jsem udělal paralelní chybu. Naštěstí vyčtení krabičky navzdory jeho kecům prokázalo, že jsem na kontrole byl. Tak jsem si v pondělí doběhnul i pro pátý rankobod.

Honza Tojnar

odkaz


Pětidenní Doksy
zaslal Honza - vloženo 8.8.2006
Změna je život, i v pokynech

Před začátkem pětidenních v Doksech jsem s obavami sledoval zmatky na webu závodů. Změnil se plánek shromaždiště jednotlivých etap, oproti rozpisu došlo v pokynech k posunu časů startu 00, opraveny byly měřítka map a další "detaily". Měl jsem trošku obavy, zda to spolek pořadatelů neznámého původu vůbec zvládne.
Začali jsme ve vedru. Na shromaždišti nás řekvapila povinná startovní čísla, která nebyla ani v pokynech, naopak potěšily krabice s mapníky na startu vlhkých etap. Většinu kategorií hned na startu čekal postup přes celou mapu 1:4000. Než jsem si stačil všimnout, kde mám první kontrolu, už jsem brouzdal neprůchodným hustníkem a výhodnou obíhačku po cestách nechal daleko za sebou. Následné postupy skalními pasážemi nebyly příliš orientačně náročné, nejdůležitější bylo neztratit se v kličkách několikrát překřížené trati. A naběhnout na správný lampion. Stavitelé se po celé pětidenní vyžívali v rozmisťování stojanů pár metrů od sebe, třebas i na stejných či podobných objektech.

Druhý závod se konal úplně ve stejném prostoru, ale na třítisícovce mapě. Opět horko, trať téměř bez záludností, tak jsem to smažil a smažil, až jsem se usmažil. Najednou jsem pojal podezření, že jsem vynechal jednu kontrolu a začal se na ní vracet. Pak jsem si uvědomil, že jsem na ní byl, ale pěkně mne to rozhodilo a vzápětí jsem povoral i další nenáročné postupy.

Ochladil jsem se až při nočáku. Na čtvrtce vytištěná mapa z roku 2002 kupodivu přečkala mé dlouhé hledání podivně umístěné první kontroly, bloudění mezi skalkami zkrápěnými kapkami deště i závěrečné ulítnutí těsně před cílem (cesta, která nebyla v mapě).

Třetí etapa sice startovala až odpoledne, ale nožky bolet nepřestaly. Na rozdíl od předchozích dvou etap se konečně dalo spolehnout na porosty v mapě, i proto, že hustníky se na Oltáříku vyskytovaly jen minimálně. O to víc jsme si jich užili den poté. Navíc nebe už se přestalo stydět za své kapky a dokonale nám je promáčelo a malé borovičky se s předáváním vlhkosti na orientační běžce a jejich mapy nepáraly. Nejhorší ovšem byly paseky zarostlé břízkami, kterých jsem měl po krk obrazně i doslova. Obklíčili jsme Malý i Velký Borný, propletli se hustníky, jejichž průběžnost se z mapy nedala předem odhadnout (vidělo se až na místě) a dosprintovali do cíle.

Pátá etapa byla dorážecí se vším všudy. Nejdelší trať, největší kopce, nejstrašnější slejvák. A podivně umístěné kontroly. Jednu skalku v hustníku uprostřed svahu jsem pohledal skoro sedm minut a objevil jí až když jsem ze zoufalství seběhl téměř až na samé dno údolí. Závěr už jsem vyklusal a byl rád, že jsem o fous unikl stovce.

Až na pár výhrad se mi ale závody líbily. Terény překrásné a počasí zas nebylo natolik nesnesitelné. Pravda, potkal jsem jednoho borce z konkurenčního oddílu, kterého nedělní déšť přiměl nevystoupit z autobusu na shromaždišti, nýbrž až zpátky u kempu.

Honza Tojnar

odkaz


Veteran Cup Vamberk
zaslal Honza - vloženo 1.8.2006
Vosy na kontrolách
Na penaltě se dobře pařilo
Kdo pozdě chodí, nebo je nalosován na konec …
Zápasnická vložka na shromaždišti
Obědvejte V klídku

Tak tohoto závodu jsem se původně kvůli odpudivému názvu vůbec nechtěl zúčastnit. Ale když mi Pakuo vysvětlil, že se nejedná o závod výhradně pro postdorostence a že tam dokonce můžu získat 4 body do rankoholika, neváhal jsem a přihlásil se. A dobře jsem udělal. Těšil jsem se na mapově jednodušší terén (toho jsem se dočkal), ve kterém nebudu tolik bloudit (a toho jsem se nedočkal).

Podle teorie Džonyho Veita mělo v pátek pršet, neboť shromaždiště první etapy bylo na koupališti. Naštěstí bazén pořadatelé zřetelně označili cedulkou "Závodníkům vstup zakázán!" a hrozbu deště tím odvrátili. Na trať jsem vyběhnul až příliš rychle. Honil jsem Kočku, ale utekla mi. Jak by také ne, když jsem po lese pobíhal jako splašený oř. Oral jsem co se dalo i nedalo a jen o vlásek jsem unikl diskvalifikaci. Orazil jsem falešnou kontrolu, už jsem od ní odbíhal pryč, ale naštěstí jsem se vrátil a ověřil, že opravdu má kód 58 a ne 59. V závěru už jsem se moc nehnal, nějak mi do těch prudkých kopců scházela motivace. Nevyburcovala mne ani dvě urychlovací vosí hnízda přímo na kontrolách.

Cestou do kempu jsme míjeli dosti zrušených hospod, zdejší kraj vypadal dosti nepohostinně. Po příjezdu jsem nebyl nadšený, že asi jediné použitelné občerstvovací zařízení je hostinec Na penaltě na hřišti kde jsme spali. Stoly už byly obleženy davy orienťáků, na pivo se čekalo přes deset minut, ale časem jakoby mávnutím kouzelného proutku fronty zmizely a přísun fungoval bezvadně až do časných ranních hodin. Pochoutky z udírny, nakládaný hermelín apod. nasytily každého.

V sobotu dopoledne jsem o 3 minuty prošvihnul start krátké trati. Téměř celá probíhala ve svahu širokém 50 až 300 metrů. Zatoulali jsme se i do Kostelce nad Orlicí, šťastně přežili dva přeběhy silničky, na které zrovna trénovali závoďáky na nějakou rally a doklopýtali zpět do bufetu. Po doplnění tekutin a nakrmení započal odpolední sprint. Já byl nalosován až na konec a trošku se obával bloudění v liduprázdném lese. Bohužel se mé obavy naplnily, a vrchovatě. Během závodu se přihnala šílená průtrž mračen, která nejenže mne totálně pomočila cestou na start, ale také spláchla a rozpustila pořadatelům mapy. Posledních pár závodníků včetně mne muselo čekat na vytištění nových exemplářů. Déšť ustal a lesní samota mi kupodivu spíše prospěla. Na 12. kontrole jsem se já bloud v duchu pochválil, že už dlouho jsem nešel závod tak čistě. Vzápětí jsem totálně zkonil postup na třináctku a do cíle dobloudil zas jako obvykle.

Po závodě jsme spokojeně popíjeli Zlatého bažanta či Plzeň na hřišti. Jen Starouš byl po celý večer nějak neklidný. Neustále se pokoušel připravit jedno nejmenované děvče o jakousi ozdobu. Přesně si nepamatuji, o co vlastně šlo, ale mělo to cosi společného s pícháním. Jo, už si vzpomínám, byl to připichovací odznáček "Orientační běžec České socialistické republiky". Několikrát o něj svedli urputný souboj přímo u hospodského stolu. Jen se štěstím se nám dařilo zachránit naše piva před vylitím a přimět škorpící se dvojici, aby si to šli vyřídit ven. Vyřizování pokaždé začínalo sundáním brýlí, pokračovalo vzájemném otloukáním a končilo výzvou "Jdeme na panáka". Poslední klání skončilo ztrátou odznáčku. Jak vidíte na fotkách, Starouš, který si před ním na stole důkladně odpočal, měl při něm jasnou převahu:

Snad se to tentokráte obejde bez zásahu disciplinárky. Slibně se vyvíjející večírek překazil výpadek elektřiny, který nás o půlnoci vyhnal na kutě.

Nedělní běžák už všichni nějak přežili a zamířili ke svým domovům. My se ještě zastavili na oběd v Kostelci. Restaurace V klídku se Zlatým bažantem, Staropramenem a obdivuhodným výběrem chutných a laciných jídel je další oázou, kterou byste při svých cestách tímto jen zdánlivě nehostinným krajem měli navštívit.

Honza Tojnar

odkaz


Silesia 2006
zaslal Honza - vloženo 24.7.2006
Jak mé závodění spolufinancovala EU

Rankoholické hody, slibující šest závodů v pěti dnech, se konaly v okolí Kobylé nad Vidnávkou. S sebou jsem si tam kromě kompletní rodiny přivezl i chorobu z Botasu, měl jsem tudíž vážně velké obavy, zda elitní tratě v tom vedru vůbec přežiju. Ale fyzicky se to dalo vydržet, větší problémy jsem měl s mapou. Dosti často z vlastní blbosti, ale i kvůli občas pochybnému zmapování některých pasáží. Třeba tvar kupy hned u první kontroly se mi vůbec nezdál. Ačkoli jsem šel na jistotu co nejdéle po cestě, ztratil jsem tam poměrně dost. Vzápětí jsem nezvládnul obtížnou dohledávku skalky v hustníku a vítězství bylo v tahu.

Druhý pokus v kopcích u Černé Vody rovněž nevyšel, nějak se mi nepodařilo co nejrychleji přeskakovat z kamene na kámen a dohledávat kontroly zašité v hustnících, které někdy průchozí byly a jindy nikoli. Odpoledne jsem si spravil chuť při vloženém sprintu na mapě 1:3000. Tentokráte žádná houští, jen kopečky, osázené desítkami kamenů rozličné velikosti. Než nastavíš azimut, dostaneš se tam, kde jsi být nechtěl ani náhodou. Několikrát jsem nevěřil, že ten maličký kamínek, v terénu sotva viditelný, je opravdu ten můj, zakreslený na papíře jako velekámen. Moc pěkné poblouděníčko, ovšem sprintu jsem se dočkal prakticky až v cílovém koridoru.

Třetí etapa proběhla na mapě 1:5000. V jejích detailech jsem se sice většinou vyznal, ale občas mne naštvalo, když stavitel šoupnul lampion na metrový kámen schovaný do metr a půl vysokých bukových náletů. Šmudlo hledej. Vylétl jsem i mimo mapu, naštěstí jen kousek, hned jsem si toho všimnul. A párkrát jsem nestihnul svůj postup umapovat. V lese pořadatelé rozmístili spousty kontrol, někdy i na stejných či podobných objektech pár metrů od sebe. Hodně náročná krátká trať. Sebe i rodinku jsem za její absolvování odměnil výletem do jeskyně na Pomezí. Během ní krátce sprchlo, my ovšem byli zrovna pod zemí. Na shromaždišti ani nekáplo.

Na start čtvrté etapy se šlo 3 kiláky, ačkoli jsem celou cestu běžel, vyběhnul jsem o pár minut později. A celou dobu jsem se jen pomalu šinul ke kýžené občerstvovačce, umístěné stejně jako v jiných etapách až na konci tratě. Pořadatelům se navíc jen zřídkakdy podařilo umístit občerstvovací stanici přímo na postup elity. Ještěže si člověk alespoň mohl opláchnout hlavu v lesních potocích. Nicméně nepamatuji si, kdy jsem s takovou chutí sosal obyčejnou vodu po každém doběhnutí do cíle. Odpoledne jsme odjeli najíst se do Vidnavy. Bufáče na shromaždišti sice dokázaly nasytit, ale byly dost drahé a kvalita jídel v nich proměnlivá. Rovněž čepování docela haprovalo, pivo pěnilo a tvořily se fronty. My se několikrát raději uchýlili do útulné hospůdky přímo ve vesnici. K jídlu tam nabízeli jen brambůrky a korbáčiky, ale obsluha fungovala bezvadně. Navíc nás neobtěžovala strašlivé úrovně, která se většinou řinula z pořadatelských reprobeden.

Poslední závod byl jednodušší s dlouhými běžeckými úseky. Mé chrchlání krapet polevilo, konečně jsem se mohl rozběhnout. Chybám z horka jsem se nevyhnul, přesto jsem do cíle dorazil poměrně spokojený a v duchu se i pochválil. V lese jsem strávil 480 minut a může za to Evropská unie, která letošní Silesii spolufinancovala. Pro příště prosím Brusel, aby nebyl tak rozhazovačný a raději mi připlácel jen na mnohem kratší pobyty na trati. Pokud možno takové, které by se blížily časům vítěze.

Honza Tojnar

odkaz


Botas 2006
zaslal Honza - vloženo 24.7.2006
Nástrahy počasí a falešných kontrol

Pár dní po rogainingovém fiasku jsem se vrátil na místo činu, či spíše potupy. Ve vysočinských rýhách se většinou ztrácím, ale okolí Milov znám z výletů, docela jsem byl zvědav, jak dopadnu. Pro jistotu jsem se nahlásil jen do béček, abych netrávil v lese příliš mnoho času. To mi však, bohužel, stejně nevyšlo. Nějak jsem při proměnlivém počasí nastydl a kromě prvního závodu jsem všechny etapy pouze odchodil.

V zapráskaném terénu jsem neustále padal na zem, trošku mne (nejen) pozlobila melioračka v hustníku, neviditelná ani v poklidu hospodských větráků. Těch jsme prověřili poměrně dost. V Penziónu Bukáček nás nechali hrát na kytary, ale jen do zavíračky (kolem jedenácté). Nelíbilo se jim Komínkovo příliš družné chování.

Druhá etapa se startem v Milovech byla hodně kopcovatá, oblezli jsme jak Dráteničky, tak Malinskou skálu. Občas jsem se divil, kam mne azimut vyvrhnul a těsně před koncem jsem při hledání význačného stromu ulítnul tak, že jsem se skoro styděl doběhnout do cíle. Po etapě došlo na výlet, jehož cílem byl hostinec v Horních Blatinách. Horolezecká sekce cestou stihla vyšplhat na Dráteničky, Věžníci s Jéňou a Staroušem zamířili rovnou ku prameni. Já si tam začal léčit rýmu čajem, dršťkovkou a slivovicí. Staroušovi se tam zalíbilo natolik, že se mi ho nepodařilo probrat a přimět k odchodu na krátké otestování nově otevřené restaurace U šlechtičen. Já si tam pochutnal na sladkém zákusku a znovu se vrátil k pivu. Kupodivu to šlo. Po návratu do Křižánek nás čekal další kytarový dýchánek v hospodě Za řekou. Komínek tentokráte tolik nevadil, takže jsem se tam s Jéňou vydržel léčit až do jedné ráno. Zdálo se mi, že nemoc ustupuje, ovšem před startem nedělního závodu jsem poznal, že se mýlím. Nicméně obešel jsem všechny kontroly a vyhnul se i všem nástrahám stavitele. Na falešné stojany, umístěné v blízkosti těch správných, se nachytalo poměrně dost nepozorných borců. S pomocí boží a borůvek na trati, doplazil jsem se do cíle a stihnul odjet plánovaným spojem domů.

Honza Tojnar

odkaz


Polský víkend
zaslal Robert - vloženo 20.7.2006
Jak se pije pivo v Polsce. Češi po 266 letech opět v Kladsku. Sněžník zůstal nedobit.

Ahoj stavaři a spol.!aneb pozdě ale přece píšu o našem vele-výborném výjezdu za hranice všedních OB do polského Kladska na závody GRAND PRIX POLONIA 2006. Nu kdyby to Maří Tereza roku 1740 neprohrála, tak jsme mohli mluvit jen česky. Běhalo se 5 nebo 3(my) dní v ospalém lázeňském městečku Ladek-Zdrój čti [londek zdrůj] a díky podpoře EU jsme to měli ZADARMO! Bohužel stavařů bylo tak málo (2), že jsme se s Kájou museli spojit s borci jiných oddílů(LCE), aby se dalo ject autem. Radši bych samozřejmě vlakem, ale t.č. tam asi žádný nejezdí. 3.etapa Pá (naše 1.) byla krátká a běželo se v takovým Zpč.MLA terénu, zašlehaném a trochu horském. Páč jsme byli "odvážně" v elitě tak nám dali navrch vložený Mikro-OB (tedy u 4 kontrol nebyl kód a vyber si!). Já se bohužel 2x nestrefil, což hodilo 4miny navíc trestných. Kája si vedl o 2miny líp. 4.etapa byl pro elitu až v 19h lázeňský parkáčový sprint. Někteří se předtím pokusili zdolat v rámc výletu Králický Sněžník severní stěnou, ale kvůli bouřce to vzdali. (viď Jano).Startovalo se přímo z pódia městského amfiteátru. Viz foto. Výborný, ale neporazil jsem ani "loženýho" Turka z Istanbulu. Poté bylo řádné občerstvení a popití i zdejšího Piwa se sókom. Moc dobrý :-). (pivo se leje do 0,5cm šťávy, nejlépe zázvorový)! Jen doufám, zdali proto nevyhráli Němci na MS ve fotbale :-(. Na závěr v neděli nás čekala klasika a to opravdu výživná. Byl jsem tam asi 130min a doběh jsem až kolem vyhlášení vítězů. S pozdravem polským kolegům a také překladatelkám se loučím. A příště větší účast!

Robertovy fotky

odkaz


Horní Slavkov 2006
zaslal Honza - vloženo 11.7.2006
Dvě cílosběrky v první etapě
Bufet plný zázraků

Na mapě Krudum jsme loni na áčkách zmokli a promrzli a letošní aprílový západočeský přebor na dlouhé trati se zde pro sníh nekonal. Sněhuláci u Horního Slavkova sice pozdě, ale přece jen roztáli, tak nás Rambo a kol. konečně mohli prohnat zdejším bahýnkem a kopečky. Počasí by většinu lidí zlákalo k jinému koupání než ve vlastní krvi a potu, ale orienťáci jsou trošku "zvláštní". Nevadí jim, když se z lesa navrací smradlaví od bahna a notně obouchaní klacky a kameny.
V první etapě mne pozlobilo několik zašitých kontrol. Nejzašitější z nich, sběrku, jsem naštěstí neminul, na rozdíl od zasloužilého mládežnického trenéra, který orazil nejprve cíl a až při občerstvování si uvědomil, že poslední kontrolu vynechal. Nakonec to bylo jedno, jelikož pořadatelé na sběrku i do cíle omylem umístili SI krabičku s kódem 100 i cílovku, takže někdo razil dvakrát cíl a v mezičasech měl DISK za chybějící sběrku, další měl dvakrát naraženou stovku a "neprošel cílem" atp. Jury raději závod ukončila na sběrce.

Čtvrteční západočeský přebor na klasice prověřil fyzičku, vůli a vytrvalost i náklonnost štěstěny. Já nejprve se štěstím dohledával v kopcích, poté se zasekal v pomalých zaklackovaných traverzech a houští. Následovaly světlé chvilky v bažinách a závěrečné zoufalé obkličování podivného rozhraní v hustníku před cílem, které překlopilo můj čas do trojciferna.

Páteční štafety jsme nakonec vynechali (nedorazil nám jeden úsek), alespoň jsme si odpočali před závěrečnou etapou. V Rambouskově bufetu se děly zázraky téměř biblické. "Prohlašuji dvanáctku za desítku!". Jak pravil Rambo, tak se i stalo, tedy čepovalo a platilo. Bufet fungoval bouřka nebouřka, i v době, kdy byl oficiálně zavřený. Radost posedět. Jen kdyby kolem nelétalo tolik flašek s Becherovkou, to by určitě na záchod trefili i všichni zahraniční účastníci.

Závěrečný závod byl delší, ale poměrně jednoduchý. Já se dokázal ztratit hned na začátku na poměrně jasné kontrole a zbytek trati jen doklusal. Pěkně jsem si zabahnil, zanadával na pár zbytečných ostrých úhlů a hurá domů.

Honza

odkaz


Cena střední Moravy
zaslal tojnar - vloženo 4.7.2006
Moravský démon opět udeřil

V autokempu Hranice čekaly přivítaly přívalové deště a nevlídná obsluha bufetu, která důsledně zavírala v deset. Na shromaždiště první etapy v Teplicích se šlo za deště, který nejprve zesílil během prohlídky Zbrašovských jeskyní a následně při občerstvování v hospodě na kolonádě ustal. Já se zas zakecal a o tři minuty prošvihnul start. Zdálo se mi, že stavitel poskládal tratě jakoby z farst, společných pro řadu kategorií, k tomu přidal pár protiběhů a perfektně dokázal vymést všechna humusácky zarostlá zákoutí lesa. Zatažená obloha ještě více ztěžovala čtení už tak špatně čitelné mapy pro sprint, já už z krátké trati při štafetách věděl, že pěšinu nemusím vidět na papíře, stačí, když je v terénu a vede správným směrem. Po etapě jsem se ještě prošel kolem hranické propasti a prozkoumal místní podniky.

Také druhou etapu jsem začala kiksem na startu. Odhadnul jsem směr odběhu, bohužel špatně, a vyrazil na východ namísto západním směrem. Záhy jsem se srovnal, nicméně trošku jsem vykolejil a první kontrola se mého oražení dočkala o čtyři minuty později než očekávala. Pak už jsem tolik nekazil a ani závěrečné kamzičí vložky mne o náladu nepřipravily.

Nedělní etapa na Helfštýně nás měla dorazit. Už z cesty na start a pohledu na doběhový úsek se dalo odhadnout, že to nebude žádná sranda. Poměrně dost lidí vzdalo, já si trať vychutnal celou, včetně šíleně zapráskaných pasek, ostružinových plantáží, kopřivových lázní a několika kontrol vyloženě na náhodu. Mapa sice měla své mouchy, udivovala zejména nejednotnou klasifikací hustníků, ale závod se mi přesto docela líbil. Ale znáte mne, já jsem takovej divnej.

Až z protokolu jsem zjistil, že s námi v lese pobýval starý známý moravský démon, který čas od času ukradne sportidenty: "V závěru E3 došlo ke zcicení několika SI jednotek, což postihlo asi 10 závodníků. Protože však stojany s lampiony i kleštěmi zůstaly na původních místech, tito závodníci razili kontroly do mapy." Že bych výjimečně nedobíhal v závěru závodu? Díky démone, žes měl tu trpělivost a počkal na mne. Honza

odkaz


Rogaining
zaslal tojnar - vloženo 4.7.2006
Do Austrálie jedou jiní

Také druhý rogaining se Sedloněm skončil po 12 hodinách. Stihli jsme navštívit prameny Sázavy a Svratky, urazili kolem 50 kiláků a už to dál nešlo. Za tmy dokulhali do base campu. V noci odmítnul pokračovat Radek, ráno už jsem nechtěl já, protože Austrálie už byla ztracená. Škoda, já cítil docela pěknou vytrvalostní formu. Příště.

odkaz


Poloreportáž z Bedlna u Jesenice
zaslal tojnar - vloženo 8.6.2006

Naše famílie dorazila na louku u Bedlna jako první ze závodníků. Zrovna se stmívalo, padala rosa a byla kosa. Pořadatelé, kteří obkličovali stánek, se zrovna chystali rozprchnout na kutě, jelikož jim ředitel závodu sdělil, že ranní nástup je v sedm. Ve stanu bylo značně tepleji než u stánku a ráno mne čekal brzký start, tak jsem po jednom pivu také ulehl.
Les oproti minulosti (mapa Skalky z r.  1991) značně zezelenal, já zrovna neměl svůj den a tak jsem se v těch hustníkách a šrafovaných podrostech nějak nevyznal. Chvílemi jsem vůbec netušil, kde se nacházím. Musím ale ocenit snahu pořadatelů, kteří dokázali až na pár zmatků uspořádat pěkné závody. Chválím zejména tisk tratí s přerušením koleček kontrol v místech, kde by zakrývaly kameny, významné stromy apod.

Večeřelo se v pět kilometrů vzdáleném Oráčově. Neměli tam ovšem nic než brambůrky, hlady jsme tedy začali zpívat, ale ani halekáním při kytaře jsme se vydatnější stravy nedomohli. Kapalné stravy přiteklo až až, v neděli se mi už do lesa ani nechtělo a sprint jsem proležel ve spacáku.
Po závodě jsme shromaždiště opouštěli jako téměř poslední.

odkaz


Nejdek a Horní Blatná
zaslal tojnar - vloženo 29.5.2006
Na koho svést nevalné výkony? Na komára!
Červená křížová cesta v Nejdku
Klidná síla vás nenakrmí
Průtrže mračen a plašení při sluníčku
Někteří závodníci byli v neděli na trati klasicky oražení

Řetězec prapodivných událostí právě uplynulého týdne měl kořeny nejspíše někde nad Atlantikem. Nějaký komár tam mávnul křídlem, způsobil vichr, jehož zbytky mi z balkónu odnesly vložku z běžeckých bot. Druhý den jsem jí sice našel na parkovišti, ale omylem zasunul do starých kopaček s odchlípnutou podrážkou, ty jsem si i zabalil do batohu a vyrazil do Nejdku. Tentokrát na západě to začalo křížovou cestou. Dle Tojnarovy klasifikace fyzické obtížnosti by tato nejdecká patřila určitě minimálně mezi červené křížovky. Čekala nás na ní krátká trať s 300 metry převýšení na 4.6 km, což vypadalo hrozivě, ale až na pár výjimek se mi všechny kopce podařilo vyběhnout. Bohužel, chybičky se vloudily. První kontrolu jsem nedoběhnul, (na mapě 1:5000 mne to dost vyděsilo), postup na čtvrtou jsem si naopak značně prodloužil. S klasifikací porostů jsem se nějak nedokázal srovnat, ale mapa kupodivu docela seděla. Mám dojem, že by se to líbilo i Sosnovi, pokud by ovšem závod přežil.

Další křížová cesta nás čekala při hledání restaurace. V Nejdku se vaří většinou jen v nóbl podnicích, které jsou až na Zelenou žábu cenově dražší. My zvolili Zlatého klokana, jídlo dobré, ale ceny mastné. Večer jsem uložil rodinku do spacáků a vyrazil ještě na jedno průzkumné kolečko. Najít putyku, kde bych dostal alespoň párek či něco studeného, se mi bohužel nepodařilo. Nejodpudivěji na mne zapůsobil hotel Praha, kde jsem se kdysi ještě za dob totality stravoval. Teď měl za okny plakáty a pyramidu z plechovkáčů „Klidná síla“ a nápis „K občerstvení jen nápoje“. Po odtučňovací procházce jsem rezignovaně zalezl do spacáku. Kolem samá dorostenka, tak jsem rozepnul zip a čekal, co přijde. A přišla. Jedna za druhou, valily se strašlivým rachotem z nebes průtrže mračen. Bavilo je to zřejmě celou noc, ustaly až nad ránem, kdy jsme se psychicky připravovali na blížící se klasiku.

Do té se startovalo ve vlnách, a to dešťových. V mé fantasii to vyvolalo asociaci spalovacího motoru. Smání (sluníčka) trvalo vždy jen krátce, následovalo delší smračení, pak výbuch (pořádný slejvák) a nakonec výfuk (jemná dešťová sprška). Já se při výběhu na start trefil na konec výbušné fáze, po krátké spršce mraky začaly stávkovat a ačkoli ráno bych na to nevsadil ani pětník, sluneční záře vydržela po celý můj dlouhý a časově náročný závod. Já bych tak rád bezchybně sprintoval, jenže od první kontroly jsem po lese lítal jako splašený. Několikrát jsem proběhl pár metrů od zašité kontroly, aniž bych jí věnoval pozornost, azimuty mne vyhazovaly kam se jim zachtělo, jeden mne dokonce vyhnal ven z mapy. No děs, běs. Na čtrnáctce mi najednou přestal pípat čip, posledních 7 kontrol jsem musel razit do mapy. Až v cíli jsem se dozvěděl, že jedna ze dvou nulovaček na startu blbla a namísto checku pořadatelé použili kontroly č. 136 a 135. Takže pípnutí mi nesignalizovalo bezchybné vynulování, nýbrž zabrání dalšího místa na strčprstu. Ale co, nezmokli jsme (téměř) už jsme tu, sláva nazdar výletu.

odkaz


Štafety u Hranic na Moravě
zaslal tojnar - vloženo 24.5.2006
pořadatelé vyhrožovali - zastavíš cestou na závod auto a jsi disk
Jak dva Honzové omylem dosáhli vrcholu
Mozek mi vynechává. I kontroly
Horolezcogenní zóna
Body pro béčko Stavárny

Na štafety u Hranic na Moravě, či jak jsem se dozvěděl, v Bulharsku, poslala Stavárna dvě mužské štafety. Sobotní shromaždiště na hřišťátku pro petanque kupodivu pojmulo všechny závodníky, bufet, doběhový koridor i povinný fáborkový úsek, vedoucí do závěrečného pytlíku, který ovšem nikdo moc nehlídal. Nevím, jestli to nějaký podvodník nestřihnul lesem. Farsty byly poměrně rozdílné, některé postupy se lišily délkou i o víc jak půl kiláku, ale terén i trať se mi docela líbily, přestože jsem v lese pobyl dýl než jsem zamýšlel. K bodovanému umístění jsme měli hodně daleko.

Odpolední sprint v parku a lesích v Teplicích nad Bečvou rovněž úspěch nepřinesl. Cestou ze shromaždiště nám nikdo neskočil pod auto, ani nás nezastavil policista či červená na semaforu, takže jsme unikli hrozbě disknutí, kterým pořadatelé vyhrožovali těm, kteří v obci zastaví, nebo jí dokonce projdou pěšky. Žádného hlídače jsme nepotkali, ale mne a Čecháčka diskvalifikace stejně neminula. Po mírně kopcovitém úvodu jsme oba naletěli na sloupek, který nebyl v mapě, a vyběhli na nejvyšší kopec v lese. ISSOMácky šedivé pěšinky v bílém lese téměř nešly přečíst, Honza si svou polohu uvědomil až po dvou minutách bloumání a závod zabalil. Já se našel hned, zanadával sám sobě, ale běžel dál. O dvě kontroly dál mi ruplo v kouli definitivně. Vymyslel jsem úžasnou zkratku přes skálu, v mapě označenou jako neslezitelnou. Ušetřil jsem tím několik vrstevnic, bohužel také návštěvu jedné kontroly, což jsem se dozvěděl až v cíli. Sprintík to byl pěkný, jen mi vadilo, že ačkoli vidím hodně dobře, světle hnědé chodníčky s nevýrazným černým ohraničením ve svazích zahuštěných vrstevnicemi můj zrak odhaloval jen podle toho, že jsem je měl právě pod nohama. No jo, ale co si mám myslet o tom, že jsem těsně před cílem ignoroval lampión na odpočívadle osazeném pořadatelem a pokračoval přes zábradlí na hřbet v domnění, že mám dohledávat dole mezi obtížně slezitelnými srázy? A nebyl jsem sám. O pár metrů dál jsem minul brečícího chlapce, pokoušejícího se sešplhat vysokou skálu. Zespoda ho jistila a konejšila jakási ženská a radila mu, kam má dát nohu. Že by nějaká horolezcogenní zóna?

Po ubytování jsme se vydali za večeří do centra Hranic. V restauraci U Tomáše nám nejprve nabídli pouze segedín a roštěnou, ale nakonec kvůli nám vzbudili kuchaře. Vařil výborně, jako zákusek jsem si dal Pivního psa (chléb s máslem a na něm olomoucký tvarůžek, okořeněný pálivou paprikou a cibulí). Do tělocvičny jsme se navrátili po půlnoci. Při čistění zubů mne zarazil šíleně hlasitý zvuk sprchy. Už jsem málem běžel sprdnout ženské, aby tak pozdě v noci neblbly, nebo alespoň ne samy, jenže pak jsem si všimnul, že to není sprcha, nýbrž průtrž mračen venku.

Na neděli nám slibovali Skandinávii včetně mračen přemnožených komárů. Ani jedno se nevyplnilo, i když terén byl pěkně členitý a ulítnout v něm nebyl problém. Šternberský Peca by mohl vyprávět. Chvíli poté, co jsem ho na třetí kontrole doběhnul o poměrně dost minut, raději vzdal. Až v půlce trati mne doběhl kolega finišman z Vizovic a vypadal dost sklesle. Mne naopak vyburcoval ke zrychlení, které opadlo až v kufru. V závěru se na mne ještě dotáhl Sedloň, naštěstí však nevěděl, kde má kontrolu a tak se mi povedlo doběhnout pro 4 body.
Po čase opět udeřil antimoravský démon. Tentokrát se spokojil pouze s přenesením kontroly z údolíčka na hřbítek. Heňa, který rozbíhal štafetu Liberce, tam nechal 3 minuty, takže když kvůli nedostatku lidí musel odběhnout i třetí úsek, bez problémů se porazil.

Závody mne příjemně překvapily, už teď se strašně těším na Cenu střední Moravy. Honza

odkaz


Březina - vzpomínání na rogaining
zaslal Honza - vloženo 19.5.2006
Vzpomínání na rogaining narušila nemocná koza
Natržený Tojnarův pytlík

Na sparťanské závody jsem se těšil. Před dvěma lety jsme v této oblasti pořádali rogaining a já zrovna v okolí Březiny olístečkoval pár kontrol.
Naše rodina, doplněná Jéňou a Smoťou na ně vyrazila už v pátek. Na rokycanském nádraží jsme stihli jedno pivo. Nápis na dveřích tamního WC jsem si dovolil pro Vás opsat: "Veřejné WC byly v neděli 4.12. 2005 debilními vandali zdevastovány a proto až do opravení nefungují!". Ve Volduchách v kulturáku jsme chutně povečeřeli hned vedle pomníčku, věnovanému borci, co si letos sám na sebe podetnul májku a aleje polepené komunistickými plakáty.
Po pěšostopovacím přesunu do Březiny nás uvítalo bývalé lesnické učiliště v areálu rovněž bývalé botanické zahrady, ze které zbyl nádherný park se spoustou stromů pro umístění kontrol. Přišlo mi divné, že pořadatelé na krátkou trať použili mapu formátu A3, ale rozpis nelhal. Hned ze začátku jsme šplhali do kopečka, pak přišly zajímavé lomíky a první chybičky, pak nezajímavé hustníky a v nich ještě větší kufry. Závěrečný finiš mi pokazil falešný strom, který se tak dokonale vydával za mojí sběrku, že jsem mu uvěřil. Ale trať se mi líbila, Miro u pípy na mne nemusel dlouho čekat. Poobědvali jsme ve Volduchách, kde právě trsalo asi deset autobusů důchodců. Naštěstí řádili ve vedlejším sále a v pět už mizeli na kutě. My zmizeli také, ale na rozdíl od nich do rogainingem prověřené hospody v Medovém Újezdě. Hostinská nás nechala při kytaře a houslích sedět jen do půlnoci. Korkovi se údajně svěřila, že má nemocnou kozu. A její kůzlata jsou také nějak nepovedená, zchromlá. Alespoň jsme se moc společensky neunavili.

Vzpomínání na rogaining pokračovalo v neděli klasickou tratí. Sparťané jakoby se snažili co nejvíce vyhovět mé nostalgické touze, jednu kontrolu umístili jen pár metrů od rogainingového skalního srázu. Já to bohužel poznal až v cíli, protože když jsem se vrhnul za Kozákem dolů do lomu, natrhnul jsem si pod zadkem pytlík, igelit mapníku se mi shrnul do dvou vrstev a já těch 150 metrů, na kterých jsme měli dvě kontroly, musel absolvovat na tušáka. Lidé si v cíli stěžovali na čitelnost mapy, já s tím problémy neměl, i když světle zelené stromy v hustnících jsem moc neviděl a občas mne zabrzdil objekt překrytý spojnicí nebo kolečkem. Ale víc mne brzdily kameny, kterých naštěstí bylo oproti sobotě méně a na konci nám je stavitel dovolil oběhnout po cestě. Sobotní falešná sběrka byla v neděli správná, tak jsem si i pořádně zafinišoval. Prima závody, super zázemí, jen škoda, že béčka nám obsadili áčkaři a eliťáci. Ale o tom už debatují moudří orienťáci na BENu

Honza

odkaz


SAXBO
zaslal tojnar - vloženo 11.5.2006
Přes hranice bez celní kontroly
Kdo je v Německu cizincem?
Startovací problémy pokračují
Smoťa z lesa odvolán mobilem
Sovy nejsou čím se zdají být – prodlužují tratě

Zlákán vidinou atraktivních skalnatých terénů, které jsem si loni prohlédnul z vrcholu Popovy skály, oželel jsem třídenní v Mariánských Lázních a vydal se s celou rodinou na SAXBO. Pořadatelům se údajně poprvé v dějinách orientačního běhu u nás podařilo zařídit povolení, aby během závodu mohli jeho účastníci překračovat hranici kdekoli se jim zlíbí. Sabotérům z českých drah se málem podařilo naší účasti zabránit, dorazili jsme do Jablonného asi o dvě a půl hodiny později. Naštěstí se mi podařilo stopnout mikrobus, do kterého se vešlo nás pět a ještě Smoťa. Noc na louce těsně u hranic byl poměrně chladná, stan byl ráno notně orosený. Ve dne nám počasí přálo. Sluníčko se pěkně usmívalo, bodejť by ne, když pozorovalo, jak blbnu. Hned za startem mne přepadly pochyby, zda jsem si vůbec čeknul čip a celou první etapu jsem měl o čem přemýšlet. Očekávané skalní partie se nekonaly, Pakuovi se kopcovitá trať vůbec nelíbila. Mně ano, ve skalách někdy pěkně bloudím. V cíli mne nejprve rozveselilo děvče, které ve škole asi propadá ze zeměpisu, neboť u výběru map třídilo orienťáky česko-německými slovy: "Češi links, ausländer rechts". Potěšili mne i na vyčítání čipů, měl jsem vše OK.
Kvůli "technickým problémům" pořadatelé posunuli ranní start o hodinu a odpolední o půl (mně bylo divné, když 15 minut před časem 00 do lesa vyráželo několik lidí zavádět kontroly). Odpoledne nás konečně zahnali i do skal. Tentokráte se má nastupující stařecká demence projevila tím, že jsem si vsugeroval jiný startovní čas a odstartoval se čtyřminutovou ztrátou. Podařilo se mi vyzrát na všechny skály až na jedno obzvlášť vypečené bludiště. Po etapě jsem chtěl děti dorazit výletem na Hvozd, ale Smoťovi, neprozřetelně nalosovanému až na konec startovky, se v lese nějak líbilo. Zůstal by tam ještě déle, kdyby Čecháčkovi nedošla trpělivost a mobilem ho neodvolal z lesa. Namísto procházky jsme absolvovali pouze přejezd do kempu v Heřmanicích se zastávkou v restauraci Nikol. Mňam.

Kdo se netěšil na nedělní královskou etapu není chlap (ženská). Mé nadšení ještě o něco povyrostlo poté, co vyšlo najevo, že kvůli opožděnému hnízdění výrů budeme muset obíhat nějaké skalní město a tím se naše trať zkvalitní o půl kiláku a 50 výškových metrů. Celý zakázaný prostor byl obklíčen mlíkem, pořadateli a ochranáři. Ti zřejmě měli za úkol zastřelit každého výra opouštějícího hnízdiště i případného orientačního běžce, který by měl v úmyslu zahnízdit. Ani nevím proč, odstartoval jsem tentokrát bezchybně. Po celý závod jsem sbíral drobné a větší chybky, ale kupodivu, síly mi vydržely až do cíle. Nicméně ta kláda od Matějáka byla slušná.
Smoťu jsem po závodě udal do auta kamarádům z Ústí a s dětma jsme se přepravili do Dolní Světlé a dál přes čáru na ferratu Nonnenfelsen (Spící jeptiška) . Prošli jsme jen ty nejjednodušší pasáže a vyšplhali na vyhlídku.
Opravdového horolezení jsme se dočkali až v pondělí v Horních skalách. Vláďa Čechmánek nám vyváděl lano a my si i s dětmi vyzkoušeli, jaké je to bát se pár desítek metrů nad zemí (Gahlerova věž a Velká smrtka). Super.

Honza

odkaz


Béčka v Náchodě
zaslal Honza - vloženo 3.5.2006
Vrásnění a erozní činnost na Montaci
Kličkování mezi pevnostmi
Tojnar zase nadrátovaný
Věčný repetent v učňovské restauraci Jiráskova chata

Do Náchoda jsme si přijeli ověřit, jak nám to poleze do kopců. Stará mapa Montace z roku 1990 byla Zděndou Sokolářem totálně přeorána, převrásněna a zerodována, až vzniknul velmi zajímavý a výtečně zmapovaný prostor, ve kterém byla radost se plazit. Les i louky nějaký šílenec posel betonovými kryty. Zřejmě měl utkvělou představu, že se do těch kopců hodlá někdo škrábat s tankem. Co by si asi pomyslel, kdyby teď střílnou pozoroval, jak okolo jeho doupat rejdí jiní šílenci s mapou a busolou? Možná by se neudržel a stisknul spoušť.
První bunkr stál hned na startu. Bylo dost obtížné po jeho oběhnutí odhadnout správný směr. Trošku jsem ulítl, naštěstí ne moc. Vzápětí jsem zvolil nesmyslnou obíhačku (opravdu jsem se těch kopců bál), čuměl přitom do mapy a zakopnul o drát u plotu. Při letu střemhlav jsem se otočil kolem své osy a dopadnul na záda. Do kopřiv. Ze samé radosti jsem se rozběhnul a zastavil mne až cíl.
Zpravodajstvím z večírku tentokráte nemohu sloužit. Kdo chce znát, jak aktuálně vypadají náchodské putyky, nechť se obrátí na jiné Stavaře. Já tentokráte nespal v tělocvičně a více než popíjení jsem se věnoval mazlení. Ale nestěžuji si, naopak.

V neděli jsem byl zvědav, zda se porušení životosprávy nějak projeví na mém výkonu. Bohužel, k rozumně vypovídajícímu testování nedošlo, neboť jsem tak dlouho odkládal převlékání, až mi zbyl čas akorát na doběhnutí přímo na startovní čáru. Jenže ačkoliv jsem věděl, že pořadatelé inzerují dva starty, při sprintu na ten svůj jsem neomylně běžel za větším davem, nevšimnul si odbočky na správný a vydal se směrem k falešnému startu. Zastavil mne až Kožak, který se mne taktně zeptal, zda si jsem jistý, že běžím správně. S tříminutovou sekerou a bez bojové morálky jsem se lesem jen proploužil. A ještě si i trošku zaplašil, ale na rozdíl od Jéni a některých dalších jedinců, do Polska jsem nedokufroval.

Oba pořadatelské týmy mne překvapily poměrně pěknými tratěmi a hlavně špičkovou mapou. Ty kopce zas nebyly tak hrozné a když v závěru dokonce vysvitlo sluníčko, inspirovalo mne k zasednutí v bufetu. Poté jsme se s Jéňou a Foxem přesunuli do Jiráskovy chaty, která nyní funguje jako učňovské středisko. Vařili dobře a lacino. Po lokále pobíhali učnice a učňové, ten nejstarší z nich, který jim evidentně šéfoval, zřejmě už odhadem třicet let propadá. Zjistili jsme, že z matematiky. Při kasírování našich sousedů se seknul o stovku ve svůj neprospěch.

Honza

odkaz


Pražské velikonoce 2006
zaslal Honza - vloženo 21.4.2006
Výběr shromaždiště ala DKP – třikrát měř, třikrát řeš
Pochvala stavitelům za pěkné tratě
Zříceniny na zřícenině

Kotlářka několikrát po vzoru Czech Techu změnila shromaždiště závodu. Až třetí varianta v chatovém táboře Selská rokle byla definitivní. My se zase do poslední chvíle rozhodovali, zda přespíme pod stanem, nebo v tělocvičně. Riskli jsme kempování a udělali jsme dobře. Deštík většinou padal až pozdě k ránu, v lese ani na výletech za krásami Máchova kraje nás příliš neobtěžoval. Mile mne překvapila kvalita tratí. Obešly se zcela bez ostrých úhlů, nicméně já si jich pár z vlastní blbosti vyrobil sám. Všechny tři etapy byly tradičně fyzicky náročné, ale ne přehnaně a alespoň v mých áčkách se mnohdy muselo nad volbou postupu popřemýšlet. Po závodě už volba byla snadnější, i když ne úplně jednoznačná. Jelikož zpívat a hrát na kytaru se na shromaždišti nesmělo, vyráželi jsme do Starých Splavů. Ujal se nás vrchní v hospodě U rybníčku, který sice remcal, že s námi nebude dýl než do deseti, ale pokaždé nás nechal kvílet až přes půlnoc.

V sobotu jsme se dokonce vypravili na výlet ke zřícenině Jestřebí. Před jejím zdoláním jsme navštívili dvě místní putyky. Zejména dřevěnka u hlavní silnice stála za to. Super jídlo, pivo i prostředí, škoda jen, že personál si nás časem téměř úplně přestal všímat. Jen s největším vypětím sil se nám podařilo zaplatit a vyrazit na hrad. Jediný Jéňa zůstal věren pivu. Druhý plánovaný cíl, skálu Spící panna, se nám z časových důvodů dobýt nepodařilo. Příště.

Honza

odkaz


Sprintování po Praze a na Barvínku
zaslal Honza - vloženo 12.4.2006
Návod jak zaběhnout vítězný mezičas (platí asi jen při EKP závodech)
Zahájen výzkum vlivu jara na výkon orientačního běžce

Po dvou sokolovských parkáčích jsme si do třetice všeho dobrého zasprintovali i v Praze. Za slunečného, ale chladného počasí jsme se kupodivu nebrodili psími hovínky, ale tokem Botiče a bahýnkem ve stráních nad ním. Někteří si málem zaplavali, jenže nám, kteří volíme jedině správné postupy, sahala voda maximálně po kotníky. Sídlištěm jsme jenom prolétli, cca pár stovek metrů, většinu kontrol stavitel překvapivě ukryl do lesa. Trať se mi docela líbila, byť nebyla příliš obtížná a chyby většinou pramenily z podcenění měřítka, případně vlastní rychlosti. Pořadatelé měli trošku problémy s naprogramováním krabiček. Díky tomu jsem, alespoň na lístečku s mezičasy, vyhrál jeden postup. Stačilo orazit falešnou kontrolu ve vedlejším údolíčku a vzápětí přeběhnout pár metrů k té mé správné, a soupeři neměli šanci. Museli by uběhnout 150 metrů za 8 vteřin.

Třikrát pět je patnáct, takže po třech závodech na pětitisícovce zákonitě musel přijít jeden na mapě s měřítkem 1:15000. Před závodem jsme s celou rodinou vyrazili na druhou stranu trati, kde pramení říčka Klíčava. Objevili jsme celé trsy bledulí, takže Dáša hned po  ránu prohlásila den za úspěšný. My ostatní jsme se o úspěch museli ještě porvat. Jenže já se málem ani nedostal do lesa. Měl jsem batoh uzamčený v kufru Ždimeřího auta, který se nějak nedařilo otevřít (klíče měl šofér s sebou v lese). Nejprve se mi podařilo centrálně uzamknout v autě Moniku (já naštěstí zůstal venku). Do kufru se nám nakonec podařilo dostat přes sedadla, batoh okénkem prošel a i Monika se později nějak vysvobodila. Honzík bohužel nestihnul start, já měl času dost.
Mapa Barbienek má své mouchy, mimo jiné mi na ní chybí pořádný kopeček. Atleti zde lítají jako utržení ze řetězu, já taky. Sice mnohem pomaleji, ale o to utrženěji. Nějak jsem se ráno málo napil, ještě před vyběhnutím jsem pociťoval žízeň. A také vedro, což mi nevěřilo ani jedno ze  zimomřivých děvčat na startu. V lese by nebylo co řešit, kdyby mne nepřepadlo jarní snění, které jsem nechtěl rušit zbytečným koukáním do mapy. Jinak mne ale jaro popohánělo k vyššímu tempu o stošest, musím mu poděkovat. Jen aby nám tempo vydrželo i na delších tratích. Časem se mi snad podaří zjistit, zda má jaro na  orientačního běžce vliv kladný, nebo rozkladný. O  výsledcích výzkumu, do kterého se samozřejmě můžete zapojit i vy, vás budu informovat. Honza

odkaz


Parkáče v Hajabusově
zaslal Honza - vloženo 4.4.2006
Zvýšená Škorpilovitost v západočeské oblasti!
Odrodilec narušil dlouholeté tradice
Stane se Pavel Princl obětí vlastních stanov a přijde o své dorostenky?

Sokolovští baníci uspořádali sprint a parkový závod přímo ve městě. S Jéňou jsme  kvůli aklimatizaci dorazili už o den dříve. Bohužel, večeře jsme se nedočkali, neboť v restauraci Vítězná dostal kuchař na apríla volno. Gambáč ale čepovali velmi chutný.
Trošku jsem měl obavy, že po zimě budeme kličkovat mezi psími exkrementy, nakonec jsem kromě blátíčka do ničeho hnědého nešlápl. Dopolední závod se rozhodoval hned na začátku, mezi třetí a čtvrtou kontrolou. Stavitel se nás rozhodl přezkoušet z dodržování pokynů. Kdo těch necelých 200 metrů vzdušnou čarou běžel přes zakázané oplocení, získal na mezičase více jak tři minuty na poctivě obíhajícího Tojnara, což se neodpouští. Kdysi mne západočeši ujišťovali, že v jejich oblasti nemají žádné protesty naději na úspěch, zejména ty oprávněné. Ovšem když jsem po závodě spokojeně obědval na Slovance, přišel Pavel Princl a přiznal se, že zařídil diskvalifikaci 6 podvodníkům, včetně dvou bývalých a jednoho současného oddílového kolegy. Překazil tak Pletichovi jeho pletichy a u zeleného stolu strhnul vítězství na svou stranu. Rozpoutal tím bouři nevole, neboť přestože pochází z Mariánských Lázní, po přestupu do Prahy se zjevně nakazil nemístnou férovostí. Doplatil na ni i Jéňa, který sice celou zeď poctivě oběhnul, ale v závěru nevydržel a přelezl branku. Ušetřil si tím necelých 50 metrů a přišel o cenné skalpy.

Není ovšem vyloučeno, že novopečený Mirek Dušín bude za svůj zásadový postoj rovněž pykat. V zákulisí se šuškalo, že by mohl přijít o pozici trenéra západočeských dorostenek, neboť podle pravidel, které sám stvořil, musí být krajským činovníkem pouze registrovaný člen ZČ oblasti. Nevím, nestudoval jsem příslušné regule, jen doufám, že chudinky děvčátka neskončí v nepovolaných rukách.

Když Pavel, který se odpoledního skorelaufu neúčastnil, opouštěl shromaždiště, kdosi na jeho adresu prohlásil: "Zaplaťpánbůh, že jde pryč, konečně bude férový závod!". A přesně tak. Přes ploty se lezlo zas, ale pořadatelé tentokráte přimhouřili obě kukadla. Po dobrém obědě jsem si na trati užíval jara a do cíle dorazil právě včas, abych stihnul odjezd vlaku. V kupé jsem soucitně vzpomenul na své úspěšnější soupeře, které právě v tu chvíli na stupních vítězů skrápěl hustý lijavec.

Honza

odkaz


Stavařský NOB a klasika v Klánovicích
zaslal Honza - vloženo 4.4.2006
Kvadratura kruhu, aneb noční zacyklení v pravoúhlé síti cest
Příště do lesa jen s vyčištěnýma zubama!
Nezaměstnaný zdravotní bratr

Letošní zima dala zabrat nejen silničářům, ale též pořadatelům orienťáků. Přesněji řečeno, z dosti velkého počtu pořadatelů nadělala nepořadatele. Stavárně se jako prvnímu oddílu v republice podařilo dodržet předem stanovený termín a uspořádat dokonce dva závody, aniž by musela sáhnout ke změnám prostoru či tratí.
Páteční nočák jsem si sám zaběhnul. Plašeníčko, to je moje potěšeníčko. Jasně, že se v trati pravoúhlé síti cest vyplatí držet směr podle buzoly, ale když ona mrška pokaždé ukazovala divným směrem, který byl sice správně, ale mně se nezdál. Křižoval jsem si lesem sem a tam, občas minul kontrolu jen o fous a o to větší fous jsem se pak vracel. Po ohřátí na shromaždišti mne čekal sběr stojanů. Buzolu jsem zapomněl a nabídku zapůjčení od Pakua jsem hrdě odmítnul. Není divu, že při přesunu na sedmou kontrolu došlo k zacyklení, které mne zaneslo téměř k výchozímu bodu stahování. Naštěstí se pořádalo dlouho do noci, takže to příliš nevadilo.

Bohužel ráno mne zlý stavitel surově vyhnal do lesa znovu. Bez snídaně, s nevyčištěnými zuby, jak to asi mohlo dopadnout. Čím jiným, než nedostatkem Fluory lze vysvětlit, že jsem po zapíchnutí prvního stojanu odběhnul, aniž bych nainstaloval SI krabičku? Nebo že bych už vážně blbnul? Naštěstí jsem se stačil vrátit, všechno zavedl těsně před startem 00, a po kontrole sousedního shluku už jsem se plně věnoval funkci zdravotního bratra na shromaždišti. Marně jsem se vnucoval, nikdo o mé služby nestál. Asi jsem je zbytečně odradil slovy, že zvládám pouze euthanasii. Tož mi nezbylo, než pokoušet se působit alespoň na psychiku doběhnuvších závodníků. Každému podle jeho zásluh – na toho kladně, na tuhle rozkladně, pokaždé však důkladně.

Honza

odkaz


Jarní sezóna s rozpaky zahájena
zaslal Jéňa - vloženo 18.3.2006
orienteering lipica open OB slovinsko slovenia 2006 cold zima spring jaro Aquileia trieste trst terst postojna

Globální oteplení je, jak známo, stejně reálné jako příšera z Loch Ness, Olgoj Chorchoj, diktatura proletariátu či kruhy v obilí. Nejlépe se mu daří v sezóně okurek, kdy shodou okolností obvykle bývá i nejtepleji. Psát o něm během zimy není už tolik čtenářsky atraktivní. A zejména ne během tak dlouhé a kruté zimy jako byla,či vlastně stále je, ta letošní. Jenže, máme-li věřit "vědcům" placeným z fondů OSN, ono oteplení se prý naopak může paradoxně projevit nižšími teplotami. Taková myšlenka mi dost zavání dialektickým materialismem, ale průběh letošní zimy ji tak docela nevylučuje. Kdybych měl fungovat jako oni "odborníci", došel bych extrapolací zjištění, že předloni nebyl zrušen z důvodu zimy žádný závod, vloni tři a letos už šest, k předpovědi, že v roce 2011 nebudeme mít v OB žádné pěší závody a šéf sekce LOBu Přéma Škoda bude v té době nejvlivnějším bafíkem svazu.



U vědomí faktů, že každé roční období musí jednou skončit a že na jihu začíná jaro dřív než na severu, jsme se s Pakuem a Montym rozhodli vypravit se na závody do Slovinska. "Lipica Open is always like an arising sun after the long winter in a mild climate place of Middle Europe," tak poeticky to popsali pořadatelé závodů Lipica Open ve svém internetovém pozvání Why to Come. Cesta do slunečného ráje však nebyla nikterak přívětivá. Za Vídní nastal déšť, který neustále houstl, aby za Lublaní přešel v silné a nepříjemné sněžení. Pakuo si při řízení vyloženě musil užívat, moc toho z auta přes neustále kmitající stěrače vidět věru nebylo. A tak nás ani nepřekvapilo, že místo našeho ubytování, městečko Postojna, bylo přikryto sněhem hlubokým skoro až po kolena. S tím, že bychom mohli běhat po suchu, jsme se holt museli rozloučit. Nicméně když jsme se další den přibližovali k místu samotného konání závodů vesničce Veliki Dol začal sníh ubývat, potom zmizel z jižních svahů a jaký div, na shromaždišti po něm už nebyla ani stopa. I tahle oblast však podle svědectví Daniela Lebara byla týden před tím pod silnou vrstvou sněhu. A sníh byl také pravděpodobně důvodem proč se na inernetu neobjevily slibované aktuální fotografie: mohly by odstrašit závodníky.



Závody samotné byly hezké, technicky obtížné (s čímž se v přídadu závrtů samozřejmě počítá), ale příliš krátké. Mapy byly dobré, nikoliv však výborné. Organizace svědčila o menší zkušenosti pořadatelů, řada činností byla zbytečně zdvojená a nenavazovala na sebe. Já jsem první den přehlašoval číslo čipu, ale tohle přehlášení mělo vliv pouze na startovku, nikoliv na výsledky, ve kterých jsem se nakonec první den neobjevil. Mapy se sbíraly do jednoho pytle, který se na konci závodů vysypal a závodníci, vyberte si. Pakuovi se první den podařilo prokličkovat mezi kontrolami bez zbytečných ztrát. Skončil čtvtý. Ale při seskoku do úvozu si zranil kotník a hlavně se větví praštil do oka, což pro něj jako jediného řidiče z nás tří dozajista nebyla dobrá zpráva. Druhý den ale už tak úspěšný nebyl. Já jsem po oba dva dny udělal hned na začátku závodu hrubou chybu. Ani Monty nebyl s výsledky spokojen. Ještě že první vyhrání z kapsy vyhání. Ale jinak to byly závody velmi příjemné a první den v rámci možností i slunečné.



Po závodech jsme navštívili Postojinskou jamu (druhou největší evropskou jeskyni s neuvěřitelnou krápníkovou výzdobou). V jeskyni mezi krápníky jezdí zvláštní úzkokolejný vláček. Žije zde podivný obojživelník macarát jeskynní, zvláštní zvíře, jež dokáže hladovět i šest let v kuse (déle to prý nezkoušeli). Dožíva se asi stovky let. Další den jsme si prohlédli starý rakouský přístav Terst a navštívili Aquileiu, na konci římské říše velkoměsto, dnes sotva městys, kterému vévodí mohutná patriarchární basilika s nádhernou mozaikovou podlahou z počátku čtvtého století. Jako obvykle jsem si zapomněl tropiko na stan, takže jsme nakonec s Pakuem spali pod širákem. Foukal nepříjemný studený vichr. Sice jsme se díky dobrým spacákům nenachladili, teplo ale stejně vypadá jinak. Cestou zpátky, třesa se nikoliv chladem ale strachem z šílené jízdy jednookého Pakua, jsem přemýšlel, že začnu kouřit. Jen z toho důvodu, abych svou produkcí oxidu uhličitého a dehtu přispěl ke globálnímu oteplení a tudíž i k rychlejšímu nástupu jara.



odkaz


OBR na Barabě
zaslal Honza - vloženo 6.3.2006
Orienťák na tenkém ledě

Za nádherného předjarního počasí se v pískovně kousek od Mělníka sešlo asi 140 bruslařů, orienťáků i specialistů maratónců. Při pohledu z vlaku jsem trošku pochyboval, zda led přece jen neroztaje, ale naštěstí vydržel. I přes vrstvu sněhu a občasné zadrhnutí v poněkud natátějších místech se jelo nádherně. Tratě na ortofotomapě několika zatopených vytěžených pískoven samozřejmě nemohly být nějak super obtížné, přesto jsem si párkrát omylem zbytečně prodloužil trasu. Kvůli rozmrznutému průlivu mezi dvěmi hlavními rybníky jsme museli celkem šestkrát překonávat úzký nos po souši. Pořadatelé přes něj nakladli staré deky, pytle apod, které ovšem vydržely jen průjezd prvních pár závodníků. Pak už se vesele cupitalo po písku. V posledním kole už se mi nechtělo potřetí tam a zpět objíždět poloostrov v nejsevernější části mapy, tak jsem to fiknul oběma směry rovnou, což bylo o dost rychlejší. A nožům, zhýčkaným zimním stadionem v Litvínově, to ani moc neublížilo. Měl jsem si to střihnout i v prvních dvou kolech:

První úsek:

Druhý úsek:

Třetí úsek:

Většina kontrol byla označena pouhým fáborkem z mlíka. Později startující už měli stopy vyjeté až k terčíkům, popř. mohli najíždět rovnou na závodníky, kteří startovali před nimi. Já měl bohužel před sebou jen pár lidí (na konci asi jen jednoho), takže jsem zejména u kontrol na pobřeží často přibržďoval a vyhlížel, kudy mám jet. Ti za mnou ale zas měli rozrytější a víc natátý led.

Orientační bruslení svedlo dohromady komunity dálkových bruslařů a orienťáků. Ti první létali na speciálních bruslích o poznání rychleji než my, nepočítám-li Ondru Skripníka s K-Ladinem, kteří ovšem mají v zadnici vrtuli a tak zaslouženě vyhráli.

Přes léto asi popřemýšlím, kde by se podobná akce dala zopakovat.

Honza Tojnar

odkaz


Poslední LOB na Třech studních
zaslal Honza - vloženo 6.3.2006
Černá kočka mi přes cestu nepřeběhla

Až poslední lyžařské orienťáky se téměř na 100 procent přiblížily mým představám o ideálním LOB. Nádherné počasí, nápadité tratě, tedy hlavně v sobotu, v neděli alespoň nám béčkařům připravili pár ošklivých vraceček. Jenže i na tečkovaných stopách se dalo v pohodě bruslit (zavzpomínal jsem si na nich na LOB ASU – u nich takhle vypadaly i některé tlusté plné čáry). Já to nějak nebyl schopen umapovat, jel jsem rychleji než myslel, ale moc se mi tam líbilo. Po sobotní krátké trati mne Tonda Věžník vytáhnul na vlastivědný výlet. Zastávka v Kadově se neobešla bez ochutnávky místní lihové speciality Kadovánek, do Sněžného jsme dorazili za tmy. Povečeřeli jsme a vyrazili za kulturou. Tu představovala výtečná pivnice, kde, aniž by si navzájem překáželi, současně hráli Karel Truhlář na kytaru a Češi s Finama hokej v televizi. Do toho halekali ostatní orienťáci. Černé kočce jsem se se štěstím vyhnul, přesto se mi podařilo se tak krásně namazat, že na lyže už jsem se ráno úplně vykašlal.
Pěkně dlouho mi trvalo, než jsem na trati vystřízlivěl. Naštěstí stavitel nás nešetřil a v cíli už jsem byl plně připraven na další konzumaci.

Honza Tojnar

odkaz


SSU LOB v Hynčicích
zaslal Honza - vloženo 7.2.2006
Konečně pořádná klasika
Pořadatelský útok na rozmnožovací schopnosti některých orienťáků
Stíhací závody se zubatou
Vydařený večírek plný omylů
Na krátkou trať jsme byli krátcí

Po poněkud nepovedeném vrcholu sezóny nás čekal další LOB pořádaný šumperským oddílem, jen o pár kilometrů západněji. A vida, stačilo trošku posunout shromaždiště směrem ku Praze a úroveň závodů se hned výrazně vylepšila (mí moravští přátelé se mnou jistě budou souhlasit). Ze svahů Králického Sněžníku jsme se na Jeseníky tentokráte mohli pouze dívat, a to ještě až v neděli, kdy konečně vykouklo sluníčko a ohřálo nás alespoň psychicky. Mrzlo totiž po oba dny docela fest.
Pořadatelé se snažili, aby po všech stránkách předčili své kolegy z ASU a do značné míry se jim to povedlo. Perfektní shromaždiště, bufet sice s frontou, ale přiměřenou tomu, že kromě orienťáků se v něm občerstvovali též návštěvníci sjezdovky. Na stejném kopci, jen kousek vedle, najeli hustou síť stop, které perfektně odpovídaly zákresu v mapě. Některé se sice bořily obdobně jako před týdnem, taková kvanta sněhu se holt skútrem uválcovat nedají, hlavně v čárkách.

V sobotu jsem po dlouhé době zažil závod, který se velmi blížil mým představám, jak má vypadat LOB na klasické trati. Dlouhé postupy s možností volby se střídaly s kratšími postrky v čárkách, nechyběly sjezdy ani šplhání do kopce, bruslení, soupažení, zkrátka užili jsme si snad úplně všeho. Včetně nebezpečného průjezdu hustníkem, přesněji lesíkem mnoha vedle sebe stojících klacků. Méně opatrní jedinci, kteří narozdíl ode mne nejeli s rukou napřaženou před přirozením, se dočkali bolestivého povzbuzení k vyšším výkonům, teď už ovšem jen závodním. Během závodu sněžilo, lyže mi vůbec nejely, ale v cíli jsem měl dobrý pocit, že jsem přežil. Pořadatelé nám totiž vyhrožovali sloganem: "Vzpomeň Hanče s Vrbatou, až uvidíš zubatou." No, zubatou jsem sice neviděl, ale pokaždé těsně před cílem jsem cítil, jak už mne pomalu dojíždí a že za chvíli uslyším zvonit její kosu.

I na tu kosu v sobotu nakonec došlo, ale až během pozávodního večírku. Ne každému alkohol chutná, někdo se ho téměř hned po požití opět zbavuje a kromě obsahu žaludku v hospodě klidně zanechá bundu s doklady a peněženkou. Jiní zas usínají na stole či na záchodě a uvádějí mne ve zmatek. Omylem jsem pak za Sosnu zaplatil penězi z bundy, kterou jsem považoval za jeho, a do tělocvičny jsem nesl kabáty tři, z toho dva patřily WC nocležníkovi, o kterém jsem předpokládal, že už podnik opustil. Závěr akce už si nějak nepamatuji, takže tímto chválím obsluhu podniku Lidový dům za vstřícnost, značnou dávku tolerance a nevídaně tržní pružnost. Normálně totiž nevaří, naštěstí světaznalí šternberáci odněkud dotáhli kuchařku, ochotnou usmažit kuřecí řízek s hranolkami, a my se k nim přifařili.

Bez vydatné večeře bych asi v neděli nebyl schopen absolvovat "krátkou trať", která svými parametry téměř odpovídala klasice (stavitel popletl měřítko a tratě byly 1.5 krát delší, než uváděly pokyny). Závodní prostor prokřižovala tak, že některá místa jsme projížděli i čtyřikrát. Řada lidí to nedokázala umapovat, i já nasekal dost chyb. A lyže, potvory, zas nejely (v jednom kopci mne málem předešel člověk s běžkama v rukách), ke konci už jsem začal být na ty zbytečné protijezdy docela alergický. Ale masochista ve mně byl uspokojen, takže si nestěžuji.

Honza Tojnar

odkaz


Vrchol LOB sezóny ALA ASU
zaslal Honza - vloženo 1.2.2006
Mrazy na Ostravsku ohrožují zásobování potravinami!
Obojživelný skútr v akci
Falešné stopy od pořadatelů i neznámých pachatelů
Výhrůžky staviteli sobotního závodu
V restauraci EXCELENT excelentně okrádají
Nikdy neříkej ne Lence Mezníkové!

Do tělocvičny v Rýmařově se náš vůz dokodrcal až v sobotu po půlnoci. Venku zima jak v Rusku, ráno se mi vstávat vůbec nechtělo. Jenže snídaně ti do vyhřátého spacáku sama nepřihopsá, nezbylo než navštívit opodál stojící samoobsluhu. Přestože nabídku pochutin tam měli nadprůměrnou, zaslechl jsem stížnost místního důchodce, že výběr není moc pestrý. Prodavačka se mu omlouvala, že kvůli mrazům je někteří ostravští dodavatelé přestali zásobovat.
Pro lyžování je mrazivé počasí naopak výhodou, docela jsem se těšil na Aljošou slibovaný vrchol LOB sezóny. Prostor nad Rýmařovem totiž patří k terénům téměř ideálním pro pořádání lyžařských orienťáků. Tamní široké cesty si přímo koledují o zválcování rolbou, či alespoň projetí sněžným skútrem. Některé z nich se toho den před závodem i dočkaly, jiné měly smůlu. Nepomohlo jim ani to, že byly zakresleny v mapě, některé dokonce tlustou zelenou. Pořadatelé si po lese jezdili free stylem, takže zákres v mapě dosti často neodpovídal skutečnosti. V sobotu jim navíc většina skútrů vypověděla poslušnost, jeden kus dokonce při rekvalifikaci na obojživelník uvázl v potoce. Zbylé kontroly bylo nutno roznést na lyžích, start se posunul o půl hodiny. Několik stop se nepodařilo projet vůbec, jiné přebývaly či vedly jiným směrem a téměř na všech se člověk bořil, nebo alespoň klopýtal lyží o hlubočák na bocích. Klasifikace stop jednou seděla a třikrát zas nikoli, některé kontroly mi připadaly, jako by byly zavedené shozem z nízko? letícího vrtulníku a hlavní lyžařskou trať někdo posypal štěrkem.V mapě, nebo co nám to vlastně dali, aby se prase vyznalo (verze z roku 1993 byla mnohde aktuálnější než nové vydání), zkrátka závodníci měli o zábavu postaráno. U slabších jedinců, postrádajících smysl pro humor, jsem ovšem zaznamenal i výhrůžky hubyrozbití staviteli. Já se ale důsledně držel zásady Harolda Červinky: „Závodník nikdy neříká o staviteli, že je vůl!“, a ulevoval jsem si spíše po Kurejovsku. Je ale pravda, že mi poměrně přálo štěstí. Třeba když jsem správně odmítl odbočit za předčasným výronem skútru do hustníku, vzápětí si sice zanadával, jelikož správná odbočka už se nekonala a já musel projet pár desítek metrů navíc, což se kupodivu nakonec vyplatilo, neboť mne k lampiónu navedly nadávky těch, co se vydali po falešné stopě, dle pořadatelů projeté neznámým soukromníkem.

Po závodě jsem odolal Věžníkově vábení na Černou kočku do Staré Vsi a raději povečeřel spolu s oddílovými kolegy v restauraci Excelent. Vařili tam slušně, akorát obsluha poněkud nervózně reagovala na většinu našich objednávek a ke všemu nám napařila pokutu asi 6 piv navíc. Příště asi zkusíme jiný podnik.

Na neděli mi Starouš sliboval hezčí tratě a musím uznat, že měl pravdu. Ne, že by se pořadatelé obtěžovali alespoň trošku přiblížit reálné stopy těm naplánovaným v mapě, popř. umístit všechny kontroly správně, ale závod se mi přesto líbil víc než sobotní bojovka. A dokonce jsem si z něj odnesl i morální ponaučení: už nikdy neřeknu ne Lence Mezníkové. Zrovna jsem se pokoušel vybruslit nahoru loukou, když mne požádala, abych zastavil a ukázal jí polohu. Kdybych nezávodil a prstíčkem v mapičce jí uspokojil, třeba bych si všimnul, že mi kousek za startem přeskočilo a jako první jsem nezamířil na jedničku, ale na dvojku. Dobře mi tak.

Honza Tojnar

odkaz


Krátká trať Jilemnice
zaslal Honza - vloženo 1.2.2006

Do Kněžic jsem přijel jen na skok, ani ne na hodinu, neboť jsem večer musel být zpátky doma u dětí. Byl bych se tam zdržel ještě kratší dobu, nebýt ovšem předchozí návštěvy v Praze na Hrádku, která se naopak protáhla až do rána.
Na krátktrati nebylo o čem přemýšlet, tak jsem mohl nerušeně myslet na spaní. Trošku mne probudil jen poněkud drsný sjezd, ještě zdrsňovaný lyžoženkami, které v protisměru dupaly s běžkami v rukách. Lidi tam padaly jak mouchy, Kurej dokonce zlomil hůlku, paráda. A co jsme sjeli dolů, to jsme si vzápětí vyjeli i nahoru. Třikrát jsem se musel ve svahu zastavit a odpočinout si, no ostuda. Na loukách jsem se pěkně bořil, moc jsem si nezabruslil. Snad příště. Honza Tojnar

odkaz


LOB na Eduardu
zaslal Honza - vloženo 24.1.2006
Těžba uranu na Jáchymovsku obnovena
Polomy na horách, laviny v podhůří

Druhý lyžařský orienťák letošní sezóny uspořádali Stopaři z Prahy na Eduardu. Pozvaní orienťáci představovali pouhý doplněk k mnohem důležitější akci, přeboru pražských enegetiků, ale početně nás bylo 40 na 40 (volný anglický překlad: fifty-fifty). Pořadatelé se snažili. Stopy začali projíždět už od čtvrtka, drobné chybičky se jim daly odpustit.
Jelikož jsem si s sebou přivezl všechny děti, tak jsem doufal, že nás 3 km z Mariánské na Eduarda sveze autobus PRE. Trošku mi zatrnulo, když jsem se dozvěděl, že tam, logicky, všichni pojedou na běžkách. Reichlík mne k tomu docela hystericky seřval, proč že si nepořídím auto. Vůbec se mi ho nedařilo uklidnit tvrzením, že to nějak zvládnem. Také že ano, i když Verča měla při závěrečném sjezdu trošku problémy. Dětičky si pak na shromaždišti hrály na těžbu uranu v komunistickém koncentráku (Honzík byl dozorce a mladší sourozenci pod jeho velením hrabali sníh, pardon, smolinec).
Tatínek zatím hrabal v lese chybu za chybou. Hned na startu jsem se nechal napálit Čendou, který mi ze srandy tvrdil, že se na mapový start jede po fáborkách. Vyrazil jsem k nejbližšímu lampiónu, ale byla to jen výměna map. Najel jsem zbytečně půl kiláku a ztratil veškerý elán. Problémy jsem měl ještě na dvojce, kterou pořadatelé umístili poměrně dost vedle. Do stop na několika místech napadaly stromy, jeden z nich dokonce dokonale zamaskoval odbočku, ale jinak se během mého závodu nic zvláštního nestalo. Tedy kromě toho, že dětičky se neporvaly. Inu nápisy nad bolševickými lágry byly pravdivé - práce osvobozuje.

V neděli už jsem děti netrápil a nechal je budovat koncentrák přímo vedle chaty. Se Smoťou jsme vyrazili na Božák. Nahoře pěkně foukalo, horská služba nedoporučovala výlety kvůli nebezpečí pádu stromů, ale po krušnohorské magistrále to perfektně svištělo. Dole v blízkém Jáchymově ovšem lavina ze střechy zasypala lázeňského hosta.

Honza Tojnar

odkaz


LOB víkend v Litvínově
zaslal Honza - vloženo 22.12.2005
Závěje, vichry, závěje
Před vánoci se nikde netopilo
Vlakem tam a zpět zadarmo
Ilegálně do Německa
Okradl jsem vlastního tátu

Na poslední předvánoční víkend jsem se pokusil do Litvínova nalákat pár lidí na závěrečný, resp. první lyžařský orienťák letošní sezóny. Pozvání přijalo 12 orienťáků a orienťaček.
Pečlivě projeté stopy dva dny před závodem zasypaly tuny sněhu, rolby se ve fujavici ani nenamáhaly vystrčit čumák z garáží a kromě nepřetržitého sněžení zpříjemňoval závodníkům život též nárazový vítr na odkrytých pláních. Já vyrazil ráno o vlak dříve, ještě jsem stihnul jakžtakž bruslitelnou stopu, ovšem ostatní už museli skoro celou trať hančovat hlubočákem. Kontroly se mi podařilo s mírným zpožděním rozvézt, ale část z nich byla brzy opět zafoukána. Bufet na lyžařském stadiónu byl zavřený, účastníci se na start trousili ve vlnách a mně se nechtělo čekat s dětmi ve vichřici, proto jsem závod překlasifikoval na měřený trénink a cíl přesunul ke stolu v restauraci na Vitišce. Ani tam se člověk moc neohřál, jelikož zrovna neměli žádné ubytované hosty, v lokále téměř netopili. Zhruba po dvou hodinách se v cíli objevili první ojínění závodníci. Po krátkém občerstvení je čekal přesun na vlak. Moje vichrem ošlehané dětičky vzbuzovaly u kolemjdoucích turistů soucit. Jeden pán se mne dokonce zeptal, cože mi ty chudinky udělaly. Ve vlaku se pro změnu rovněž netopilo. A průvodčí stávkoval. Ani nevybíral jízdné, jenom dětem nabídl bonbóny (ten samý člověk si mne nevšimnul ani při cestě ráno). Zahřáli jsme se až doma.

V čase předvánočních podnikových večírků nám chvilku trvalo, než jsme objevili hospodu na večeři. Po jídle jsme se přesunuli na pivo do Radničního sklípku, nejvytrvalejší ještě pokračovali v nonstopáči.

Nedělní výlet do Německa začal tradičně posezením v moldavské nádražce. Netradičně se ho ovšem nezúčastnil Jéňa, na rozdíl od nás se nemohl dočkat lyžování. Všechny jsem upozorňoval, ať si kvůli přechodu hranice nezapomenou občanku, přesto si jí nezodpovědný Honza Tojnar nechal doma. Starouš už se radoval, že se se mnou solidárně navrátí do putyky, nicméně když se mne nějaký turista optal, zda kontrolují doklady, načež si vzápětí sám zavelel: "Já jdu", odhodlal jsem se i já a bez problému prošel přes čáru.
Na německé straně už se dalo lyžovat celkem obstojně, ikdyž já, zmlsaný třemi předchozími víkendy na superbruslařském sněhu, jsem neopomínal zdůrazňovat, že před týdnem…

Kurejovi se Staroušem se z Litvínova nějak nechtělo, musel jsem s nimi tudíž zopakovat anabázi Radniční sklípek – nonstopáč, tentokráte ve třech už jsme se vešli bez potíží. Kolem třetí ráno se mi povedlo kamarády přesvědčit, že ráno musím do práce. Na cestě domů si vzpomněli, že by ještě chtěli lahváče. Musel jsem se kvůli nim vloupat do baráku mého vlastního otce a ukrást mu čtyři Zlatoprameny. Doma jsem neodolal a také si jednoho otevřel. Ráno jsem zaspal, ale nevadilo to, neboť Míša stejně měl horečku a někdo s ním doma zůstat musel.

odkaz


Test-řešení
zaslal Jéňa - vloženo 1.12.2005

soutez Jako každoročně jsem se rozhodnul před stavařským zakončením vyhlásit tradiční kvíz. Tentokrát se více než obvykle bude týkat sportu, zvláště vztahu atletiky a orientačního běhu, tedy tématiky, která mě jinak naprosto nezajímá. Budu tedy škrob a první cenou pouze pro vítěze bude letos jediná flaška vína. Pravděpodobně Beaujolais, jeho čas tak nějak vychází. Odpovědi oboduji naprosto svévolně.

1.Být do desítky na olypijských hrách v běhu na 5 000 m se dnes povede málokterému nečernochovi. Před léty se do ní vešel jeden orienťák.. Do dneška je 25 už let držitelem (s přestávkami !) jednoho národního atletického rekordu.  Jméno? Jiří Sýkora, AOP5401, jeho československý rekord na 5000 m (Moskva 1980)  byl překonán Slovákem (a emigrantem)  Klimešem. Proto ty přestávky.

2.Druhý Zátopkův rekord na hodinovku ze Staré Boleslavi  vydržel  docela dlouho jako světový. Jako československý se udržel dokonce bezmála dlouhých 29 let. Byl překonán až běžcem, který se od dětství souběžně věnoval lehké atletice a OB. Tento národní rekord  do dneška, tedy po více než čtvrt století, nikdo nepřekonal. Neznámého lze občas spatřit  na závodech u stánků s tekutinami. Ale to bylo možné i v dobách jeho největší slávy. Vedle svých tradičních disciplin (národní rekordy měl ještě na 10000 m a 3 000 m v hale, později vyhrával maratóny) slušně háže půllitrem. Ač je o pár měsíců starší než já, dodnes je držitelem jednoho našeho rekordu pro mládež do 22 let. Ivan Uvizl, SJC5803, asi doživotní držitel národního rekordu na 20 km a hodinovku. (Vítkovice 1980).

3.Někteří orientační běžci dosáhli docela hezkých úspěchů v lehké atletice. Atletů, kteří uspěli v OB, bývá obvykle méně. O úspěších jednoho z nejlepších atletů všech dob v OB se toho moc nenapsalo, novinářům stačilo pouze to, že se daný člověk orienťáku vůbec věnuje.   Vždyť neznámý, jehož jméno máte uhádnout, byl ve své disciplíně asi tím nejlepším v historii. Vyhrál va své trati za sebou prý bezkonkurenčně dlouhou šňůru čtyřicetičtyř světově obsazených závodů včetně olympiády. A to neuvěřitelnou metodou start - cíl! Jako první na světě zaběhnul čas  (podle tehdejšího mínění) pod jistou nepřekonatelnou magickou hranici.  Ve stejný rok jako The Beatles (1964) dostal od královny Alžběty I. Řád Britského impéria (a je tedy možné, že si s členy slavné čveřice  před ceremoniálem dal na záchodě pro uklidnění práska trávy). Orienťáku se se začal věnovat až po zakončení své veleúspěšné atletické kariéry. Na konci osmdesátých či na začátku devadesátých let si zaběhl orienťák i v Československu.  Byl úspěšný i jako atletický trenér či bafuňář. Významně se podílel na přípravě jedné z největších světových sportovních akcí. Léta navíc dělal ředitele americké pobočky jedné velké nadnárodní firmy (kupodivu nikoliv HerbaLife). Nápověda: jako o orientačním běžci o něm v roce 1972 psal sportovní časopis Stadion (snad v tom čísle, na jehož obálce je barevná fotka tehdejšího člena Stavárny Petra Uhra).  Jak se jmenoval neznámý sportovec? AustralanHerb Elliott, MBE (1964), zlatá medaile na 1500m OH Řím 1960, bafík OH Sydney, šéf americké PUMY, absolvent Cambridge.

4.Po neúspěchu našich OB reprezentantů v Austrálii v roce 1985 bylo zrušeno reprezentační družstvo B (Ada Kuchařová byla tehdy na klasice šestá, takový neúspěch by si dal dneska kdekdo líbit. Navíc moc nechybělo a bylo tehdy zrušeno i repre družstvo A.) Členové zrušeného družstva pod vedením Luďka Pavelka založili neformální sdružení RDB. Tento spolek byl některými soudruhy z tehdejšího vedení svazu dosti nenáviděn , i kvůli tomu, že se snažil o dílčí reformy v OB.  Maskotem či jakýmsi Járou Cimrmanem onoho sdružení se stal Jojna Brutman. Jak mě upozornil Honza Tojnar, postava Jojny Brutmana se nachází v jedné knize. Uhádnete autora této knihy?
(Tojnar samozřejmě nesmí odpovídat, místo toho má náhradní otázku).
P.S. Pravidla pro umístění občerstvovacích kontrol, prosazená před léty RDB, by se dnes proklatě hodila.
Izák Babel, autor Rudé jízdy a Oděských povídek, ukázka z Internetu  v maďarštině a ruštině (pro ty, kdo psali, že to na Síti není):

KARL-JANKEL

Gyerekkorom idején a Pereszipen állott Jojná Brutman kovácsm?helye. Bérkocsisok, fuvaroskocsisok - vagy ahogy Odesszában mondják, fogatosok - meg a városi vágóhídi mészárosok gyülekez?helye volt ez. A kovácsm?hely a balti országút mellett állt. Ha megfigyel?pontnak választották volna, el lehetett volna kapni a parasztokat, akik zabot meg besszarábiai bort szállítottak a városba. Jojná félénk, apró termet? ember volt, de edzett borivó, odesszai zsidó lélek fészkelt benne.

KARL YANKELX

   V poru moego detstva na Peresypi byla kuznica Iojny Brutmana. V nej sobiralis' baryshniki loshad'mi, lomovye izvozchiki - v Odesse oni nazyvayutsya bindyuzhnikami - i myasniki s gorodskih skotoboen. Kuznica stoyala u Baltskoj dorogi. Izbrav ee nablyudatel'nym punktom, mozhno bylo perehvatit' muzhikov, vozivshih v gorod oves i bessarabskoe vino. Iojna byl puglivyj, malen'kij chelovek, no k vinu on byl priuchen, v nem zhila dusha odesskogo evreya.
   V moyu poru u nego rosli tri syna. Otec dohodil im do poyasa. Na peresypskom beregu ya vpervye zadumalsya o mogushchestve sil, tajno zhivushchih v prirode. Tri raskormlennyh bugaya s bagrovymi plechami i stupnyami lopatoj - oni snosili suhon'kogo Iojnu v vodu, kak snosyat mladenca. I vse-taki rodil ih on i nikto drugoj. Tut ne bylo somnenij. ZHena kuzneca hodila v sinagogu dva raza v nedelyu - v pyatnicu vecherom i v subbotu utrom; sinagoga byla hasidskaya, tam doplyasyvalis' na pashu do isstupleniya, kak dervishi. ZHena Iojny platila dan' emissaram, kotoryh rassylali po yuzhnym guberniyam galicijskie cadiki. Kuznec ne vmeshivalsya v otnosheniya zheny svoej k bogu - posle raboty on uhodil v pogrebok vozle skotobojni i tam, potyagivaya deshevoe rozovoe vino, krotko slushal, o chem govorili lyudi, - o cenah na skot i politike.
   Rostom i siloj synov'ya pohodili na mat'. Dvoe iz nih, podrosshi, ushli v partizany. Starshego ubili pod Voznesenskom, drugoj Brutman, Semen, pereshel k Primakovu - v diviziyu chervonnogo kazachestva. Ego vybrali komandirom kazach'ego polka. S nego i eshche neskol'kih mestechkovyh yunoshej nachalas' eta neozhidannaya poroda evrejskih rubak, naezdnikov i partizanov.
   Tretij syn stal kuznecom po nasledstvu. On rabotaet na pluzhnom zavode Gena na staryh mestah. On ne zhenilsya i nikogo ne rodil.
Česky vyšly v kongeniálním  překladu Jana Zábrany. Mohu půjčit. Babel byl nejvýznamnějším žákem Maxima Gorkého (významnější mistra). Zastřelen těsně před vstupem SSSR do války na příkaz Stalina.

4b. Zvláštní otázka pro Honzu Tojnara (jako katolík s ní určitě nebude mít problémy): Píše se v Bibli, jak běžet závod? Samozřejmě píše: Čtěte Bibli, tam to všechno je. Ale kde?
Svatý Pavel, Korintským, 1.kniha, 9.24 Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! 25 Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný
věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. 26 Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. 27 Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.

Možná trochu rouhavý názor. Nebyl Pavel z Tarsu atletický trenér?

5.Kdo se z níže jmenovaných se vztahem k žurnalistice či mediím se nikdy nevěnoval orientačnímu běhu?
            a) Tereza Pergnerová, skvělá moderátorka tv. stanic Prima a Nova (Kdyby někdy v dětství vyrazila na OB, určitě by se  dosud nestačila vrátit. Čágo Bello, šílenci by musel moderovat Pepíček Zíma.
            b) Saša Vondra, spoluvydavatel samizdatové Revolver Revue, mluvčí Charty 77, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí a velvyslanec v USA (běhal v dětství za Zbraslav, jeho táta byl autorem OB mapy směrem na Jíloviště po levé straně silnice pro mot. vozidla).
            c) Karel Tejkal st., bývalý hlavní redaktor Dobrého jitra  Čsl. rozhlasu (také Zbraslav)
            d) Pavel Vitouš, novinář MF (Dnes) a předlistopadový předseda svazu sportovních novinářů, autor Encyklopedie tělesné výchovy a sportu (moc toho nenaběhal, jednou mě porazil, se Stavárnou byl na zájezdu na O-Ringenu ve Falunu).
            e) Olga Krupauerová, zpravodajka Čsl. rozhlasu v USA a autorka knihy S veverkami na půdě.(krátce běhala tuším za PVP nebo něco stejně pochybného)
            f)  Mgr. Slavomil Janov, bývalý redaktor komunistického plátku Večerní Praha, zakladatel našich nejobjektivnějších novin Blesk, dnes šéfredaktor  časopisu Western World (běhal za Stavárnu, autor OB mapy Petřín, Džony jej ale špatně doučil matematiku. Kde vzal sakra ten titul? )
           g) Aleš Háněl, picturemaster Zbraslavských novin a "tajný" zastupitel na Zbraslavi (tady je to jednoduché).

(dost roztodivná splečnost)

6. V Královské oboře (Stromovce) proběhla řada sportovně společenských akcí, jak bylo např.finále Světového poháru v parkovém OB (Ropek tu porazil Martensona v čase pod 4 min na km)  či cvičení turnerů nebo třeba Druhý slet Sokola. V 19. století zde také sportovali  vodochodci Kjelberg či Balchden nebo dokonce vzduchoplavci. I když rychloběh zde nebyl (1826) povolen. Roku 1983 zde naopak Nataša Procházková (dnes Chvátalová) deklasovala Vláďu Machače v maratónu.  Nejslavnějším závodem zde proběhnuvším byl asi lahváč, který se zde konal celkem dvakrát. Jednou tu o tomto sportovním odvětví byl dokonce natočen film. Akce sportovní asociace OBSONKK samozřejmě nebyly jedinou příležitostí, kdy se v Královské oboře někdo přiopil. Kdy se v Královské oboře opili sladovníci?
            a) 29.února 1700 (podle Gregoriánského kalendáře nebylo)
            b) 10. ledna 1584 (při přechodu mezi Juliánským a Gregoriánským kalendářem bylo počínaje 6. lednem v Čechách vypuštěno 11 dní).
            c) nikdy, sladovníci byli vždy za každé situace střízliví
            e) 20.dubna. 1500
            f) 12.dubna. 1501
            g) 29. února 1701(nebylo ani podle Juliánského kalendáře).
Není potřeba nahlížet do knížek o dějinách Královské obory. Dvě odpovědi jsou možná správné. Stačí mi jedna.
Historik Obory Antonín Novotný:
Za jednoho z obou posledně jmenovaných oborníků vyskytne se první zpráva o veřejné návštěvě obory, konané však sotva častěji než jednou v roce. Není udán důvod, proč sladovníci tam o velikonočním pondělku slavili, ani jak, spíše mluví se o neblahých následcích výletu. Zelené řemeslo zasedlo po návratu do města k nezřízenému truňku v domě kupce Konráda Schwaigra, v onom velkém stavení na Staroměstském rynku, jak mu později říkali dům Křenovský (č. p. 936-1). Netrvalo dlouho a milí slaďáci, dohře podroušení, vytrhli do Nožířské, nyní Karlovy ulice na mistry nožů, na něž měli z neznámé příčiny spadeno, aby je vraždili, zraňovali, aby jim loupili domy. Výtržnost neskončila před soudem, aniž byl kdo ztrestán pro ni na hrdle. Následky neurvalosti srovnala smlouva, ujednaná ubrmany čili přímluvčími. Podle ní hyli všichni útočníci vykázáni z města pryč. Budoucnost ukáže, že pivovarníci nebyli jediní, kdo přišli z Bubenče přiožralí domů, načež pak ve městě plodili ostudu. Staré letopisy i Tomek kladou událost na týž svátek, rozcházejíce se však v letopočtu o rok (12. 4. 1501 a Tomek 20.4. 1500).
 
 

odkaz


Stavařské zakončení u Vorlů
zaslal Honza - vloženo 22.11.2005
Tříhodinový rogaining v Lipencích
Nekrolog za sezónou 2005

Ve Vorlově čtyřpatrovém rodinném minibaráčku v Lipencích se konalo FSP zakončení sezóny. Důležitější závod vlastně neexistuje, takže se divím těm, kteří nedorazili. Šimkovic rodina pojala akci ve velkém stylu. Pozvala známé i mimo oddíl, včetně malých dětí z okolí, na které čekala linie. Dospěláků se sešlo 19, málem nevystačily mapy, ale nakonec každý obdržel po jednom exempláři vrstevnicovky kombinované s bílým papírem. Start nabral trošku zpoždění, do lesa jsme vyráželi hodinu před setměním. Já po chvilce váhání nasadil světlostroj a vyrazil do lesa s lampou. Trať byla obtížná zvláště pro nás mapové diletanty, hodněkrát jsem sám sebe nachytal na švestkách. Tma mne dostihla těsně za půlkou závodu, ti nejlepší už se tou dobou zahřívali v cíli. Ale ohřev šplháním přes rokle také fungoval.
Vítězství se jako obvykle týkalo někoho jiného, já se spokojil s perfektním tréninkem na rogaining. Líbilo se mi to moc, světlo zhaslo až na poslední kontrole a v hospodě U Járina se setmělo až o zavíračce.

Sbohem sezóno! Přinesla jsi mnoho šrámů na těle i na duši a tak to má být. Příští rok nebude jiný. Už se těším, jak se s tvou nástupkyní popasuju. Z gentlemanství už jsem vyrostl, dokud játra fungují, nehodlám žádné nic ulehčovat.

Honza Tojnar

odkaz


Hulk na Sauně
zaslal Honza - vloženo 22.11.2005
Po 16 letech HULK na Sauně, tentokráte bez demonstrace a bez zdržení

Po šestnácti letech jsem se znovu přihlásil na HULK na všivácké Sauně. Jelikož letos se na Národní třídě nedemonstrovalo, neměl jsem problémy stihnout start. Na mapě, jejíž autoři předstírali aktualizaci v roce 2005, muselo být dost těžké postavit férový nočák, ale Kalimerovi se to relativně zdařilo. Já do svého třetího úseku vyrážel těsně před startem hanby, jehož účastníci mne nejspíš minuli už na první kontrole. Ta se mi, potvůrka, poněkud schovala. Po celý závod mi pak chyběla společnost, zvláště v některých partiích, kde nezbývalo než česat a česat. V závěru na mne počkal alespoň Martin Žáček, se kterým jsme to do cíle nějak doklepali. Tam už čekali jen zástupci Berouna. K.H. ode mne chtěla zapůjčit světlo za účelem lovu jejího otce, ale neuspěla. Jestli je sirotou se dozvíte ve výsledcích.

Jelikož se připozdilo, museli jsme zážitky z lesa probrat U  Plavců, kde zavírají až ve dvě. Večeři už nám nabídli pouze tekutou.

Honza Tojnar

odkaz


Tradiční kviz
zaslal Jéňa - vloženo 14.11.2005
orientační běh FSP jéňa

Jako každoročně jsem se rozhodnul před stavařským zakončením vyhlásit tradiční kvíz. Tentokrát se více než obvykle bude týkat sportu, zvláště vztahu atletiky a orientačního běhu, tedy tématiky, která mě jinak naprosto nezajímá. Budu tedy škrob a první cenou pouze pro vítěze bude letos jediná flaška vína. Pravděpodobně Beaujolais, jeho čas tak nějak vychází. Odpovědi oboduji naprosto svévolně. 1.Být do desítky na olypijských hrách v běhu na 5 000 m se dnes povede málokterému nečernochovi. Před léty se do ní vešel jeden orienťák.. Do dneška je 25 už let držitelem (s přestávkami !) jednoho národního atletického rekordu. Jméno? 2.Druhý Zátopkův rekord na hodinovku ze Staré Boleslavi vydržel docela dlouho jako světový. Jako československý se udržel dokonce bezmála dlouhých 29 let. Byl překonán až běžcem, který se od dětství souběžně věnoval lehké atletice a OB. Tento národní rekord do dneška, tedy po více než čtvrt století, nikdo nepřekonal. Neznámého lze občas spatřit na závodech u stánků s tekutinami. Ale to bylo možné i v dobách jeho největší slávy. Vedle svých tradičních disciplin (národní rekordy měl ještě na 10000 m a 3 000 m v hale, později vyhrával maratóny) slušně háže půllitrem. Ač je o pár měsíců starší než já, dodnes je držitelem jednoho našeho rekordu pro mládež do 22 let. 3.Někteří orientační běžci dosáhli docela hezkých úspěchů v lehké atletice. Atletů kteří uspěli v OB bývá obvykle méně. O úspěších jednoho z nejlepších atletů všech dob v OB se toho moc nenapsalo, novinářům stačilo pouze to, že se daný člověk orienťáku vůbec věnuje. Vždyť neznámý, jehož jméno máte uhádnout, byl ve své disciplíně asi tím nejlepším v historii. Vyhrál va své trati za sebou prý bezkonkurenčně dlouhou šňůru čtyřicetičtyř světově obsazených závodů včetně olympiády. A to neuvěřitelnou metodou start - cíl! Jako první na světě zaběhnul čas (podle tehdejšího mínění) pod jistou nepřekonatelnou magickou hranici. Ve stejný rok jako The Beatles (1964) dostal od královny Alžběty I. Řád Britského impéria (a je tedy možné, že si s členy slavné čveřice před ceremoniálem dal na záchodě pro uklidnění práska trávy). Orienťáku se se začal věnovat až po zakončení své veleúspěšné atletické kariéry. Na konci osmdesátých či na začátku devadesátých let si zaběhl orienťák i v Československu. Byl úspěšný i jako atletický trenér či bafuňář. Významně se podílel na přípravě jedné z největších světových sportovních akcí. Léta navíc dělal ředitele americké pobočky jedné velké nadnárodní firmy (kupodivu nikoliv HerbaLife). Nápověda: jako o orientačním běžci o něm v roce 1972 psal sportovní časopis Stadion (snad v tom čísle, na jehož obálce je barevná fotka tehdejšího člena Stavárny Petra Uhra). Jak se jmenoval neznámý sportovec? 4.Po neúspěchu našich OB reprezentantů v Austrálii v roce 1985 bylo zrušeno reprezentační družstvo B (Ada Kuchařová byla tehdy na klasice šestá, takový neúspěch by si dal dneska kdekdo líbit. Navíc moc nechybělo a bylo tehdy zrušeno i repre družstvo A.) Členové zrušeného družstva pod vedením Luďka Pavelka založili neformální sdružení RDB. Tento spolek byl některými soudruhy z tehdejšího vedení svazu dosti nenáviděn , i kvůli tomu, že se snažil o dílčí reformy v OB. Maskotem či jakýmsi Járou Cimrmanem onoho sdružení se stal Jojna Brutman. Jak mě upozornil Honza Tojnar, postava Jojny Brutmana se nachází v jedné knize. Uhádnete autora této knihy? (Tojnar samozřejmě nesmí odpovídat, místo toho má náhradní otázku). P.S. Pravidla pro umístění občerstvovacích kontrol, prosazená před léty RDB, by se dnes proklatě hodila. 4b. Zvláštní otázka pro Honzu Tojnara (jako katolík s ní určitě nebude mít problémy): Píše se v Bibli, jak běžet závod? Samozřejmě píše: Čtěte Bibli, tam to všechno je. Ale kde? 5.Kdo se z níže jmenovaných se vztahem k žurnalistice či mediím se nikdy nevěnoval orientačnímu běhu? a) Tereza Pergnerová, skvělá moderátorka tv. stanic Prima a Nova b) Saša Vondra, spoluvydavatel samizdatové Revolver Revue, mluvčí Charty 77, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí a velvyslanec v USA c) Karel Tejkal st., bývalý hlavní redaktor Dobrého jitra Čsl. rozhlasu d) Pavel Vitouš, novinář MF (Dnes) a předlistopadový předseda svazu sportovních novinářů, autor Encyklopedie tělesné výchovy a sportu e) Olga Krupauerová, zpravodajka Čsl. rozhlasu v USA a autorka knihy S veverkami na půdě. f) Mgr. Slavomil Janov, bývalý redaktor komunistického plátku Večerní Praha, zakladatel našich nejobjektivnějších novin Blesk, dnes šéfredaktor časopisu Western World g) Aleš Háněl, picturemaster Zbraslavských novin a "tajný" zastupitel na Zbraslavi (dost roztodivná splečnost) 6. V Královské oboře (Stromovce) proběhla řada sportovně společenských akcí, jak bylo např.finále Světového poháru v parkovém OB (Ropek tu porazil Martensona v čase pod 4 min na km) či cvičení turnerů nebo třeba Druhý slet Sokola. V 19. století zde také sportovali vodochodci Kjelberg či Balchden nebo dokonce vzduchoplavci. I když rychloběh zde nebyl (1826) povolen. Roku 1983 zde naopak Nataša Procházková (dnes Chvátalová) deklasovala Vláďu Machače v maratónu. Jéňa tu na kole trefil strom a v servisu se ho potom ptali, zda do něj ze zadu nenaboural náklaďák. Nejslavnějším závodem zde proběhnuvším byl asi lahváč, který se zde konal celkem dvakrát. Jednou tu o tomto sportovním odvětví byl dokonce natočen film. Akce sportovní asociace OBSONNKK samozřejmě nebyly jedinou příležitostí, kdy se v Královské oboře někdo přiopil. Kdy se v Královské oboře opili sladovníci? a) 29.února 1700 b) 10. ledna 1584 c) nikdy, sladovníci byli vždy za každé situace střízliví e) 20.dubna. 1500 f) 12.dubna. 1501 g) 29. února 1701 Není potřeba nahlížet do knížek o dějinách Královské obory. Dvě odpovědi jsou možná správné. Stačí mi jedna.

odkaz


Kokořínské skalní taškařice
zaslal Honza - vloženo 8.11.2005
Podzim, ale (téměř) teploučko
Soumrak kulinářství na Mělníce
Výčep v samoobsluze
Intuitivní orientační běh

Na Kokořínsku má v posledních letech každý pták zaručenu ochranu. Opeřenců se to ovšem týká pouze na jaře, prý aby měli klid na rozmnožování. Na podzim už zde žádný pták o ochranu nezavadí, výplody jejich páření se začínají shlukovat, aby si spolu s rodiči doletěly pro nějaký ten asijský virus, a tak konečně mohou být do lesa připuštěni i orientační běžci. Ti si páření většinou odbývají doma a v přírodě se snaží rozmnožit hlavně body do rankingu. Skoro pět set nadrženců si pro své poslední letošní bodíky zajelo do Horní Vidimi. Přes pokročilé datum zde panovalo poměrně vlídné počasí. Sluníčko, občas nepříjemně studený větříček, ale termoprádlo jsem mohl šetřit na drsnější akce.

Rozhodli jsme se zůstat na noc v Mělníce. Ten bohužel po sezóně docela zdírovatěl. O státní svátek tam skoro nikde nevařili, ale Country club Alabama nás jako vždycky nasytil. Jenže den nato i tam možnost objednávky jakéhokoli jídla skončila kolem sedmi večer, neboť kuchař prý má ještě jiné akce a tudíž musel odejít. Z toho jsem usoudil, že v Mělníce funguje jen jeden kuchař, který je putovní. Naštěstí o dům dál jsme sehnali alespoň studenou večeři.

Putyka na shromaždišti měla pro nemoc zavřeno, ale pořadatelé zajistili náhradní občerstvení v tamní samoobsluze. Ta kupodivu docela stíhala, včetně točení piva, nejspíš se mnoho závodníků raději ani občerstvovat nešlo.
Místní kopce a skály všichni znáte, takže tušíte, že to byly výživné třídenní. V prvních dvou etapách postavili Kotláři překvapivě pěkné tratě, bohužel kontroly byly často na nejednoznačných objektech (pata několik metrů dlouhého skalního srázu, prostřední skalky nebo skalní průchody v mračnech kamení apod.). Popisy někde dokonce neodpovídaly reálu v lese.
Třetí etapa se bohužel vymknula totálně. To, že zkrácená trať nemusí být časově kratší než předchozí klasika, by tak nevadilo, ovšem postavit kontroly tak, aby se nedaly najít ani podle mapy, ani podle popisu, už ano. Hned na začátku se dobrá třetina startovního pole nechala nachytat na severní konec prostředního miniprůchodu, což byl výklenek o ploše asi metr čtverečný, v mapě zakreslený jako téměř neznatelný bílý proužek, vetknutý do skalní černě. Vyšplhání na vrchol, kde jsem ohledával severní konce nesprávných průchodů, mne stálo deset minut. Mnozí to už zde vzdali, mne podobné myšlenky začaly přepadat (samozřejmě bez naděje na úspěch) až na pozdějších kontrolách, které byly buď evidentně jinde, nebo zašité tak, že mi dopřály pěkných pár možností k procvičení intuice. Když k tomu přičtete mé blbiny, jako např. že se před první kontrolou vyděsím kamene, který není v mapě (byl, ale překrytý kolečkem mé kontroly) a v domnění, že jsem v jiném údolí se navrátím zpátky směrem ke startu, vyjde vám čas 20 sekund přes limit (120 minut). Kotlářka na základě překročení limitu důsledně diskvalifikuje, a tak přestože jsem ani zdaleka nepřekročil dvojnásobek času vítěze, na bod do rankoholika jsem nedosáhl.

Honza Tojnar

odkaz


Ozvěny Kapra na Třemšíně
zaslal Honza - vloženo 8.11.2005
Podzim, ale (téměř) teploučko
Jak jsem odtroubil březnického Herolda
Ozvěny Kapra na Třemšíně

Na sobotní start i cíl to byla pěkná štreka (2.8 km, Honzíkova trať H10 byla o 200 metrů kratší), tak jsme se před závodem důkladně rozcvičili. Občasné plochy mapové nespojitosti mi nečinily větších problémů, asi mi přála i trocha štěstí. Honzíkovi se naopak nějak nezadařilo, strávil pěkné dopoledne v lesích a kdyby ho z totálního autu asi kilák a půl od jeho nejbližší kontroly nevysvobodil Sosna, byl by tam zůstal doteď.

Restaurace v rekreačním zařízení DUHA se vyznačuje předraženými a malými porcemi spolu s nedobrým pivem. Navíc tam ze soboty na neděli kdosi slavil svatbu, tudíž jsem měl z večera docela strach. Březnický Herold nenadchnul, ale nadmul (po několika kouscích jsem se nechal inspirovat Frantou Davidem a přešel na pití bavoráka), ale při kytaře se to nakonec dalo přežít. Dětičky se do postýlky moc nehrnuly, do chatky se mi je podařilo zahnat až o půl desáté. O své osobě raději pomlčím.

Nedělní etapu stavitel pojal jako pietní vzpomínku na nedávno proběhnuvšího Vodňanského Kapra. Hned první kontrolu, podivný vývrat na podivném místě, jsem docela pohledal. Nepomohla mi ani nápověda, namalovaná na jednom stromě. Čárečky a kosočtverec mi celkem přesně naznačily, kde se nacházím, ovšem kde mám hledat lampión, už jsem musel odhadnout sám. Trať vedla většinou po cestách, nebo houštím a pralesem, nechyběly bahenní vložky a na mnoha kontrolách měli při dohledávce výhodu věřící orienťáci. Alespoň tedy doufám, že motlitba byla účinnější, než bezbožné klení a nadávky, ale ověřeno na mezičasech to nemám.

Honza Tojnar

odkaz


Skalní pohádky: Popova skála a Kost
zaslal Honza - vloženo 8.11.2005
Elektrárna Turow ještě dýmá
V povrchových dolech za Zittau se už nehrabe

Ačkoli řada lidí by ode mne nečekala, že oželím Vodňanského Kapra, raději jsem místo něj vyrazil do Podještědí. Skály a kameny v okolí Popovy skály, na kterou jsem po závodě vyhnal děti na výlet, opravdu stojí za to. Dětským kategoriím sice stavitel připravil pěkně kopcovitou drsňárnu, vyšperkovanou několika složitými postupy, ale ať se mládí vydovádí. Nám postarším na nějakém tom kopečku nesejde, a ani fakt, že některé kontroly v jehličnanových náletech byly docela na náhodu, mne nepřipravil o celkově příjemný pocit z absolvované trati. Shromaždiště kromě pořadatelského bufetu nabízelo též výhledy na bývalé povrchové doly v Německu a tepelnou elektrárnu v Polsku, no, cítil jsem se tam jako doma. Jenom ty větrníky mi do té krajiny nějak nezapadaly, přestože i u nás na Mostecku už je také vysazují.

Jestliže v sobotu měly dětičky drsné tratě, v neděli je stavitel prověřil ještě více. Na některých postupech Honzíkových H10 by se dokázala ztratit nejedna jednadvacítka. Ze shromaždiště jsme kvůli ochranářům museli šlapat k lesu asi 2 kilometry. Tam nás vypustili do severní části mapy Kost. Ve změti skalek se i na perfektně promapované sedm a půlce dalo nádherně pobloudit, což mnozí, včetně mne, rádi využili. Překrásný terén, těžké dohledávky, volby postupů, zkrátka mňam.

Honza Tojnar

odkaz


Kašperské hory
zaslal Honza - vloženo 10.10.2005
Geopatogenní zóna na třetí kontrole
Noční léčba kopřivami i elektrošoky
Nedělní klasika - česání a křovinoplazení

V okolí Kašperských Hor jsem zatím pouze turistoval, tak jsem si tam letos přijel zaběhat. Ve třetí etapě došlo nakonec i na tu turistiku, ikdyž klopýtání ve smrdutém bahně, nebo prodírání se neprostupnými křovinami mělo blíže spíš k utrpení cestujících, kteří přežili pád dopravního letadla do nějakého pralesa.

Pro seznámení s mapou Žofka posloužil prolog, ve kterém nás stavitelka provedla hned několika úseky, kde se muselo při dohledávání lampiónu hóódně přemýšlet. Anebo raději vůbec. Intuice, či ohlédnutí se správným směrem ve správný čas, byly někdy spolehlivější. Trať se ovšem celkem povedla, těch pár kontrol na místech, kde to moc nesedělo, mne nerozbrečelo. Zvláště, když někteří soupeři tam nechali víc. Zase jsem se nevyvaroval omylů z nesoustředění, např. mezi třetím až pátým stojanem jsem si nedokázal vzpomenout, zda jsem orazil třetí kontrolu nebo ne. Ten samý problém tam řešil i Bořan (asi nějaká geopatogenní zóna), dokonce se narozdíl ode mne na trojku vracel. Já se zas pěkně zamotal na odběhu z devítky a začal se vracet směrem k osmičce, naštěstí jen pár desítek metrů.
Po závodě jsme se naobědvali v restauraci naproti muzeu Šumavy. Já měl ještě hlad a tak jsem se dosytil v pizzerii hned vedle muzea historických motocyklů. Bylo to nezbytné, neboť večeři jsem musel nechat nepříteli, abych neběžel nočák s plným žaludkem.

Byl to můj první noční závod po dlouhých letech, už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy strávil večer v lese namísto v restauraci. Docela jsem se těšil. Pakuo mi půjčil světlostroj, kterým jsem doslova oslňoval soupeře na trati. Můj výkon, narozdíl od lampy, moc oslnivý nebyl. Hned za startem jsem si preventivně předléčil revma pádem do  kopřivového hustníku. Po polích se mi běželo nádherně, ale hned první hustější křoví mi nadělilo tříminutový zásek v dohledávce. Následující postup jsem se svezl po cestě, v noci se má přeci využívat cest co nejvíce. Pěšina se ovšem postupně stáčela, až mne otočila o 180°. Ještěže mne strmý kopec, zarostlý roštím, zastavil a přinutil mrknout se na buzolu. Docela mne potěšilo, že se mohu obrátit a běžet opačným směrem, jenže tam to bylo ještě zapráskanější. Po závodě jsem se dozvěděl, že v tomto prostoru zakufrovala řada borců. Některé dokonce ani zarostlý svah neodradil, asi si potřebovali šplhnout. Já s trochou štěstí objevil kýžený lampión a vydal se vstříc dalšímu kufru. Ač jsem cíleně stoupal po louce, poměrně hluboko jsem klesnul a chvíli mi trvalo, než jsem odhalil, kam mne nohy zanesly. Pak už jsem dělal jen drobné chybičky, z nichž nejpodstatnější bylo nedostatečné sehnutí se pod elektrickým ohradníkem a následná elektroléčba zad i obou achilovek během jedné vteřiny. Nicméně trať se mi líbila a v cíli jsem si slíbil, že se dosud opomíjených nočáků začnu zúčastňovat častěji.

V neděli nás čekala klasika hrozivých parametrů. Trošku jsem se obával, že nás zaženou do skalami protkaných svahů, kterým jsme se dosud vyhnuli, a které i po pár půlnočních pivech v hostinci Waikiki vypadaly hrůzostrašně. Mé obavy se naplnily, ba dočkali jsme se i dalších překvapení. Narozdíl od soboty stavitel jakoby rezignoval na snahu umisťovat lampióny na co nejjednoznačnější body. Bez problémů se mi dařilo dostat do prostoru kontroly, jenže tam se nedalo od čeho odrazit a nezbylo než bezradně pročesávat terén. Na 11. kontrole jsem mohl dočesnou oslavit až po 12 minutách. Poté už jsem větší problémy s dohledávkou neměl, ale musel jsem čelit jiným nástrahám terénu. Na konci závodu nás čekal pochod neprůstupnými křovinami, kde vyloženě jen náhoda rozhodovala o tom, kdo projde rychleji. Já měl docel smůlu. Na závěrečné vrcholové vložce do cíle (přes 100 výškových metrů) bych se k rychlejšímu pohybu sám přinutit nedokázal, bohužel se za mnou na doběhu objevil Karel Pilař st. a tak jsem si po 140 minutách v lese ještě zasprintoval.

Po celý víkend panovalo nádherné počasí. Sluníčko svítilo bez ustání, akorát při nočáku mi jeho hřejivé paprsky scházely. Absolvoval jsem vlastně tři závody během 24 hodin. Z nich jsem 4 hodiny 31 minut strávil v lese, stihnul jen tři piva, ale o to více džusů. Až na to pivo ideální příprava na HROB.

Honza Tojnar

odkaz


Klasika LLI
zaslal Honza - vloženo 3.10.2005
Příjemné proběhnutí, bahenní koupel v ceně
Mapa jako názor EU?

Poměrně chladné a deštivé nedělní počasí kupodivu nebylo až tak nepříjemné, jenom člověk nesměl moc často přecházet do chůze. Tomu se sice nedalo v tamějších kopcích vyhnout, ale většina postupů naštěstí byla odklusatelná. Trať, která vedla přes vrcholy všech kopců na mapě, s postupy, nad kterými téměř nemělo cenu déle hloubat a kontrolami na skalkách mezi spoustami kamenů, mi připomínala závody, které jsem kdysi absolvoval v Německu. Vysvětlení se mi dostalo cca 500 metrů před cílem. Nějaký Liberečák si po objevení zvláště zašitého stojanu na hustníčku v bažině ulevil: "Ten nám dává, Němčour, co?". Ani odhalená národnost cizáckého stavitele mi nedokázala pokazit celkově dobrý pocit z právě absolvované trati a nádherného terénu, který se ovšem líbí asi jen těm, kterým nevadí plazení po kluzkých kamenech, bahnění v jizerských močálech a nějaká ta vrstevnice navíc.

Mapa, stejně jako všechny ostatní z tohoto víkendu, byla vytištěna na A4, dokonce inkoustovou tiskárnou, a zabalena do eurodesky. Pořadatelé doporučovali vzít si do lesa ještě jeden mapník pro případ, že dojde k jejímu protržení. Zas tak jsem netrhal. Na severním okraji mne zaujal hustník, který měl uprostřed logo TOI TOI a vedle něj nápis "Tady je pěknej humáč!!!". Pachatelé mapy nám zůstali utajeni, naopak nechyběla zajímavá zmínka o sponzoru tohoto dílka, myslím docela ucházejícího:
"Tento dokument byl vytvořen za finanční podpory Evropské unie. Za obsah tohoto dokumentu je výhradně odpovědná TJ Lokomotiva Liberec - oddíl orientačního běhu a nelze jej v žádném případě považovat za názor Evropské unie."
Že by se eurosponzoři sichrovali proti případnému zneužití ne zcela dokonalého kartografického díla euroskeptiky? Nevím, počkám si, až nějaká mapa bude vyjadřovat názor EU.

Honza Tojnar

odkaz


Novoborský supersprint
zaslal Honza - vloženo 3.10.2005
Kde bude chlastat novoborský přivandrovalec Janás?
Nejdůležitější je včas doběhnout do cíle
V Liberci U chobota to upadá

Před druhým sprintem se stavařská výprava zašla posílit do vyhlášené novoborské putyky Bohemka. Možná že naposledy, alespoň pokud je pravdivý pamflet, který ležel na jednom z tamních stolů. Jednalo se o petici, ve které neúspěšní privatizátoři této restaurace protestovali proti konkurenci, která vyhrála, a zamýšlí hospodu předělat na obchůdky, nejspíše s vietnamským zbožím. Jazyk zmíněného dokumentu přímo vybízí k ocitování: "Stále nám vrtají v hlavě důvody, proč zastupitelé hlasovali pro člověka, kterého v Novém Boru nelze klasifikovat ani jako přivandrovalce. Pan Měkota provozuje několik objektů v České Lípě, ve velké části s vietnamskými obchodníky." … "Je v tom snad korupce? A nebo jsme měli vlastnit night club (bordel), abychom se v očích zastupitelů stali důvěryhodným a věrohodným subjektem?"
I nás přespolní zajímá, zda Jura Janás nebude muset nedobrovolně změnit domovský lokál.

Trať sprintu v ulicích Boru nenabídla moc variant k řešení. Jisté zpestření představovala snad jen dvě děvčata a chlapec, kteří mne na jedné kontrole vyzývali slovy "Makej, makej!". Chvíli jsem přemýšlel, na koho z nich si máknout. Odskákala to Lucka Jánevímjakseteďpoletechjmenuje, ale jen pohlavním pohlazením. Při supersprintu není čas na nějaké dlouhé flirtování, zvláště když v té chvíli jsem začal mít úplně jiné starosti a na doběhu, dotovaném miniflaškou whisky pro nejrychlejšího spurtera (chlapy vyhrál Žalud), jsem dokázal zrychlit jen natolik, abych velkou potřebu donesl až do cíle.
Po vyhlášení jsme přejeli do Liberce. Jako tradičně jsme zašli na večeři do Chobota v Rochlicích. Asi naposledy, vaří tam hůř a hůř.

Honza Tojnar

odkaz


Skalní supersprint v Kamenickém Šenově
zaslal Honza - vloženo 3.10.2005
Konkurenční boj ropného a uhelného průmyslu nás málem připravil o závody
Pozoruhodný svéráz místní tvorby map
Superošidný okraj mapy

První dva podzimní víkendy jsem orientačně a vlastně i restauračně proabstinoval. Na nezáživné pardubické či oběhané hradecké terény se mi jet nechtělo. A kdo by taky tahal rodinku na nějaká nedůležitá mistrovství, že? Raději jsem si počkal a vyrazil až do zajímavějších prostorů u nás v Sudetech. Zdejší pořadatelé, narozdíl od vždy bezchybných Pardubičáků, dokáží závodníkům připravit nevšední zážitky, o kterých my masochističtí grafomani tak rádi píšeme.

Nejtěžší bylo se na start dopoledního supersprintu vůbec dostat. V informacích Českých drah na teplickém nádraží mne hned po ránu pěkně vyděsili, když na můj dotaz po příčinách padesátiminutového zpoždění rychlíku odpověděli, že proběhla nějaká srážka se soukromníkem a že víc mi nesmí sdělit. Fakt jsem se obával, že dráhy jako revoluční předvoj bolševických sil započaly likvidací kontrarevolučních kapitalistů, ale večerní zprávy vše vyjasnily. Na trati Most – Bílina narazila lokomotiva firmy Unipetrol, táhnoucí cisterny na produkty litvínovské chemičky, do vlaku vezoucího vagóny na uhlí. Srážka ropné a uhelné lobby zapříčinila zneprůjezdnění trati a jen tak tak, že nás nepřipravila o možnost vystartovat na trať skalního supersprintu. Naštěstí jsme to stihli a cca půl hodiny po odstartování posledního závodníka nás pořadatelé vypustili do lesa (už jsou na pozdní příjezdy naší rodinky zvyklí z minulých ročníků). Před odběhem na start mne potěšil Kája varováním, že tam raději nemám chodit.

Těšil jsem se tedy na pěkný zážitek a dočkal jsem se. V lese se až na pár zoufalců vyskytovali pouze hlídači kontrol, kteří nenapověděli, ani když jsem kolem nich několikrát pročesával pochybně promapovaný skalnatý hřeben. Nějak se mi po celý závod nedařilo rozkódovat šifru, použitou mapaři a kresličem pro zaznamenání terénu do mapy. Zdálo se mi, jakoby směr vrstevnic, cest a vůbec všech linií, byl kvůli utajení poněkud zdeformován a kameny po papíře rozesety podle nějakého rafinovaného klíče. Rovněž zákres trati slabou červenou propiskou byl pro některé méně bystrozraké jedince k nepřečtení. Já osobně měl problémy pouze s obtížným luštěním čísel kontrol.
Na východním okraji mapy nastražil stavitel past v podobě postupu se spojnicí vedoucí mimo mapu. Řada lidí, včetně mne, jej podcenila, neboť vedl téměř celý po cestě. Nicméně ten, kdo si podobně jako já nevšimnul nevýrazné odbočky, se s dobrým pocitem, že cestovku nejde pokazit, proběhl po falešné pěšině mezi plotem a hustníkem až k náspu zrušené železnice, který se v mapě táhnul cca 100 metrů za kontrolou. Dobrý pocit vystřídala radost z možnosti pustit se do řešení pekelně obtížného rébusu. Těch sto metrů ve skutečnosti bylo mnohem delších, navíc tvar ani rozměry hustníku vůbec neodpovídaly reálu. Nebudu vás déle napínat, našel jsem to. Poté jsem si ještě několikrát zakroutil mapou i hlavou a nakonec se doplazil do cíle zhruba ve dvojnásobku času vítěze. Hladové dětičky se ihned začaly dožadovat oběda, tož jsme se urychleně přesunuli do Nového Boru.

Honza Tojnar

odkaz


Závody až u Aše
zaslal Honza - vloženo 13.9.2005
Zemětřesení ani soptění se nekonalo, tak jsme šli do Háje
Ašské rébusy a hlavolamy
V cíli čekalo pokaždé něco jiného

Kam tento víkend pojedeme? Aš? Až? Moc se tam mé rodince nechtělo, a to jsem jim nasliboval zemětřesení (bohužel se zrovna nekonalo), návštěvu skoroaktivní sopky (bohužel stále spící) atp. Z časových důvodů jsme stihli pouze výlet na rozhlednu Háj, kde nám cedule sugerovala, že kdo na ní nebyl, nebyl na Ašsku. Z jejího ochozu se můžete podívat třeba do Athén, Moskvy nebo do Helsinek, kromě směru tam máte v kilometrech uvedeno jak daleko se máte koukat. Bohužel, pro mraky se nedalo dohlédnout ani do  nedalekých prostorů, ve kterých jsme závodili a kde jsem v roce 1985 zažil pěkně divoký Jarní trojúhelník. Mapa i tratě byly tehdy dost hrozné a já se velice těšil na letošní repete.
Jenže doba se trošku změnila. Vpád OCADu až do nejzápadnější výspy Čech nás připravil o estetický zážitek, který poskytovaly dřívější omalovánky, vstřícní pořadatelé pro nás zajeli autem k busu a dovezli nás až na shromaždiště, kde dýmalo cosi jako táborák, ve skutečnosti elektrocentrála pod plachtou. Vyhověli též mé žádosti o pozdní start, což ovšem v západních Čechách znamenalo čas kolem 40. Zkrátka malé závody, ale o to zajímavější. Zážitky z lesů totiž naplnily mé očekávání naprosto dokonale. Hned po startu jsem se nechal nachytat na dvojici falešných prvních kontrol (na tak malých závodech přece nebudou jiné kontroly, než z kategorie H21!). Pět let stará mapa si mne vodila sem a tam a nutila tipovat, kde asi se teď zrovna nacházím. Jakmile jsem to uhodl a dopravil se do  prostoru, kde měl být lampión, zbývalo ještě vytušit, kam jej stavitel zašil. Častokrát se jednalo o rébus téměř nerozluštitelný, mapa ti nepomohla a v lese ani noha či hlava, která by poradila. V cíli na osmnáctileté a starší čekal Zubr. V plechovce.

V Aši údajně není mnoho podniků, ve kterých se vaří. My sobotní večer proseděli v restauraci U radnice (docela slušný podnik). Dáša zas oslavovala nějaké narozeniny, dětičky s námi tudíž musely zůstat až do zavíračky. Ke konci oslavy už nevydržely a na svých židlích usnuly, což rozesmálo Sosnu, který se právě probral z umakartu.

Nedělní hlavolamy svou obtížností ještě předčily ty sobotní. Pětiminutový průzkum blízkého i vzdálenějšího okolí první kontroly mi naznačil, že tentokráte se pod sto minut nedostanu. Prodíral jsem se houštím a bažinami vstříc novým výzvám, obrněn vědomím, že terčík na mne může vybafnout opravdu odkudkoli, třebas i o několik desítek metrů vedle. Snažil jsem se s tím počítat i při odbězích, což nakonec stejně nemělo cenu, poloha se dala odhadnout pouze tak, že člověk rozpoznal objekty, ke kterým se blížil. Radost z nalezených kontrol byla ale mnohem intenzivnější než při běžném závodě. Svou euforii jsem ještě více vybudil tím, že jsem na nešťastné 13. kontrole nastavil azimut na dvanáctku a seběhnul třicet výškových metrů dolů proti proudu trati.
V cíli na mne tentokráte čekal pouze pocit dobře vykonané práce. Musel si na mne, pravda, počkat skoro dvě hodiny, ale oba jsme byli naprosto spokojeni. Jéňa, přestože v Aši kdysi bydlíval, měl problémy s nalezením cesty na  nedělní shromaždiště a nestihnul odstartovat. Lahváče se mu ovšem nakoupit povedlo, takže spokojený byl taky.

Honza Tojnar

odkaz


První zářijový OB víkend
zaslal Honza - vloženo 8.9.2005
Komentátorfree shromaždiště
Krakonoš lepší Gambáče
Létající cirkus nad shromaždištěm
Když rozcvičovat, tak jedině předklony!
Konečně zase jednou pěkná klasika
Tipovačka o deset tisíc

Podzimní sezóna začala tradičně už v létě a pěkně zostra. Jilemničáci nás opět vyhnali do véršku, na samý okraj KRNAPu. Na maličké mapičce, jejíž plocha byla ještě prošrafována zakázanými prostory, postavili middle trať, na které se dalo leccos pokazit. Někteří závodníci to měli usnadněné posunutým tiskem tratí (viděl jsem i dvoumilimetrový), místy se nás mapař snažil dostat podivným pojetím zakreslení hustníků a pasek. Většina chytáků ale nebyla nezvládnutelná. Hlavně závěrečná skalní pasáž se mi hodně líbila, ačkoli jsem v ní občas zbytečně zaváhal. Přestože jsem pokaždé správně přečetl, který kámen je ten můj, nějak jsem si opakovaně nevěřil.
Jedničku s hvězdičkou si pořadatelé zaslouží za shromaždiště. Ta jednička je za skutečně nadstandardní zázemí, kde nechyběly nejen věci, které mne zas tak nezajímají (hospoda a fungující stánky), ale ani sprchy a dostatek toalet. Hvězdičku přidávám za to, že komentátora posadili na doběhu, takže jeho kecy byly slyšet pouze na louce s oddílovými stany a ne v areálu tábora, kde jsme se převlékali my. Závodníci si pochvalovali, že čepovaný Krakonoš se dal pít, já si ho raději odpustil.

Počkal jsem si na večer do Liberce. Jenže v hospodě U Balcarů nám nabídli nakyslý Gambáč, tak jsme tam jen povečeřeli a vyrazili do osvědčeného lokálu Neptun na Vratislav. Pochod Reichenbergem vyvrcholil v nonstopáči na Fügneráku. Přenocovali jsme pod širákem na harcovských kolejích, po zkušenostech z jara jsme nechtěli riskovat pořadatelskou tělocvičnu, která zavírala už ve 22:30.

Na nedělní závod mne stavitel tratí zval už loni s tím, že to bude pěkný závod. Nelhal. Na shromaždišti, nad které pořadatelé pozvali létající cirkus (repliky bojových letadel z první světové války), jsem před vyběhnutím pozoroval eliťáky a eliťačky, potácející se na diváckém úseku. Přibíhali z rozličných směrů, a někteří vypadali dosti použitě. Tak jsem do sebe lil litry nealko tekutin, brrr, a těšil se na výživné proběhnutí.
Na startu jsem krátce obdivoval sličnou slečnu? z SHK, která se rozcvičovala předklony a dlaně při tom kladla až na zem. Zřejmě věděla co dělá, neboť když jsem jí potkal později v lese, měla ruce rovněž u země. Já ne, já ten prudký kopec sbíhal. Ale abych nepředbíhal, při závodě jsem to také nedělal. Hned na začátku jsem se zarochal v bažinách a potratil tam cenné sekundy až minuty. Spojnice páté a šesté kontroly se táhla přes celou mapu, delších postupů jsme měli ještě několik, k tomu zopár kratších i středně dlouhých, vesměs zajímavých. Vítěz to šel 90, já 125, zkrátka povedená klasika. Před závodem jsem si jako většina HD21 tipl součet vítězného a mého času. Nejpřesnější tip vyhrál deset tisíc od sponzora. Já se trefil s přesností cca 2 minuty, což nestačilo. Neva, vyhraju někdy příště. Třeba v bankomatu.

Honza Tojnar

odkaz


Jesenický labyrint
zaslal Honza - vloženo 31.8.2005
Jesenický labyrint nebyl labyrint
Kouzelný dědeček
Na co je Tojnarova manželka?

Už podruhé jsem vyštval kompletní rodinku na výlet do Jesenice. Neočekával jsem žádný superzávod, jen tři body do rankoholika. Dášu zlákala vidina bohatého houbařského úlovku a děti se těšily jako vždycky do hospody.

Utěšoval jsem se, že po přežití první etapy na mapě, která loni moc neseděla, nás čeká nový, pěkný a dosud nezmapovaný terén. S tou první etapou jsem měl pravdu. V názvu závodu použili pořadatelé slovo labyrint, v lese to ovšem místy připomínalo spíše bermudský trojúhelník. V porostech se dalo jen obtížně orientovat, ale museli jsme skrz ně běžet azimutem. Po zoufalém kroucení volantem na místě domnělého umístění kontroly pokaždé následovalo kroucení hlavou, kde mne to zase vyplivlo. Stavitel se pokoušel nachytat závodníky tím, že ani ne třicet metrů od sebe nacpal dva stojany na stejném tvaru (dosti překvapující v případě tak malých závodů, ještěže jsem kontroloval kódy, ikdyž většinou až po odběhu). Narazil jsem dvě krabky navíc, z toho jednu superfalešnou. Ta jáma měla původně zůstat bez lampiónu, ten měl být umístěn v díře zhruba stejně vzdálené jako byla moje správná, akorát kus vedle. Dámy z D21 si trošku pohledaly. Terezku Bajgarovou na ní kdosi zavedl s tím, že ji stavěl čísi dědeček a spletl se. Špatně zavedená byla ale minimálně ještě jedna další kontrola.

V kempu byl ke spatření nový Attlův pes. Naštěstí neopustil Attlomobil, narozdíl od psova Attla, který se bez obojku a košíku cpal i na stupně vítězů.
Večer jsme se marně pokoušeli proniknout do penziónu Oáza, okupovali jí nějací fotbalisté. Skončili jsme jako loni v restauraci Na cháti. Porce i ceny ohromné, spát jsem šel se slepicemi, tedy vlastně s dětmi.

Po více než tříkilometrovém pochodu na start druhé etapy jsem natěšeně vtrhl do panenského a hlavně zajímavého terénu. Alespoň tak to inzerovali na webu. Trať se mi docela líbila (i ta páteční měl něco do sebe), akorát les byl ještě zapráskanější než v pátek a o Bermudy rovněž nebyla nouze. Hloupé bylo, že obíhačky bílým lesem někdy byly a někdy nebyly rychlejší než přímý postup hustníkem. Klacky či vysokou trávu do mapy nezakreslíš.
Deset kiláků jsem vyrelaxovával v kempovní putyce, ale hlad nás později donutil sejít zas do vesnice. Na Oáze se o víkendu neosvěžuje, tož zase Na cháti.

V neděli nás pořadatelé seznámili s nejhezčími nedostatky zmapovaného prostoru. Hned na první kontrole to vynášelo do kufru, nebyl jsem sám, kdo tam nechal přes 6 minut. Na některých chuťovkách jsem měl štěstí, na některých smůlu. Pokud by zejména porosty byly lépe zmapované, mohl to být nejen zajímavý, ale i férový závod. Dáše se tam ovšem líbilo. Ale když ona je na houby.

Honza Tojnar

odkaz


Úspěchy stavařů na mezinárodním závodě
zaslal Vojťas - vloženo 31.8.2005
Adventure race - nejtěžší expediční závod u nás cíl po 72,5 hodinách nonstop spánek jen 3,5 hodiny trať celkem přes 350 km

Nevím, jestli to zaregistrovali všichni, ale stavaři Katka Dudová a Petr Vojtík dosáhli skvělého úspěchu na závodě Adventure Race 2005 (http://www.adventurerace.cz). Umístili se na čtvrtém místě. Z 24 týmů, které vyrazily na trať, jich závod dokončilo pouze 6. Nechali za sebou i týmy z Dánska, Polska, Kanady i např. tým sestavený z mladých nadějných orienťáků vedený mladším Skripnikem. Adventure Race je nejtěžší expediční závod u nás. Čtyřčlenné týmy čeká na trati trek, OB, NOB, MTB, MTBO, kolečkové brusle, plavání , lezení, vysoké lanové dráhy, jumarování, hradní kros se slaňováním z věže, kánoe, kajak, dusman kros, atd. Trať má kolem 350km. Závodníci mají na absolvování trati limit 75 hodin. Letos byl závod tak nabytý, že aby stihli limit závodu, na spánek moc času nezbyo, nakonec urvali za ty tři dny 3,5 hodiny spánku. Více informací na webu závodu.

odkaz


Pěkné prázdniny
zaslal Honza - vloženo 22.8.2005
Zbabělost se vyplácí
Kamzíkem snadno a rychle
Žáby na pivo
Dobrá práce s mládeží se vždycky vrátí

Jelikož tratě Pěkných prázdnin v Kacanovech vždycky znamenaly boj o přežití, přihlásil jsem se letos raději do béček. Jenže Turnováci stejně jako já nějak měknou, asi bych to přežil i v áčkách. Zdejší skály patří k těm nejhezčím u nás, a přestože jsem dost postupů už v minulosti běžel, občas se mi podařilo vyrobit nějakou chybku. Např. jsem na úzkém hřebeni hledal údolíčko na levém svahu a on to byl hřbítek na pravém. Nebo když jsem si v první etapě řekl, že po cestě obíhají jen rozumní lidé anebo zbabělci, a já nejsem ani jedno, ani druhé a vyrazil raději azimutem do skal, kde jsem se sice neztratil, ale přece jen pěkně zdržel. V sobotu odpoledne už se ze mne stal zbabělec. Lítání sem a tam po cestách naštěstí většinou končilo zajímavou dohledávkou, jinak by to byla nuda. Ale stejně jsem se neudržel a zahrál si párkrát na kamzíka. V jednom skalním průchodu, tedy spíše skalním sjezdu, jsem se sešel s nějakým děvčetem, kterému se evidentně nechtělo skočit z asi třímetrového převisu. Já hodil mapu pod skálu, abych si uvolnil ruce. Jí to přišlo jako dobrý nápad, tak svou mrskla za mojí, jenže mně se pak podařilo slézt, kdežto ona se tam bála dál. Doufám, že tam nesedí dodnes.

Páteční večer jsem strávil v putyce na koupališti. Prodávali tam miniporce nakládaného hermelínu, ke klobáse dávali pouze jeden chleba a tvářili se uraženě, když jsem je upozorňoval, že na ceduli slibují krajíce dva. Prý tím samozřejmě mysleli půlky, že nejsou žádná holírna, ale rodinný podnik. V sobotu už jsem raději nechal vydělat Bohouškovu pípu. Na sále sice řádila diskotéka (vetoši si zase stěžovali, že jí bylo slyšet až do kempu), ale dalo se sedět dole v sále. Zaskočil si tam i jeden skokan hnědý. Chvíli trvalo, než se mi ho podařilo lapit a vyhodit z hospody. Honza Drbal mne nařkl z egoismu a nelásky ke zvířatům, prý jsem mu neměl bránit přístupu k pípě. Přes Kacanovy se přehnala pěkná bouřka, která vyplavila několik stanů a louku proměnila v bažinu, ale pod střechou to nevadilo. Nahoře na sále se později konaly klasické pivní štafety, tedy konečně pouhé exování piva s převrácením prázdného pulitru na hlavu bez nadbytečného běhu. Já se k účasti zlákat nenechal. Odmítl jsem též všechna vyzvání k tanci a držel se své sklenice.
Oddíl z Konice opět potvrdil, že umí dobře pracovat s mládeží. A už se jim to vrací. Zatím sice jen do stanu a do spacáku, ale časem určitě zvládnou poblít větší plochu.

Z nedělní klasiky jsem měl trošku obavy, očekával jsem po dešti pěknou klouzanici, ale nebylo to tak hrozné. Na necelých pěti kilácích s jedním pěkným delším postupem jsme znovu proběhali místa, důvěrně známá z předchozích etap. Dokonce mne stavitel donutil zvolit si horší postup, než který jsem absolvoval v sobotu, abych nešel potřetí tím samým sklaním městečkem. Nějaký dobrák poponesl jednu kontrolu těsně před cílem, ale z toho se nestřílí, bylo to jen na chvilku. Pěkné prázdniny se zase vydařily a nebýt toho, že jsem přišel pozdě na start třetí etapy, byl bych spokojen i se svým výsledkem.

V kategorii příchozích zvítězila naše staronová členka Terezka Dvořáková, dříve Jaklová. Jen tak dál.

Honza Tojnar

odkaz


Jičínské pětky
zaslal Honza - vloženo 18.8.2005
Žádné hvězdy na obloze, ani na vrbě., jen na flašce
Hasiči krutě zaplatili za vyhořelou hospodu
Nadrátovaný v lese – nic moc
Omládlé čtyřicítky
Závody nakonec skončily naprostým fiaskem

Jičínské skalní pětky bývají výživné, letos měly být navíc zpestřeny příletem meteorického roje. Láhev pětihvězdičkové Metaxy (ideální pro astronomická pozorování) jsem načal už ve vlaku spolu s manželkou. Ta na závody nejela, mířila (už bez flašky) do Náchoda za dětičkami. Já ve Všetatech krátce pomeditoval nad vlakem plným budoucích vraků z mladoboleslavské škodovky a pak přestoupil do rychlíku s Jéňou na palubě. Dozvěděli jsme se, že za jeho zpoždění nemůže průvodčí, jelikož je u drah už dvacet let.

V Zásadce jsme se pokusili objevit hospodu, ve které jsme už vyprázdnili nejedno pivo či močový měchýř. Jéňovo tvrzení, že před časem vyhořela, bylo bohužel pravdivé. Místním hasičům za trest zabrali polovinu jejich požární zbrojnice a zřídili v ní náhradní nálevnu. Ačkoli jsem poměrně často vyrážel před barák v naději, že spatřím nějaké Perseidy, jediné hvězdy byly k vidění na flašce. Párek a utopence jsme spláchli svijanskou jedenáctkou a na noc se uložili v nedaleké autobusové zastávce. Prudký deštík mi tam vypral spacák. Až ráno se nám podařilo najít místo po staré restauračce. Zbyly z ní jen podlahové panely.

Sobotní etapy byly krátké jen papírově. Ale proto se na Valečov tak rádi vracíme. I střízlivému člověku tam občas přeskakuje, třeba jako Čecháčkovi ze šestky rovnou na devítku. Já cítil podnapilost ještě v cíli (ještěže nekontrolovali infuze), není divu, že se mi málem podařilo odběhnout od kontroly v domnění, že není má (a ona byla) apod. Nejhezčí vzpomínky mi ale zůstaly po nadrátování přímo v lese. Mám je na obou stehnech, překrásně barevné, tak jak mi je tam vymaloval drát zbylý po pletivovém plotu u třetí kontroly.

Do odpolední etapy se mi sice podařilo vystřízlivět, ale ne odpočinout. Blbnul jsem víc než ráno, ale zase se mi povedl krásný horolezecký postup úzkým komínem, který měl po dně drenážní trubky, zjevně sloužící pro odvod vody a exkrementů, a končil stříškou sbitou z prken. Naštěstí dvě z nich byla vylomená a já se, s modlitbou za pevnost zbylých dvou dřívek na rtech, protáhnul mezírkou mezi skálou a hřebíky na úzkou skalní plošinu, opatřenou jakýmsi posedem, nejspíše úkrytem nějakého ostřelovače (lovec to být nemohl, pro zastřelenou zvěř by musel slézat půl hodiny). Po kratším vrávorání na hraně dvacetimetrového srázu mne uvítala kýžená kontrola, ke které ze shora sbíhali orientační běžci postrádající smysl pro dobrodružství.
Jelikož byla zima, zalezli jsme večer opět do tepla k požárníkům. Ti to tentokráte s plameny nepřeháněli, pouze venku opékali jakési zvíře. Těsně před zavíračkou se nám z něj podařilo ukořistit pár kostí s obíračkou, které nikdo nehlídal. Mňam.

Nedělní etapa byla delší, ale jednodušší (a vůbec letos mi valečovské skály připadaly snazší než před lety). Dámy D40 se rozčilovaly, že pořadatelé spojili jejich trať s dorostenkami D14 a dožadovaly se navrácení rozdílu startovného. Asi nechápou, že vyšší startovné veteránů souvisí s vyšším rizikem jejich poranění, úmrtí, zešílení apod. Pořadatel přece nebude hradit koronera, případně odvoz do nemocnice ze svého. A to pomíjím jistě oprávněný příplatek za blbé kecy.

Přestože s úrovní závodů panovala všeobecná spokojenost, akce nakonec skončila naprostým fiaskem - došlo pivo. Známý děčínský stánkař tím ovšem málokoho překvapil, stává se mu to až příliš často.

Honza Tojnar

odkaz


Bohemka 2005
zaslal Honza - vloženo 18.8.2005
Dětičky štafetovým kolíkem
Přezrálí orientační lezci
Bílí sloni
Záludný hanácký výčepní

Pětidenní pro mne začaly předáním třech štafetových kolíků na novoborském nádraží. Od Dáši jsem převzal dětičky, odvedl je na tábořiště a manželka odjela domů vyrábět hodnoty.
Večery jsem tedy musel dělit mezi hospody a vlastní potomstvo. Snažil jsem se ani jedny nešidit, ale popravdě řečeno, moc mi to nešlo. Přistihnul jsem se totiž, že nějak začínám upřednostňovat tulení ve stanu. Ale i tak jsem několik večerů prozpíval při kytaře či jinak propařil.
Boráci pro nás připravili tradičně bohatý doprovodný program, který já a moje rodina rovněž tradičně ignorovali. Jenom náhodou jsme zašli do sportovní haly zrovna v době, kdy se na pódiu svíjela skupina žen. Jen co jsme vylezli ven, dorazily na místo dvě sanitky. Ale nepřijely pro ty dámy v křečích (prý se jednalo o břišní tanečnice), to jen nějaký přezrálý orienťák spadnul ze cvičné horolezecké stěny.

Naše rodinka se za horolezením vydala do přírody. Nedaleko shromaždiště v Rynolticích se nachází překrásné Sloní skály. Děti se sice dost bály, ale já je jednoho po druhém neúprosně vytlačil až na vrchol. A zpět, samozřejmě. Vybrečet se mohly u babiček, kam je v sobotu odvezla mamina.
Závěrečnou pařbu jsem si chtěl patřičně užít, bohužel čáru přes rozpočet mi udělala "živá muzika", kterou jakýsi šumař vyluzoval v hospodě na koupališti. Na sále měl narváno, docela mne udivilo, kolik orienťáků je ochotno tancovat při normalizačních sonzích za  doprovodu syntetizátoru. Budiž jim přáno, já šel raději spát.

V béčkách nám pořadatelé připravili pěkné běžáky. Místy ovšem choďáky, neboť rovinu v této oblasti najdete pouze mírně, případně hodně nakloněnou. Alternativy postupu téměř neexistovaly, vybrat si člověk mohl pouze místa, kde si odpočine. Absolvovat všech pět etap znamenalo svést těžký boj nejen se sebou samým, ale též s obsluhou pivního stánku na shromaždišti, kde točili Pepík Hanák s Kajmanem. Např. Jéňa se jim v poslední etapě nevysmekl, čímž přišel o zaslouženou odměnu v podobě parádní průtrže mračen, před kterou ani poctivě prošitý v lese získaný žaket neochránil.
Po převlečení do suchého prádla zbývalo už jen dobojovat u bufetu bitvu s hydrou Hanáků. Ten záludňák mi totiž pokaždé, když jsem si odložil pulitr na barový pult, dočepoval až po míru Donutil mne tak držet kriegel v ruce, ale jakmile jsem se zapomněl, akce hrnečku vař se zopakovala. Není divu, že jsem odcházel jako poslední zákazník.
V pondělí ráno jsem při cestě do práce ocenil, že mám na kole odpruženou přední vidlici. Ruce se mi třásly tak, že bez ní bych určitě způsobil menší zemětřesení.

Honza Tojnar

odkaz


Grand Prix Slovakia na Silici
zaslal Honza - vloženo 18.8.2005
Noční busy, ranní pivnice
Dopolední vedra, odpolední vedra, žhavé noci
Relativita časů ověřena

Do nočního busu se osvědčila kombinace víno - slivovice. Do Rožňavy jsme dorazili před šestou ranní. Jéňa se hned začal shánět po otevřené putyce. Já marně doufal, že tak brzy bude všechno zavřené a já se alespoň trošku prospím na autobusáku. Měl jsem smůlu, zalomil jsem to až po příjezdu do gombaseckého kempu. Nezničitelný Šváb zamířil do místní hospody, já se k němu přidal až odpoledne. Ceny tam mají na naše poměry poněkud vyšší, ale na rekreaci přece nebudeme šetřit.

Správná rekreačka na mne čekala hned na druhý den. Všechny mužské kategorie společně běžely otevřené mistrovství Slovenska. 12 kiláků se dá uběhnout, ale v závrtech na planinách (rovněž otevřených) při tropickém počasí to byl záhul. Bloudil jsem jen minimálně a zdálo se mi, že na trati nejsem moc dlouho. Reálný čas ovšem plynul nějak rychleji než můj mentální, a když jsem navíc kilák před cílem vypnul mozek s tím, že už mám vyhráno (kufr dvacet minut), tiskárnička v cíli mi nabídla výsledek 191. Paráda, když od toho odečtu startovní čas 60 minut, to není vůbec špatné. A do Prčic, žádný odečet, tohle je opravdu výsledný čas! Dopr… Mistrem Slovenska se tedy nestanu, navíc jsem DISK pro překročení limitu. Žal jsem musel zapít v silické putyce. Místní dvanáctka, vyráběná v rakouské licenci, podpořená panáky bylinné hořké, mi náladu trošku vylepšila.

V sobotu hodinu před mým startem hlasatel oznamuje, že na planině teplota dosahuje 37°C. V sobě mám snad čtyři litry vody, hlavu si omočím ve sprše a jdu na věc. Snažím se soustředit a neztratit se, ale marně. Na občerstvovačce se musím zeptat, u kterého kalíšku že se to občerstvuji. Vím, že díru do světa tu neudělám, už tak jich tu mají dost, opovrhuji cestovkovou obíhačkou a vědomě vrhám se do předem ztraceného souboje s pěšinou v hustníku. Přerušovaná cestička přesně podle plánu mizí někde v křoví a já zalézám do stále větší buše. Jen houšť a větší kapky! Azimut mne vyplivne zhruba ve stejné vzdálenosti od kontroly, jako kdybych cestoval obíhačkou, akorát na opačné straně. Ale našel jsem se (líná huba holý neštěstí) a můžu pokračovat směrem k silické hospodě. Večer nás Viktor Slavík nechal podýmat z vodní dýmky. Kromě škrábání v krku jsem žádný účinek nepozoroval, ale to bylo asi dáno mohutným pivním základem.

V neděli se nás pokusili dorazit pomocí lesních závrtů v okolí silické ladnice. Ďuzny mezi stromy mi činily větší potíže než ty na planinách. Jediným úspěchem z lesa byl jeden poražený Francouz. Měl mi sakra uhnout, když běžím z kopce, ne?

Po obědě v Gombaseckém kempu jsme s Jéňou navštívili nádražku ve Slavči. Právě v rádiu hlásili požár v Tatrách a bitvu u Tachova. Nočním přepravu jsem tentokrát prospal bez kapky alkoholu. A ráno hup, rovnou do fabriky.

Honza Tojnar

odkaz


Advanta Cup v Opočně
zaslal Honza - vloženo 18.8.2005
Místo stromů kopřivy
Závody bukolické i industriální
Honza leze dírou, Jéňa oknem

Na uspořádání čtyřetapového Advanta Cupu potřeboval dobrušský oddíl opravdu minimální plochu lesa. Nedostatek vyšších dřevin ovšem nahradil bujným roštím a hlavně kopřivami, které se svým vzrůstem od stromů příliš nelišily. Pořadatelé se mne snažili přesvědčit, že později startující to měli horší, než šlapači, neboť se museli vypořádat se zmatenou sítí vyšlapaných cestiček, ale to byl samozřejmě nesmysl. V každém případě si férový orienťák představuji trošku jinak.
Na první etapě byl zajímavý jen název mapy - Hořící kráva. Nějaký kravín plný hovad sice smrděl hned vedle shromaždiště, ale přestože panovalo značné vedro, žádné dobytče se nevznítilo.

Na druhý den nás čekal experimentální závod v industriálním terénu bývalé cihelny. Na mapě 1:5000 to místy bylo dost zajímavé. K porostové neregulérnosti (šukání první kontroly v neprostupném roští) tentokrát přibyla ještě nejednoznačnost polohy kontrol. Má mapa měla posunutý zákres, takže jsem často nevěděl, na který objekt v kolečku mám naběhnout, v areálu továrny zase kolečka překrývala vchody. Pes Jéňa si stěžoval, že kvůli tomu lezl oknem, já si ale vždycky nějakou díru našel. Vrcholem byl popis skalní průchod, což byl lampión, spadlý na zem uprostřed cca dvacátésedmé ze třiceti vedle sebe stojících vypalovacích pecí cihelny.

Na odpoledne jsem se těšil, inzerovali sprint po zámeckém parku a starém městě v Opočně. Bohužel, ve skutečnosti jsme se proběhli prakticky jen po parkových cestičkách, Zpestření čekalo zase jen na ty, co startovali mezi prvními (docela rád bych viděl, jak ty kopřivy těsně před cílem probíhaly děti). A pak ještě na nás, co nečtou pokyny, ve kterých stálo, že na jednu z kontrol se má jít horem, jinak závodníky nemine koupel v zámeckém potoce. Voda mi tam sahala po prsa.

Závěrečné finále nabídlo pěkně výživné proběhnutí se stupidními postupy nahoru a dolů, pročesáváním nepřehledných skalek a těsně před závěrem špatně umístěnou skalní kontrolu. Přežít se to dalo, ale jsem rád, že děti zůstaly doma.

Honza Tojnar

odkaz


Šumperský divočák
zaslal Honza - vloženo 18.8.2005
Cena střední Moravy u polských hranic
Prší prší jen se leje
Jak kytaristé přicházejí o hlas
Džentlmeni v OB ještě nevymřeli

Centrum ceny střední Moravy letos Šumperáci rozbalili na Rejvízu. To by jeden neřekl, jak je ta Morava veliká. Kdyby v rozpise uvedli, že tam během roku mají pouze pár slunečných dnů, tak by mne to neodradilo. Kdybych ovšem tušil, že proprší celý víkend, a z lesů se pokaždé budu navracet zmoklý jako slepice, asi bych s přihláškou váhal.
Přestože z pořadatelů už od začátku vyzařovala pohoda a odhodlání uspořádat závod s minimální vynaloženou energií (za stažení kontrol z lesa nabízeli závodníkům pivenky), všechno bezvadně klapalo. O Olinině bufetu se ani nemusím zmiňovat, snad bych jen podotkl, že v té zimě bych raději seděl někde v teple. Jenže Karel Truhlář v  „létě“ do hospody hrát nechodí. No a pak se v jednu v noci diví, že mu kromě několika strun odešel i hlas.

V pátek lilo jako z konve, v lese temno jak od Jiráska, na některé kontroly v hustnících bych potřeboval trochu více štěstí. Hustníky a porosty na jinak perfektní mapě dost haprovaly (zaslechl jsem informační šum, že je mapaři do nové mapy nestihli překreslit).

Ve druhé etapě mne potěšila mlha, zvěstující, že nebude pršet. Do hlavní mužské kategorie (12.6 km/360 m) se nám vetřela Dana Brožková, dokonce se nechala nalosovat kousek za mnou. Její pěknou postavu jsem měl tu čest pozorovat asi tři kontroly, z uctivé vzdálenosti pěti set metrů. Pak se její silueta spolu s mlhou rozplynuly a až do cíle mi společnost dělal jen studený slejvák. Hřálo mne ovšem vědomí, že jsem gentleman každým coulem. Ne jako ti dva nezdvořáci, kteří jako jediní z celého startovního pole Danu B. porazili.

Kdo by sázel na to, že nastoupím i do třetí, rovněž uplakané etapy, by kupodivu vyhrál. Sám nevím, co mne přimělo obléci se do promoklých hadrů a absolvovat další studenou koupel. Trať se tentokráte motala místy, která už jsme znali z minula.
Dopitím poslední pivenky pro mne Šumperský divočák skončil.

Honza Tojnar

odkaz


Zvůle
zaslal Honza - vloženo 18.8.2005
To snad ani nebyly závody
Vrchní diktuje, kdy se má a nemá snídat
Nevíte co s čipem? Jděte se vyčůrat do TOI-TOIky!

O Zvůli se zmíním jen krátce, přímo úměrně času strávenému v lese, jelikož čtyřetapové závody pro mne skončily na druhé kontrole druhé etapy. Nějak se mi po celonoční pařbě a pětiminutovém kufru nechtělo pokračovat. Následný den volna jsme s Honzíkem Míšou a Jéňou zasvětili výletu parním vlakem jindřichohradecké úzkokolejky. Cestou na nádraží jsme zakufrovali a pak se zas šťastně našli úplně jinde, než kam jsme chtěli dojít. V Nové Bystřici jsme zabloudili znovu, tentokráte do hotelu na náměstí. Hrozný omyl. Tamní personál se snad ani nedá nazývat obsluhou.

V den třetí etapy nám na střechu stanu bušil tak strašlivý lijavec, že jsem vyhlásil amnestii, a přes Míšovy protesty (dožadoval se jídla), nařídil celé dopoledne prospat. Slíbil jsem dětem míchaná vajíčka, ale když jsme se konečně vyštrachali ze stanu, personál kempovní hospody nám je odmítl udělat. Že prý snídaně o půl druhé už nevedou.

Jelikož neštěstí kamaráda vás jistě potěší, musím se ještě zmínit o tom, jak Pakuo na Zvůli přišel o strčprst. Spadl mu do TOI-TOIky a jestli ho nevycucli, tak je tam dodnes. A přidám ještě jedno neštěstí kamarádky: Bára Baldriánová, která na závodech plnila funkci pořadatelské lékařky, si během druhé etapy zlomila ruku. Toť vsjo.

Honza Tojnar

odkaz


Malá cena Jablonce
zaslal Honza - vloženo 18.8.2005

Letošní narozeniny jsem začal slavit na Břízkách. Tamní kopce oslavám moc nesvědčí, ale když člověk objeví lokál, ze kterého ho nevyženou, tak mu ke spokojenosti moc nechybí.

Třetí etapa měla start i cíl šíleně daleko a svými parametry slibovala nevšední zážitek. A taky že jo. Mapa byl dosti strašná, zejména pokud se týká klasifikace hustníků a pasek. Do cíle jsem se doplazil polomrtvý, naštěstí mne kámoš na shromaždiště dovezl autem.

Honza Tojnar

odkaz


Jaro 2005
zaslal Honza - vloženo 18.8.2005
Zakletá tělocvična v Liberci
Míra Petr poletující
Ametysty v Horním Slavkově
Inflace závodů v kraji salámu

Mám teď více volného času, tak se mohu trošku věnovat psaní na Vrbu. První pololetí letošního roku shrnu jedním šmahem.
Na dubnových libereckých závodech měli pořadatelé zakletou tělocvičnu. V pátek se konal nočák, já mylně předpokládal, že má shromaždiště ve stejné škole, kde měl být i sobotní závod. Když jsem tam i s rodinou přišel, uvnitř nebyl ani orienťáček. Raději jsme tedy odjeli spát k Tomáši Bajerovi. Nakonec se ukázalo, že to byla správná budova, akorát nočníci tam dorazili až později. Mezi nimi Jéňa, Starouš a Honza Čech, a ti dopadli o dost hůře než my. Uvěřili totiž zárukám pořadatele, že sál zůstane odemčený, jenže krátce po jejich odchodu do putyky někdo neznámý otočil klíčem a dovnitř se nedalo nijak dostat. Museli se vrátit do města a strávit noc v nonstopáči.

Víkend před svátkem práce jsme měli na výběr mezi Saxbem a Mariánkami. Na českosaské dlouhé tratě už nemám, tudíž vyhrálo El Paso. V pátek se sprintilo po lázeňských parcích, další etapy na  mapě Lazurová jeskyně už byly méně letecké. Ikdyž jak pro koho. Míra Petr se na  první kontrolu druhé etapy snesl z  pěkné výšky. Nicméně přes četné odřeniny závod dokončil a po ošetření pokračoval i další den.

Na sokolovských závodech v  Horním Slavkově exceloval můj Honzík. Ještě mu sice nebylo deset, ale přihlásil jsem ho do  H12 v domnění, že to zvládne. Bohužel se ztratil a po čtyřech hodinách v dešti při teplotách těsně nad nulou se vrátil promrzlý, ale šťastný, protože v lesním potoce našel ametyst.

V květnu jsme uspořádali MČR v MTBO, závodníci si ho docela pochvalovali. Já osobně byl spokojený hlavně s počasím a perfektní obsluhou putyky v Jelencích.

E,A,B v Rakovicích u Čimelic pořádalo OKP. Potěšili hlavně promítáním legendárních Ivošových filmů Borec a Pohádka o Janézovi, ale rovněž nedělní superdlouhou klasikou. V tom vedru si my masochisté přišli na své.

Pak se konal ještě přehršel závodů na Vysočině. O těch se dá napsat jen tolik, že kvalita map byla nepřímo úměrná počtu závodů tam přidělených. Letos k nim soutěžní komis byla natolik štědrá, že Omphale nemohla všechny ty prostory pořádně zmapovat ani náhodou.

Honza Tojnar

odkaz


Jarní návštěva v Jelencích
zaslal Honza - vloženo 4.4.2005
Asanace Jelenců se nekoná. Zatím. Uvidí se v květnu.
Změna piva a obsluhy v Jelencích

Bábíkův kamion je pro čtyři cyklisty poměrně nadměrný dopravní prostředek, no, alespoň jsme se v něm netlačili.
V Jelencích jsme s Tomášem Fibírem nejprve obhlídli cílový dojezd. Mapy v našich rukách zaujaly nějakou místní babičku za plotem. Otázala se, co že se to tady chystá. Tomáš pohotově odvětil: "Jó, milá paní, tady povede dálnice." Přestože jsem ho podpořil slovy: "Jasně, všechno se to tady bude bourat a obyvatelé Jelenců budou postříleni", neuvěřila nám, a my museli s pravdou ven. Skutečnost, že se tu budou konat závody v MTBO, ji potěšila, neboť to prý jezdí její synovec a určitě se staví na návštěvu. Sorry, neznámý bikere z Jablonce, nějaká svině Tě práskla.

Já se vypravil do Dolních Hbitů za starostou. Právě tam probíhal jarní úklid. Z obavy, abych nebyl zapřažen do brigádnické činnosti, raději jsem rychle podepsal smlouvu o pronájmu sálů a hupky šlapky do lesa. Kousek za vesnicí byla polňačka na start rozježděná traktory, vyvážejícími močůvku na pole, lesní cesty však až na pár bahnišť docela oschly. Pojíždění na kole s mapníkem se mi docela líbilo, MTBO závodění ale nejspíš přenechám jiným. Ve sjezdech totiž kolo většinou zbaběle vedu, bo nejsem příznivcem titanových implantátů do lebky.

Bábíkovi nestačil k ukojení svěřený úsek mužské elity. Šlehnul si další dávku kilometrů, za trest se mu urvala přehazovačka a musel se vrátit do hospody. V té mají od ledna novou, velmi ochotnou obsluhu. Budvar nahradili Gambáčem s Plzní a nabízejí teď docela slušný sortiment hospodských jídel. Pro náš závod slíbili navařit guláš a povolat posily. Zavírací dobu prý nechají na nás.

Projeli jsme vše, co bylo v plánu, tratě už zbývá jen doladit.

Honza Tojnar

odkaz


Velikonoční kotár v Konici
zaslal Honza - vloženo 4.4.2005
Závěje, závěje
Kam v Konici za kulturou? Do kina!
Jak jsem procházel zdí
Pozor na býložravé psy!

Zima už pomalu začíná boj jarem prohrávat, ale na startu první etapy konických třídenních to nevypadalo ani na remízu. Minimálně půlmetrové závěje tajícího, nicméně stále studeného sněhu, avizovaly, že se poběží když ne LOB, tak alespoň zimní liga. Sněhová pole byla po lese rozprostřena nějak nelogicky. Někde bylo vytáto v bílém lese, jinde v hustníku, sem tam naopak. Paseky a lesní světliny byly zasněžené téměř všude. Nejvíce sněhu zůstalo kupodivu na jižních a východních svazích. Rozvodněné potoky už bohužel zamrzlé nebyly, střídavě jsme si užívali obou skupenství vody. Vodní páry jsme se naštěstí nedočkali.
Pod parou jsem se nakonec též ocitl, a ne jednou. Za kulturou se v Konici vyráželo buď do jídelní hospody u fotbalového stadionu, nebo do místního kina. V patře nad promítacím sálem pokaždé končili elitní závodníci i elitní pořadatelé a zpívali při kytaře Karla Truhláře. Před první etapou už to vypadalo, že na roznášení kontrol nedojde. Nad ránem jsem zaslechl, jak si pořadatelé domlouvají sraz:
"Tak ráno v sedm sraz u starýho!"
"U jakýho starýho?"
"U starýho volkswagenu." (vozidlo ředitele závodu).
Přestože ještě o půl deváté nebyli komplet a jeden roznašeč se vůbec nevzbudil, zkušeně zanesli všechny stojany na svá místa a my museli do lesů. Kdo umí, umí.

Druhá etapa už byla poměrně v suchu, když nepočítám nezbytné brodění potoků. V závěru jsem si připadal jako jezdec na motokrosové trati, když nás stavitel pohonil sem tam mezi dvěma protějšími svahy, ale béčková trať se uběhnnout dala. Áčka to měla horší, na Sosnovi to bylo vidět. Já bych to letos asi nepřežil.

Při pondělním sprintu přímo v Konici hrála velkou roli náhoda, resp. znalost místních reálií. Spojnice kontrol vedly přes soukromé pozemky, ten kdo to tam znal, byl upozorněn, nebo měl štěstí a hlavně dostatek drzosti, proběhnul brankou či chybějícím plotem a vydělal oproti těm, kteří poctivě obíhali ohradu. Já z Konice znal pouze putyky, proto mi přišla vhod rada, že se na jednom postupu dá projít dírou ve zdi polozřícené stavby, což bylo o dost kratší, než oběhnutí, které se dalo vyčíst z mapy. No, na vítězství to stejně nestačilo.

Vyhlášení výsledků se konalo ještě před polednem, čehož jsem využil a pokusil se na poslední chvíli vyšupat pár dívčích zadnic. Má koleda skončila na zadnici Nataši R. Její pes obranář mi vyrval pomlázku z ruky, o mé maso zájem nejevil, zato proutky mu nějak zachutnaly. Rozkousal je na maděru.
Do odjezdu zbývalo ještě dost času, v pohodě jsem stihnul poetapovou přátelskou výpomoc s dopíjením pořadatelského sudu a slivovice. To zas chutnalo mně.

Honza Tojnar

odkaz


LOBSONKK
zaslal Terezka - vloženo 3.2.2005
Diky Kajo! Diky Honzové!

Děkuji Kájovi za oplatky. Jeho oplatky, které mi nabídl na tuším druhé společně absolvované panákové kontrole, mi zachránily život, když jsem jimi cedila panáky. Cituji z Vilhlema Moberga, kniha Vystehovalci, díl první: " Sedláci posedávali, ujídali ze svých ranečků a zapíjeli to kořalkou, a jeden z nich dal Robertovi krajíc chleba a pořádný doušek. Robert si ještě nenavykl pít čistou kořalku a ještě si do ní namáčel chléb. Přijímal kořalku ještě stále jako malé dítě a trochu se za to styděl, když už byl teď téměř dospělý." Já se nestydím, tato zchytralá taktika mi umožnila přežít. Dříve jsem říkala ze nejím oplatky, leda na pokraji hladověni. Teď to poupravuji - leda na pokraji hladověni nebo od čtvrtého panáku. Jinak prohlašuji, že jsme si počínali poctivě, kdo přibyl na kontrolu druhý, pil rum. Neděkuji Kájovi za to, že přede mnou stále přepočítával obsah tub na decilitry. Děkuji Honzovi za to, ze mě pravidelně jezdil kontrolovat na sjezdovku, jestli stále lezu nahoru a odebíral mi nadbytečné a pohybu po čtyřech bránicí předměty jako lyže. Též obsluze vleku, že nebránila jeho marným pokusům posadit mě na vlek. Též Tojnárkovi za to ze mě ze neopustil, když jsem si zamlžená panáky nepovšimla, že mám zamlžené brýle a myslela si, že nevidím na metr dopředu a Honza mě vedl trpělivě kupředu k autu, dokud jsem si do brýlí nešťouchla a nezjistila, že taková tma venku přece jen ještě není. Na závěr neděkuji Kurejovi za to ze opakovaně pouštěl v hospodě ze svého telefonu jakési skřípání a chrchlání, ze kterého jsem rozuměla při nejlepší vůli jen dvě slova a to „po čtyřech“ – a ty nepopírám. Naopak, těším se na další ročník.

odkaz


Závody a výlety na Prácheňsku
zaslal Honza - vloženo 1.10.2004
Hurvínkem na závody
Supersprint u kamenných varhan
Putykopustá krajina
Ne vždy se vyplácí číst rozpis

Také letos jsem začátkem září vytáhnul stan s rodinou a se záměrem využít jeden z posledních teplých víkendů jsme vyrazili na závodně vlastivědný výlet do okolí České Kamenice.
Na závody nás dovezl Hurvínek, což je archaický motoráček, který jezdí po trati Česká Kamenice – Kamenický Šenov, provozované hrstkou místních železničních nadšenců. Celý vůz byl nasycen parami nafty, naštěstí to byl nekuřák. Po nastartování ekologicky vypouštěl černá mračna polyaromátů a při jízdě se třásl jakoby se každou chvíli měl rozpadnout, ale do cíle nás dovezl. Dokonce i o kus dál, až na úplný konec kolejí. Při jízdě přes starý polorozpadlý most kousek za konečnou stanicí mne trošku zamrazilo v zádech. Vzpomněl jsem si na svou loňskou poznámku, že by tudy už žádný vlak neprojel.
Celou naší famílii, která dorazila až po odstartování většiny závodníků, vypustili do ulic ospalého městečka najednou. Postupy liduprázdnými ulicemi se pokazit nedaly, jediná záludnost spočívala v možnosti splést si otevřená vrata do zahrady s loukou, na které se nacházela kontrola, což se mi povedlo hned za startem. Před koncem se mi ještě podařilo nechat dvě vteřiny u lampiónu, který měl popis ohyb cesty, ale ve skutečnosti stál zasunutý ve vnitřním rohu baráku. Rychlostní prémiový postup se mi ani letos vyhrát nepodařilo.

Po závodě se dětičky dožadovaly slíbeného oběda. V nově otevřené špeluňce na náměstí nabízeli pouze kouřovou clonu, tak jsme se vydali na pochod za jídlem do sousedních vesnic. V Práchni jsme neuspěli, v Prysku hospodu okupovali fotbalisté a podnik ve Mlýnech, ve kterém jsme se občerstvovali před rokem při pětidenních, nefungoval (otevřeli jej až další den orienťáci). Tak jsme popošli "na jistotu" do restaurace U Kotrmanů, kde loni vařili a v neděli tam mělo být shromaždiště. Když nás ovšem ani tady hostinská dovnitř nepustila (svatba), pofňukávající děcka už si myslela, že je tatínek týrá schválně. Ale nebyl čas na kňučení, za zády už nám houkal vlak do Kamenice a ten bylo třeba dosprintovat. Po takovém pochodu smrti si všichni zasloužili pořádnou večeři.

Přenocovali jsme v polích za městem. K ránu trošku sprchlo, ale nás probudil až naléhavý hlas nějaké dívky, která u našeho stanu vyzývala jakéhosi Petra, ať z něj vyleze.
Vlakem jsme se vrátili do Mlýnů a já táhnul rodinu nejprve do rozpisem uváděné putyky. Bohužel to byl falešný podnik, takže zase zpátky. Shromaždiště praskalo ve švech, ale my si našli kousek místa na chodbě, ke stály dva špinavé dřezy jako stvořené pro odložení věcí.
Klasika v lese byla opravdu hutná. Nad volbou postupů se muselo občas dost přemýšlet, snad jen několik zbytečných cestovek zakončených kontrolou těsně u cesty si stavitel mohl odpustit. Výživné kopečky, skrápěné průtrží mračen, dokonale prověřily morálne vôlové vlastnosti všetkých pretekárov. Nám masochistům se to moc líbilo.

Honza Tojnar

odkaz


E, A, B Tis u Blatna
zaslal Honza - vloženo 16.9.2004
Jak se přichází o náladu I
Teplé pivo, studené párky
Co všechno vydrží má záda?
Jak se přichází o náladu II
Heslo oddílu PVP: Nudíte se? Tak něco ukradněte.
"Na důkaz našeho úsilí, abychom se dohodli se sousedním státem, zahájili jsme bombardování jeho otevřených měst. Nepřítel se pokusil zákeřně střílet na naše letadla pokojně svrhující pumy na jeho město." K. Čapek Bajky a povídky
Z klasiky superzkrácená trať

Louka na shromaždišti se mi zdála na první pohled nějak malá, naštěstí se na ní nakonec všichni vešli. Také stánek tamtéž se mi jevil poněkud poddimenzovaný, naneštěstí zrovna s tímhle jsem měl pravdu.
Hasák opět dokázal, že komentovat se dá vtipně a s nadhledem. Když mi navíc těsně před odchodem na start pustil mou oblíbenou kapelu Traband, vyrážel jsem do lesů ve skvělém rozpoložení, přímo s písní na rtech. Pobroukávání mi vydrželo až 200 metrů za první kontrolu, pak plynule přešlo v nadávání. V orienťáku bohužel z kapsy vyhání i první prohrání a tak se mi běh po pěkně postavené trati sprintu proměnil v brigádu u Bati. Vršil jsem botu za botou a dobrou náladu brzy vytlačily naštvanost s apatií.
V cíli na mne čekal stánek obležený hroznem lidí. Marně. Hlasité stížnosti těch, kteří si vystáli dlouhou frontu a nadávali na teplé pivo či studené párky, mne i s rodinou přiměly co nejrychleji vypadnout do osvědčené restaurace v Tisu.
Ta znovu fungovala naprosto skvěle. Obsluha inzerovala, že nám bude nosit, dokud nás neodnesou, jídlo bylo vynikající a pivo rovněž. Po obědě jsme se přesunuli do salónku a zábava se začala trochu rozjíždět.
Jednu nejmenovanou dámu bolela záda. Mou nabídku akupresury zvláštním čidlem, zavedeným do jednoho speciálního bodu, ke své škodě odmítla. Má další rada, že pomůže, když se někdo projde po její páteři, inspirovala Tarabáka k nabídce, že se mi se svými 90? kily projde po zádech. Já svolil s tím, že mi každý spolusedící zaplatí panáka. Všichni nadšeně souhlasili, včetně mé ženy. Asi už se těšili, že bude ode mne pokoj. Já se sice trošičku bál, ale necouvnul jsem. Zašel jsem se vyčurat, sundal ledvinku a lehnul na stůl. Byl těžký jako kráva, ale zadržel jsem dech a nechal ho projít sem a tam. Vyneslo mi to 6 velkých Becherů. Ty jsem během necelé hodiny do sebe naklopil. Měl jsem obavy, co to se mnou udělá, venku ještě svítilo slunce, ale bylo mi fajn. Přesto jsem se raději šel projít ven, abych se trochu vydýchal. Míra Korek pak přitáhnul kytaru a pokusili jsme se zpívat. Po pár písních jsme toho nechali, nepodařilo se nám přeřvat rachot v sále s vysokým stropem, ale dobrá nálada se z vandru vrátila zpět do mé hlavy. Určitě by tam vydržela celý večer, kdyby se u vedlejšího stolu nenudili zástupci oddílu Přírodních věd. Ti si nejprve snažili zabít nudu pokřikováním ne moc japných poznámek směrem k našemu stolu, později už si s tím nevystačili a tak se rozhodli, že ukradnou stavařskou oddílovou vlajku, zavěšenou na lampě nad stolem. Několikrát byli zadrženi ještě v sále, ale nakonec se třem hrdinným chlapům podařilo přemoci Lenku Borovičkovou s dětma a Tarabák s vlajkou vyběhl ven. Já byl zrovna na záchodě, hned po návratu jsem vyrazil za ním. Byl ověšen několika mrňousy s Lenkou, ale prapor nepustil. Při pokusu mu jej vyrvat se mi povedlo žerď nadvakrát přelomit. Poměrně mne to vytočilo, takže souboj měl ještě dohru v sále putyky, kde jsem PVP stůl zahrnul projevem plným nadávek, prokládaných výhrůžkami. Kramolišovo argumenty, že prvotní agrese vzešla od nás, když je Lenka napadla při pokojném odnášení vlajky (všechny tři pěkně pokousala), vyvolaly druhotnou agresi z mé strany. Chvíli jsem ho držel pod krkem opřeného o roh chodby hospody, ale pak jsme zanechali kočkování a vyměňovali názory jen ústně. Ovšem nevím, co by se dělo, kdybych se v tu chvíli dozvěděl, co mi Lenka řekla až ráno - že jí Krámo zkroutil ruku a smýkal s ní tak, až ryla ústy o zem.
Přesto jsem musel vypadat dosti naštvaně, když nejen Dáša věřila, že to s tím pozabíjením přírodovědců myslím vážně. Jeden kámoš z neutrálního oddílu mne raději zezadu popadl a odnesl pryč. Definitivně mne však uklidnil až pozváním k výčepu na panáka. Sedmý velký Becher mé vášně trošku utišil, bohužel bezstarostná nálada se opět vypařila i od našeho stolu. Zkrátka dobrá věc se podařila.

Druhý den ráno se mi do lesa moc nechtělo. Lenost se mi podařilo překonat, na start jsem se dokopal, ale na páté kontrole mi morálka selhala definitivně. V lese bych klidně vydržel i déle, ale hustníkem u cesty, který jsem si vyhlédl jako místo vhodné pro odpočinek, pořád někdo běhal, tak jsem raději zamířil do cíle.

Honza Tojnar

odkaz


Muži FS Praha, to je překvapení
zaslal Sosna - vloženo 14.9.2004
Tak na posledních štafetách v Hradci nad Moravicí se to konečně po mnoha letech ozvalo. A tak bylo slyšet Béďu: Jako první předávají Žabovřesky a za nimi na druhém místě, to je překvapení, muži Fakulty stavební Praha.

No už v sobotu si musel všimnout, že nejlepší neeliťák víkendu do Céček nepatřil a vyhrál s náskokem. Jinak si myslím, že i my zbylí jsme zaběhli možná i malinko nad rámec svých možností a posunuli FSP v soutěži štafet i družstev. Počet PGP, které nás porazily v sobotu byl 3 (z toho 2 o 6 minutový pytel), v neděli jedna a i ta nás předběhla až skoro v půlce třetího úseku.

odkaz


West Cup 2004
zaslal Honza - vloženo 3.9.2004
Bez piva nejde pít
Jak jsem U medvěda somroval cigaretu
Jak najít vidlici konce
Co dokáže blokáda obce
Rogainingové popisy

Na West Cup jezdím každoročně za orientačně zajímavými terény, které nejsou zcela všude přesně promapovány. Vím, že zde musím přimhouřit obě oči a odpustit mnohé, co u zkušenějších oddílů nemilosrdně kritizuji. I letos nám snaživí pořadatelé předvedli několik organizačních kuriozit.

Cestu ke stanovému táboru na fotbalovém hřišti vůbec nevyznačili, takže najít nocležiště se nám podařilo až po delším průzkumu Horní Blatné. Po bleskurychlém rozbití stanů jsme spěchali do koliby U medvěda, kde nás už loni perfektně obsloužili. Vzduch v lokále by se sice dal krájet motorovou pilou, ale mladé číšnice, které se snad každou hodinu střídaly, nás nevyháněly ani po půlnoci. Na jedné z nich bylo vidět, jak jí služba náramně "baví". Neustále si k nám přisedávala a hudrovala, jak jí to tady štve. Když jsem jí poprosil o další pivo, podmínila jeho donesení protislužbou, ať jí vysomruju cígo. Tak jsem poprvé v životě vyžebral cigaretu. Moc obratně jsem si nepočínal. Zašel jsem k vedlejšímu stolu a nějaké ženské, před kterou jsem viděl krabičku, jsem se strašně dlouho omlouval, než ze mne vypadlo, co chci. Myslím, že zkušený kuřák by si s tímto úkolem poradil lépe. Ale podařilo se a pivo teklo až do rána.

Na mapách prvních dvou etap se závodilo už před rokem. Na krátké trati (mapa 1:5000, mapovaná v měřítku 1:7500) měla řada lidí, včetně mne, problémy. Kontroly byly na nejasných tvarech, navíc popisy nikomu moc nepomohly, neboť "program přes noc proházel značky". Kde měla být jáma popisy slibovaly kupku, místo rýhy prohlubeň atp. Některé výtvory nešly rozluštit vůbec, třeba vidlice konce.
Před nevlídným počasím nás ukryl vojenský stan, ovšem kromě něj na shromaždišti závodu už stál pouze stánek s grilovanými kuřecími stehny a frontou na půl hodiny. Na pivo se muselo do nedalekých Potůčků. V příhraniční obci, kde údajně žije několik tisíc Vietnamců, se nachází spousta krámů, do kterých jezdí Němci nakupovat ve velkém, pár hospod, kam se chodí najíst a které zavírají v osm a většinou nabízejí jen lahvové pivo. A samozřejmě proslavená největší tržnice v Čechách, kvůli které Potůčky před nedávnem zažily blokádu jako v Leningradě. Ta měla postihnout prodejce padělaného zboží, což se zjevně nepovedlo. Zato jediná restaurace, ve které jsme se před rokem občerstvovali točenou desítkou až do dvanácti, už bohužel nefungovala. Zkrátka poněkud nevlídný kraj. Ještěže v Blatné, kde těch Vietnamců bydlí jen stovky, fungují dvě poměrně rozumné putyky a U medvěda nás donáškou jídla a pití opět nezklamali.

Do posledních dvou etap už nás vybavili správnými popisy, jenomže pojatými poněkud rogainingově. Objekt v mapě se totiž často neshodoval s tím, co stálo v "Real" popisech. Například vrstevnicí vykreslená prohlubeň měla popis sedlo, jednoduchá skála v mapě = skalní průchod apod. Navíc u skal v mapě druhé etapy souhlasil snad jen jejich počet, a ani o tom nejsem stoprocentně přesvědčený. Férovost všech etap rovněž poznamenala snaha stavitelů umístit co nejvíce kontrol na nepřehledná místa a zašít je tak, aby se nedaly bez značné dávky štěstí najít. Do Krušných hor by zkrátka měkoni a nemasochisté jezdit neměli.

Honza Tojnar

odkaz


Pěkné prázdniny 2004
zaslal Honza - vloženo 2.9.2004
Pletou si v Žehrově orienťák s technopárty?
Rekordní autobusová hodinovka (10 km/hod po dálnici) si vynutila přestup na stopa
Fernet dobrý, všechno dobré
Předstartovní turistika a pozašívané kontroly

Když pár dní před závodem oznámila obec Žehrov, že na svých pozemcích ve Skokovech žádné táboření nepovolí, vypadalo to s letošními pěknými prázdninami bledě. Naštěstí pořadatelé to nevzdali a přes časovou tíseň dokázali najít náhradní kemp na Branžeži. Závodníkům tím sice přibyly tříkilometrové procházky na start a z cíle, na druhou etapu se dokonce jelo busem, ale všichni byli rádi, že mohli zaběhat.

Na Branžež jsem se tentokráte hodlal dopravit busem, který mi připadal spolehlivější než věčně zpožděné české dráhy. Jenže kvůli opravě mostu jsme dosáhli dálničního pomalostního rekordu: 10 kiláků za šedesát minut. To mne donutilo vystoupit v Mladé Boleslavi, neboť Sobotku právě opouštěl spoj, na který jsem hodlal přestoupit. Další zpožděný autobus mne dovezl do Mnichova Hradiště a pak už jsem to v pohodě dostopoval. V Kněžmosti mi zastavilo auto plné spřátelených dam z Moravy a dovezlo mne až na shromaždiště. Po cestě dojížděly láhev ferneta a daly i mně, za což jim ještě jednou děkuji.

Po třech kilácích běhu na start jsem odkroutil další čtyři na mapě Pomníky (1:5000). S mým tempem se mi nějak nedařilo přebíhat a mnohdy zašité kontroly na mne pokaždé ochotně zamrkaly lampiónem. Při odpolední etapě, která byla ještě víc na náhodu, už ale potvory na mne ani nemrkly, a já si docela pobloudil. Občas jsem jen zoufale brouzdal sem a tam, neschopen vyznat se v mapě ani v nepřehledném terénu, dokud se na místě nenashromáždil dostatečný dav hledačů a tu mršku mi neobjevil. Takto jsem pochodoval několikrát za závod, takže do cíle jsem dorazil poměrně odpočatý.

Únavu se mi podařilo dočerpat až v kempovní putyce. Trochu jsem se bál inzerovaného nočního klidu v době od jedenácti do šesti, ale Gambáč tekl ještě po půlnoci.

Během nedělní předstartovní přípravy v kadibudce mne dojal zoufalý nápis „Lenko, miluju tě!“. Při pomyšlení na ubohou Lenku, která si toto vyznání na pánském WC nikdy nepřečte, a s vědomím existence jistě značného počtu vyznání, která mi moje plaché ctitelky zanechaly na dveřích dámských záchodků, propadl jsem hluboké depresi.
Z té mne neprobral ani další tříkilometrový výklus na start třetí etapy. Její trať mi přišla asi nejférovější ze všech, chybky které jsem nadělal, vyplývaly spíš z únavy. Deset kiláků, zakončených skoro kilometrovou atletickou vložkou na sběrku a do cíle, mne udolalo natolik, že do kempu už jsem neklusal, nýbrž se jen pomalu plazil.

Honza Tojnar

odkaz


Grand Prix Silesia 2004
zaslal Honza - vloženo 2.9.2004
Největší vícedenní letošního léta u nás - 1900 účastníků
Šest etap ve čtyřech dnech
Malá hádanka

Letošní Vidnava slibovala nevšední terény a mužským eliťákům navíc možnost vyhrát za první místo terénní auto. Z obrovského počtu lidí jsem měl strach, zejména mi nebylo jasné, jak se 1900 lidí může na shromaždišti najíst a napojit. Mé obavy rozehnal perfektně fungující kolektiv kapitalistické práce pod vedením Pavlíka Hanáka. Až na nepříliš chutné pivo (to ovšem měli povinně nadiktováno pořadateli) se jim nedalo téměř nic vytknout. Fronty se tvořily přijatelné a ve večerním finále už pokaždé přísun naprosto postačoval. Snad jen nemuseli mé dceři omylem pocukrovat hranolky, ale stane se.

Při příjezdu na shromaždiště nás přivítaly zlověstně vyhlížející mraky. Všichni řešili otázku: vydrží nepršet, nevydrží? Vydrželo, bohužel jen do okamžiku mého startu. To se setmělo až téměř nebylo vidět do mapy a spustila se průtrž mračen. Naštěstí v půlce trati se nebe rozjasnilo a až na pár přeháněk nám rozumné počasí vydrželo do konce vícedenních.
Terén první etapy byl sice na moravské poměry excelentní, ovšem já, namlsaný chválou na zdejší super terény, jsem se z lesa vracel s pocitem, že jsem čekal víc. Mé zklamání se ještě prohloubilo při druhé etapě, kdy nám stavitel k řešení nabízel pouze to, zda vydržíme tento a pak ještě další kopec, a další a další atd. Vydržel jsem, ale únava po večerní pařbě, zkombinovaná s pobytem na trati byla značná. Jenže s odpočinkem se na těchto závodech jaksi nepočítalo, odpoledne se běžel vložený supersprint na mapě 1:3000. Necelé tři kiláky na sluníčku uběhly v pohodě, akorát cílový doběh se mi zdál nekonečný. A večer zase ke strojům.

Třetí den závodů bývá kritický. A byl. Pořadatelé opět čarovali s měřítkem. Nejprve nás prohnali zbytkem prostoru první etapy zvětšeném do 1:7500 a odpoledne se běžela krátká trať na čtyřtisícovce. Přestože na supersprintu mi měřítko 1:3000 problémy nedělalo, teď jsem vršil chybu za chybou. Naštěstí jsem si dopodrobna nastudoval uměle nasázené kontroly (přinesené vývraty, vykopané jámy, do země zapuštěné piloty a stromy), které stavitel nastražil na louce neustále sledované desítkami diváků a kde i mnohem zdatnější jedinci vyráběli poměrně slušné záseky.

Po nezbytném večerním občerstvení mne čekalo posledních 7 km páté etapy, které mne zas nějak obzvláště nenadchly (ale koho by po tom všem taky nadchly), a hurá domů. Kupodivu jsem to stihnul do půlnoci.

Na závěr tu pro vás mám malou poznávací soutěž o pivo. Kdo neuhodne, komu patří níže vyfocené zátiší, platí mi pivo. Odpovědi, ve vlastním zájmu správné, mi posílejte na e-mailovou adresu tojnar@chemopetrol.cz

Honza Tojnar

odkaz


Botas 2004
zaslal Honza - vloženo 2.9.2004
Pivní štafety ala Chrast – exování pivních větráků
Strašné vedro - dorostenky padaly jak mouchy

Problémy s dohledávkou nás s Jéňou potrápily ještě před začátkem závodu. Po vystoupení v Chacholicích jsme nějak nemohli nalézt shromaždiště, naštěstí nás na něj navedli nějací Litevci. Tábořilo se na louce u potoka, doběh dvou etap na místě, tradiční bufet, bohužel s rovněž tradičním Rychtářem také. Jéňa letos tvrdil, že se dal pít, já jsem ale nejspíš zhýčkanější a tak jsem upřednostňoval kofolu. Ta, bohužel, většinou během dne došla, a tak mi nezbývalo, než sosat nechvalně známý patok. Naštěstí se dalo zajít i jinam.

Letošní mapy se Chrasťákům moc nepovedly. Oproti dřívějšku sice byly podstatně čitelnější, ale to, co na nich bylo nakresleno, se občas s realitou moc nepotkávalo. Už v první etapě mne stavitel překvapil odvahou umisťovat lampióny na místa, kde to vůbec nesedí. Při postupech azimutem se navíc běžci nejednou ocitli úplně jinde, než by se podle mapy dalo očekávat. Zvláštní byla i pořadatelská snaha přimět závodníky, aby poměrně frekventovanou trať přebíhali na povinných přechodech, které ale nebyly vyznačeny v mapě. To, proč tam stojí ti pánové, mi došlo až při druhém přeběhu železnice.

Večerní prohlídka Chrasti mne naplnila žalem. V té obci se nám podařilo objevit pouze jednu jídelní hospodu, samozřejmě přeplněnou orienťáky, kteří přišli po nás. Zpočátku to obsluze moc neodsejpalo, ale časem si na naše stravovací tempo zvykli a kolem půlnoci už jsme byli všichni vzájemně spokojeni.

Na druhou etapu nás odvezli busem a pak nás hnali ještě kus do lesa, kde byly start, cíl a cisterna s lavory. Nádherný červencový hic a velekufr na první kontrolu mne rozpálily do ruda. Kroutil jsem se po lese spolu s tratí, někdy i trošku mimo ni. Při přeběhu chatovou oblastí si se mnou zazávodil i malý ratlík. Jeho majitelka na mne křičela, že to je špatně, ať běžím jinudy, ale utekl jsem jim oběma. Ani nevím, jak jsem to přežil, ochlazení vodou v cíli přišlo na poslední chvíli.

Odpoledne jsme se vydali dělat diváckou kulisu pivním štafetám. Točili tam lepší pivo, ale pro pivní štafety ho pořadatelé vylepšili přečerpáváním do várnice, několikanásobným přeléváním z kelímku do kelímku, a nakonec ho nechali zteplat na sluníčku, aby se co nejvíce chutí přiblížilo humusu ze Hlinska. Opravdu vyspělá pivní kultura. Organizačně se štafle moc nepovedly, ale diváci se bavili. Kdo by se taky nudil, když dva z prvních úseků dostali mapu s kontrolama, které v lese nebyly a musely si kvalifikaci zopakovat. Já si k tomu dal ještě pěknou flákotu uzeného s gambáčem a v tu chvíli se mi nikam nechtělo. Jenže ihned po skončení závodu začala vyhrávat nějaká šílená kutálka a ta nás vyhnala. Na parket se nikdo nehrnul, teprve když začali s dechovkou, pár zoufalců se nechalo nalákat. Přidal se k nim i Jéňa se svým neopakovatelným pogem.

Ale to už jsme byli na cestě do knajpy ve vedlejší vesnici. Přišli jsme tím o zážitek s kolabující dorostenkou, na kterou vedro zapůsobilo tak mocně, že to musela vyšetřovat místní policie. Tu přivolali saniťáci, zneklidnění obsahem krve v jejím alkoholu. Vyšetřující orgán si na druhý den v bufetu na shromaždišti zřídil kancelář, do které postupně zval všechny dorostence, kamarády i členy oddílu leklé dívčiny a spousty dalších sprostých podezřelých. Na stařičkém psacím stroji po celé dopoledne sepisoval jejich jména, věk a adresy, doplněné kratičkou výpovědí typu „nic nevím, nic jsem neviděl“.

Nikoho nezatknuli, a tak se závodníci mohli nerušeně dopéci při třetí etapě. Letecký závod, zpestřený smyčkou s traverzem (do ní i z ní se běželo stejnou přespolní cestou), moc pěkných zážitků nenabídnul. Po rychlém občerstvení v cíli každý spěchal někam do stinného domova.

Honza Tojnar

odkaz


Kudy z kufru ven?
zaslal Sosna - vloženo 24.8.2004
První 2 etapy na silici daly mnohým zabrat. Vždyť nenajít se na občerstvovačce, když na mapě byly jen 3 možnosti, či najít kontrolu 6,7,8 ale 5 ne. Můj nejhorší zážitek byl, když mne zavřel hustník a jen tak nepustil.

Malý horor pro mne začal ve 2.etapě na postupu mezi 9. a 10. v bodě a, kde jsem se zamotal do hustníků tolik typických pro tuto část Silice. Hbitě jsem upřesnil směr. Jenže jsem si díky číslu 9 otočil mapu o 180 stupňů a po chvíli ve velmi zarostlém polootevřeném povrchu ztratil kontakt s mapou. V bodě b jsem se na chybu přišel a rozhodl se pokračovat podle pouček (viz Taktika OB - Ztratíš li kontakt s mapou...) v nepřehledném terénu alespoň azimutem. No to jsem si dal. Hustníky byly čím dál horší a mne bylo jedno, zda se objevím mimo postup nebo mimo mapu, zda půjdu na sever či na jih, jen ať jsem z houštin venku. Občas svitla naděje, les mírně zřídl, objevila se světlinka, ale vždy horor pokračoval proplétáním plazením. Nebylo úniku. Nakonec (v bodě c) se v hustníku nejhustníkovějším objevila na stromě turistická značka a já byl vysvobozen. Mezi body b a c jsem se plížil 20 minut, celkově jsem šel mezi 9 a 10 31 minut a dostal 20.

Jako bombónek přidávám ukázku mapy z roku 94, tedy tak jak bratia Soterové (autoři Sotér János, Sotér Márton a Somlai Gábor) zachytili terén na předchozím vydání prostoru (zřejmě ale již v roce 85, kdy mapa vypadá stejně). Je vidět ohromný posun ukrajinského kartografa Vasilyja Bortnika a vzhledem k rozloze prostoru si zaslouží obdiv. I když zrovna ten hustník je na té maďarské staré mapě dostatečně varovně vymalován, takže bych hned věděl, že jsem v rejži. A dokonce skrz vedla záchranná pěšina.

A poznáte toto? To je opravdu prostor mezi 9. a 10. kontrolou na mapě z roku 1972! I když asi mapy tou dobou hustníky nezachycovaly, po hustníku není ani památky, naopak jsou tam nějaké louky a cesty. Nebo snad nemůžete kontroly najít a já vám podvrhl jinou mapu?


K ukázkám bylo využito CD - "Mapy pro orientační sporty" - http://www.orienteering.sk/maps-cd

odkaz


Grand Prix Vamberk
zaslal Honza - vloženo 9.8.2004
Není dojíždění jako dojíždění
SMIK během první etapy
Proč nemám rád dámy při těle
Děti přežijí vše, i tratě od Heroda

Dojíždím rád, ovšem pouze pochutiny zanechané někým druhým v restauraci. Dojíždění na závody moc nemiluji, dávám přednost nocování přímo na místě. Jenže nepřejícné živly na moravských pětidenních zničily náš rodinný stan, proto jsme se rozhodli přespávat u známých a na každou etapu u hradu Litice jsme vyráželi časným ranním vlakem. Omlouvám se, že tentokráte popíšu výhradně sportovní část třídenních.

Organizátoři docela podcenili přípravu závodů. Projevilo se to už při úvodním sprintu na mapě 1:5000. Průběh hradním objektem byl sice atraktivní, ale kastelánovi se kontroly ve středověkých vykopávkách moc nezamlouvaly. Majitel pozemku, v mapě značeného jako obydlená, ale neoplocená zóna, jako na potvoru zrovna na nejkratším postupu ke kontrole, dokonce přemístil stojan o pár desítek metrů jinam. Probíhající závodníci jej vraceli zpět, domorodec jí zase poponesl, takže lampión smikal sem a tam. Já měl štěstí, ulovil jsem ho zrovna ve fázi nejbližší odběhu na další kontrolu. Závodníci řešili otázku, zda brodit krotkou Divokou Orlici, nebo si zaběhnout na trošku vzdálenější most. Já to většinou brouzdal, ale asi to nebylo nejrychlejší. Hodně mne naštvala kontrola zastrčená mezi skálu a zeď nějaké budovy tlakovodní elektrárny. V mapě to bylo blbě nakresleno, ale šlo se okolo ní na start, takže ti, co startovali těsně po mně, ji už viděli zanesenou. Jenže zrovna když jsem tam doběhl já, tak tam oxidovala nějaká tlusťoška, která při každém mém průběhu tu díru ucpala vlastním tělem a jakmile jsem odběhl hledat vedle, začala křičet: "Tady je, tady, je!". Prokmitnul jsem tudy snad čtyřikrát, než konečně vypadla a odšpekovala ten správný průlez.

Také druhá etapa měla do férového závodu dost daleko. Stavitel se snažil vynechat nejprudší svahy, tak nám většinu trati natočil na náhorní planině. Třikrát jsme razili uzlovku, ovšem křížení a zejména ostrých uhlů bylo na můj vkus zbytečně moc. Jeden lampión byl úplně mimo a spoustě míst bych se při stavbě trati určitě vyhnul obloukem, ale mnoha Kapry ostřílený závodník najde všechno. Horší to měly děti. Docela mne udivilo, že se mi Honzík z H10 pokaždé vrátil. Jednoduchými postupy po cestách jeho trať zrovna neoplývala. Ať se chlapec zakalí, ono se mu to hodí.

Třetí etapa se mi jevila jako nejspravedlivější, běžáky už takové bývají. Hlavně, že už to máme za sebou, příště ale nevím, jestli nezůstanu doma.

Honza Tojnar

odkaz


Pětidenky Suchý
zaslal Honza - vloženo 9.8.2004
Moravská fáze oslavy narozenin
Jéňovo létající šapitó a konec Tojnarovic stanu
Tojnarova choť podplacena manželovými soupeři?

Snad všichni Moraváci, se kterými jsem mluvil, mi tvrdili, že na Suchém vždycky prší. My tam ale dorazili za krásného počasí, teprve s odstartováním první etapy se zvednul vítr a na oblohu přivál zlověstná mračna. Vzápětí spustil nechutný studený lijavec, který mne spolu s Tondou Věžníkem, startujícím těsně přede mnou, přiměl setrvat do poslední chvíle pod stříškou chaty Aténa a zahrát si na měkkého. Prohrál ten mladší a méně zkušenější, příště už tak rychle nevyměknu.
Už při běhu na start bylo jasné, že v lese bude tma jak p…ranci. Letos je proměna odpolední etapy v noční poměrně častá. Startovalo se na lyžařských okruzích, kousek za výdejem map nás vítala cedule se sněhulákem. V dešti a šeru mne nikdy nebaví koukat do mapy, a proto začátek závodu dopadl tak jak dopadl. Trochu optimismu do žil mi vlilo znovuzrozené slunko, které dokonce můj dres těsně před koncem trati úplně vysušilo. Jenže stopadesátimetrový azimut hustníkem vše zase pomočil. Na závěr mne stavitel dostal stojanem zastrčeným uvnitř malinkatého hustníčku, který nebyl vidět ani ze dvou metrů. Spolu s několika dalšími zoufalci jsem ho obkličoval několik minut.
Večer jsme rozbili stan, užší rodinka šla spát a já se širší rodinou (Jéňa, Korek) pokračoval v zapíjení narozenin. Miládka se k nám připojila se svou oslavou, Míra hrál na kytaru a druhá přeháňka už nám tolik nevadila.

Na druhou etapu se jelo busem na mapu letošního MČR na dlouhé trati. Krabičku z první kontroly (a ještě jednu poblíž) někdo ukradl, lesem jsem se sotva ploužil, ale po dlouhé době bylo krásné vedro, tak jsem to přežil. Odpoledne Dáša odešla s dětmi na houby a místo ní se ke stanu přihnala pěkná bouřka. Nejprve přinesla ke vchodu Jéňovu kopuli a pak nám na boku rozervala tropiko. Naštěstí se mi podařilo většinu věcí ukrýt v suché části stanu a vodu odčerpat pomocí novin. Monzuny naštěstí utichly a vrátily se až po čtvrté etapě.

Na třetí etapu jsem se těšil nejvíc. Mé natěšení umocnilo nádherné shromaždiště ve Sloupu na koupališti, krásné počasí a vidina závodu v krasovém lese. Jen kdybych nestartoval tak brzo. Bohužel namísto krasového, dočkali jsme se lesa prasového. Zapráskané paseky, zaklackované traverzy, několik smyček v neprostupném a nepřehledném hustníku (některé z nich ani nebyly na mapě vyzeleněné), zkrátka radost šlapat. Odpolední návštěva Sloupsko-šošůvských jeskyní ale stála za to. Největší úspěch tam zaznamenala Beruška svou interpretací Gumového panáka v jeskynním dómu. Zájemcům to kdykoli zopakuje, zatím zdarma. Zpěvem až do rána, tentokráte u kytáry v pensionu Aténa, třetí den závodů i skončil.

Většinou je za krizový považován třetí den pobytu, jenže v Suchém se katastrofy nakumulovaly až o den později. Pro mne to začalo disknutím při závodě, když jsem narazil nesprávnou kupku. Kód jsem nekontroloval. Proč taky, když přede mnou u stejného stojanu razil pořadatel, který tréninkově běžel mojí kategorii a nebyl tady poprvé, že? Koničtí stavitelé vůbec mají ve zvyku umisťovat kontroly na stejné terénní tvary pár metrů od sebe. Ale chyba to byla samozřejmě hlavně moje.
Večer se přihnala bouřka, která dokončila dílo zkázy našeho stanu. Zatékalo do něj už ze všech stran, provizorně jsem to zalátal několika mapníky (ještěže v naší rodině máme tolik závodníků) a připravoval evakuaci famílie do blízkého opuštěného přístřešku. Naštěstí přestalo pršet a do rána už jsme to nějak doklepali. Já stejně ve stanu moc nepřekážel, dorazil jsem až za světla, když už v hospodě skončil i poslední kytarista Karel Truhlář, který vydržel o něco déle než unavený Míra Korecký.

Poslední etapa už mi nebyla dopřána. Snaha zúčastnit se mi nechyběla, ale nenašel jsem kopačky. Dáša mi je před deštěm ukryla na úplně opačné straně stanu, než jsem je hledal. Korupce a nesportovní formy boje proti soupeřům zdá se pronikají i do orienťáku. No, soupeře jsem znemožnit nemohl, ale aspoň jsem ušetřil síly na rodinný výlet po okolí Macochy.

Honza Tojnar

odkaz


Rogaining v Medovém Újezdě
zaslal Honza - vloženo 9.8.2004
Narozeniny jsem oslavil prací
Seidl s Bořanem vyhráli čtyřiadvacetihodinovku za 22.5 hodiny
Peep show u Rokycan
Podvádění, stejně jako láska, kvete v každém věku

Po litvínovském HROBu jsme se rozhodli pořádat další akci ČAR – mistrovství republiky v roainingu. Terén navrhl Bábík, jehož rodina má v Medovém Újezdě chalupu, a tak má místní kraj proježděný na kole. Prvotní návrh rozmístění kontrol od stolu jsme upřesnili při jarním lístečkování na kolech, finální verzi a obodování 68 stanovišť dodělal Pakuo. Bábík připravil též 42 kontrol pro závod cyklogainingu, který se u nás dosud nikdy nejel.

Na shromaždiště na malém vesnickém koupališti se všichni v pohodě vešli, akorát výčep praskal ve švech. Nicméně vytrvalci se jako vždy prosadili.
Skupina dobrovolníků rozvezla téměř všechny kontroly už den před startem, takže jsme v pátek mohli i decentně zapařit. Měl jsem zrovna narozeniny, ale do hospody jsem se dostal až po desáté hodině. Hostinská mi do obličeje vmetla podezření, že jsem nasával jinde, jenže já sušil hubu hned kousek vedle na prezentaci. Naštěstí se točilo ještě dlouho, tak jsem se stihnul trošku občerstvit.

V sobotu už to bylo lepší. Postupně se nám dařilo vyhnat do lesa všechny závodníky a hned byl klid na práci. Jako poslední odstartovali Bořan se Sádlem. Míra pořádal akademické mistrovství štafet a tak dorazil na kole o hodinu a půl po odběhu soupeřů. Do lesa jsme ho nepustili dřív, než nám podepsal několik desítek diplomů pro vítěze, přesto jejich výkon za 22 a půl hodiny s přehledem stačil na všechny ostatní účastníky.

Počasí nám přálo, teploučko lákalo k vykoupání. Třeba při sběru ostrovní kontroly v rybníce na okraji Rokycan, kde si před broděním některé dámy svlékaly dolní část oděvu, povzbuzovány nadšenými domorodci. V sobotu večer se kromě vyhlášení kratších kategorií promítaly filmy a samozřejmě se i pařilo. Menší mezigenerační konflikt vypukl v nočních hodinách, kdy nás dcera hostinské poměrně nevybíravým způsobem vyháněla z hospody, která měla být původně non-stop. Máma by asi točila dál, ale mladá dáma se chtěla vyspat a poněkud tím narušila jinak bezproblémový průběh akce. Ke střetům však došlo i během závodu. Naši bdělí rozhodčí přistihli jeden cykloteam při podvádění, když nejslabší člen skupiny nevyjel na kopec, ani když tam na něj kontroloři hodně dlouho čekali. Jeho kolegové v cíli zatloukali a zatloukali, že prý „měl defekt“, ale nás neobměkčili. Rogaining není fotbal. Diskvalifikaci si zasloužila i dvojice juniorek. Jedna členka si před Sosnou libovala, že měly vítězství jisté, když soutěžily samy. Sosna jí oponoval tím, že ještě musely stihnout návrat do 24 hodin. Na to se ona pochlubila, že limit v pohodě stíhaly, neboť posledních pár kilometrů jely stopem. A o týden později se mi tatáž podvodnice bezelstně svěřila, že taktiku diskvalifikovaných cyklistů ony používaly pod každým kopcem. V Berouně holt nějak vázne práce s ČAR mládeží.

Účast byla slušná, přijeli lidi ze Slovenska, Německa a Polska, a nikomu až na pár kritiků, zpochybňujících umístění dvou kontrol (samozřejmě neoprávněně, jak jinak), strach nedovolil vypustit z úst něco jiného než chválu. Proto se sem časem možná vrátíme a uspořádáme klasický orienťák. Pokud nám ovšem Ježíšek nějaký závod přiděliti ráčí.

Honza Tojnar

odkaz



Vrba - archiv starších zpráv

email: fsp@email.cz